29 Cdo 4857/2007
Datum rozhodnutí: 30.07.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 4857/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení částky 80.042,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 95/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 14. června 2007, č. j. 26 Co 312/2007-55, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.577,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 9 C 95/2006-35, Okresní soud v Táboře zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému (bývalému správci konkursní podstaty úpadce J. Š. otce žalobce) zaplacení částky 80.042,-Kč s příslušenstvím.


K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře v záhlaví označením rozsudkem mimo jiné potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ve věci samé.


Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že vynaložil-li žalobce v jiném soudním řízení náklady (na zastoupení advokátem), mohl se jejich náhrady (vůči jinému účastníkovi řízení) domoci jen na základě rozhodnutí soudu vydaného v takovém řízení v souvislosti s rozhodováním o věci samé. Jedná se o procesní nárok, který nelze pro absenci základních předpokladů odpovědnosti za škodu považovat za nárok na náhradu škody a vymáhat jej samostatnou žalobou. V posuzovaném případě byla navíc žalobci (ve věci projednávané Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 344/2000) náhrada nákladů řízení již přiznána, přičemž jde se zřetelem k tomu, že žalovaný v uvedeném řízení vystupoval jako správce konkursní podstaty úpadce o pohledávku, jíž je možné uspokojit pouze z konkursní podstaty úpadce; o závazek žalovaného jakožto fyzické osoby , který by bylo možné vůči němu exekučně vymáhat , jít nemůže.


Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. bod 12. přechodných ustanovení obsažených v čl. II., části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) [dále jen o. s. ř. ].


Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, odpovídá ustálené rozhodovací praxi soudů.


Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, č. 7, ročník 2008, pod pořadovým číslem 92) vycházeje z ustanovení § 151 o. s. ř. formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v usnesení ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v němž dále doplnil, že posouzení pohledávky (rozuměj pohledávky na náhradu nákladů řízení) jako náhrady škody je vyloučeno již tím, že představuje náklad vynaložený přímo při bránění práva v nalézacím řízení, nehledě k tomu, že zahájení řízení, tj. podání žaloby nemůže být protiprávním úkonem.


O tom, že nárok na náhradu nákladů řízení může vzniknout pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu (tedy jinými slovy o procesní povaze tohoto nároku) ostatně nepochybuje nejen soudní praxe (vedle výše zmiňovaných rozhodnutí srov. např. také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXVII. stanoviska), ale ani právní teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Í. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676).


Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v judikatuře se již také ustálil výklad, podle kterého pohledávka na náhradě nákladů řízení, která byla druhé straně sporu přiznána vůči správci konkursní podstaty v době po prohlášení konkursu, je pohledávkou za podstatou (§ 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), přičemž nedošlo-li k uspokojení takové pohledávky v průběhu konkursního řízení přechází po zrušení konkursu povinnost plnit (nejde-li o plnění, za něž správce nese jako v případě pořádkových pokut uloženích mu dle § 53 odst. 1 o. s. ř. vlastní majetkovou odpovědnost) na dlužníka dříve úpadce (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/2004 a 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo již zmiňovaný bod XXXVII. stanoviska).


Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže bít dovolání přípustné.


Jelikož dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 6.577,50 Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 5.227,50 Kč, náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.050,- Kč.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 30. července 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu