29 Cdo 4819/2015
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1,3 o. s. ř., § 433 o. z.



29 Cdo 4819/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15 88 64 92, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, PSČ 110 00, proti žalované J. W. , zastoupené Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 383/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 12 Cmo 372/2014-297, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 35.235,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 50 Cm 383/2012-196, zrušil ve vztahu k žalované (J. W.) směnečný platební rozkaz ze dne 14. ledna 2013, č. j. 50 Cm 383/2012-26, jímž uložil tam označeným žalovaným (P. W., J. W. a A. S.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (UniCredit Leasing CZ, a. s.) částku 5.108.846,80 Kč s 6% úrokem od 12. října 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 17.029,- Kč a náklady řízení 422.994,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a o vrácení zůstatku zálohy na znalečné (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 12 Cmo 372/2014-297, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. částečně změnil tak, že ve vztahu k žalované (J. W.) ponechal označený směnečný platební rozkaz (ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2013, č. j. 50 Cm 383/2012-29) ohledně povinnosti žalované k zaplacení směnečného penízu ve výši 5.108.846,80 Kč s 6% úrokem od 12. října 2011 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 17.029,- Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 326.760,- Kč (první výrok); ve zbývající části výroku uvedeného pod bodem I., kterou bylo rozhodnuto o zrušení směnečného platebního rozkazu ohledně povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 96.234,- Kč , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud uzavřel, že:
1) Směnkou, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem (tj. směnkou, kterou vystavila společnosti JIPE PEKÁRNA s. r. o. ve prospěch žalobkyně a za jejíž zaplacení se zaručila žalovaná dále jen sporná směnka ), byly zajištěny pohledávky žalobkyně z leasingové smlouvy č. 1102600245 uzavřené dne 25. července 2008 mezi žalobkyní (jako leasingovou pronajímatelkou) a společností (jako nájemkyní).
2) V intencích závěrů formulovaných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 (uveřejněného pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vznikl žalobkyni vůči společnosti v důsledku odstoupení od leasingové smlouvy nárok na zaplacení všech sjednaných leasingových splátek (§ 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku); o nárok na úhradu smluvní pokuty (jde-li o kauzální pohledávku jako základ pro vyplnění sporné směnky /původně blankosměnky/) tak nejde. Od leasingových splátek je nutno odečíst výtěžek z prodeje předmětu leasingu, který v poměrech dané věci činil 435.000,- Kč.
3) Námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, ve které žalovaná nesouhlasila s výší ceny odebraného předmětu leasingu , je neurčitá, když žalovaná neuvedla, o jakou částku byla (měla být) taková cena vyšší (tj. o jakou částku měla být nižší spornou směnkou zajištěná pohledávka). Zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.) přitom brání tomu, aby nedostatek tvrzení ve včas podaných námitkách byl odstraněn následným (žalovanou navrženým) dokazováním.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena , a to otázky zda námitky vůči směnečnému platebnímu rozkazu obsahovaly úplná skutková tvrzení či nikoli , jakož i otázky výkladu práva leasingového pronajímatele na úhradu všech leasingových splátek při předčasném ukončení leasingové smlouvy s ohledem na ochranu slabší strany zakotvenou zákonem č. 89/2002 Sb., občanským zákoníkem (dále jen o. z. ).
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru o určitosti (a projednatelnosti) námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, vyjadřujíc současně přesvědčení, že námitky byly dostatečně skutkově specifikovány a byl též stanoven rámec co do rozsahu směnečné sumy, v němž je směnečný platební rozkaz napadán . S poukazem na nález Ústavního soudu (ze dne 26. března 2009) sp. zn. III. ÚS 3300/07 akcentuje, že ustanovení § 175 o. s. ř. ji neomezovalo v tom, aby uplatnila v průběhu (námitkového) řízení relevantní skutečnosti či nabídla důkazy k obraně. Konečně dovolatelka shledává uplatnění smluvní pokuty (rozuměj uplatnění nároku na úhradu všech leasingových splátek viz právní posouzení věci soudy obou stupňů) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalované zrušil, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v řešení otázky (ne)určitosti námitky dovolatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu (co do výše zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, ze dne 23. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1801/2010.
Pro poměry dané věci Nejvyšší soud dodává, že na straně jedné sporná směnka zajišťovala všechny (v úvahu přicházející) pohledávky žalobkyně plynoucí z leasingové smlouvy (a jejího porušení) a na straně druhé žalovaná založila svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu (ve vazbě na konečné vyrovnání leasingové smlouvy) na tvrzení o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě (ve výši přesahující směnečnou sumu), které nebylo odvolacím soudem shledáno opodstatněným (viz dovoláním nezpochybněný závěr o tom, že nejde o smluvní pokutu, nýbrž o leasingové splátky) a dále na (co do vlivu na výši směnečné sumy nijak nekonkretizovaném) tvrzení ohledně podhodnocení zůstatkové ceny předmětu leasingu .
V této souvislosti rovněž považuje za zjevně nepřípadný i poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07, který řeší situaci zcela odlišnou.
Právně nevýznamná (z hlediska přípustnosti dovolání) je rovněž argumentace dovolatelky ohledně ochrany slabší smluvní strany zakotvené zákonem č. 89/2002 Sb. Leasingovou smlouvu, na základě které vznikla spornou směnkou zajištěná pohledávka, totiž smluvní strany (právnické osoby podnikatelé) uzavřely již 25. července 2008 a tato smlouva zanikla na základě právního úkonu (odstoupení od smlouvy) žalobkyně ze dne 1. června 2010; právní úprava účinná od 1. ledna 2014 se tak na vznik kauzální pohledávky a její výši zjevně nevztahuje (srov. § 3028 odst. 3 o. z.). Navíc v tomto směru dovolatelka sama poukazuje na ustanovení § 433 o. z., přestože leasingovou smlouvu uzavřely obě smluvní strany jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalované vznikla povinnost hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. října 2015), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 5.125.875,80 Kč směnečná suma plus směnečná odměna) částku 28.820,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 35.235,20 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu