29 Cdo 4808/2007
Datum rozhodnutí: 18.12.2007
Dotčené předpisy:





29 Cdo 4808/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. V. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně M. M., s. r. o., zastoupeného advokátem, za účasti JUDr. L. L., Ph.D., advokáta, jako likvidátora I.-I., a. s. v likvidaci, o návrhu na odvolání likvidátora, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 27 Cm 156/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 14 Cmo 23/2006-59, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v P. usnesením ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 14 Cmo 23/2006-59 potvrdil usnesení ze dne 1. září 2005, č.j. 27 Cm 156/2004-38, jímž Městský soud v P. zamítl návrh na odvolání likvidátora společnosti I.-I., a. s. v likvidaci, (dále jen společnost ), JUDr. L. L., Ph.D. [dále jen likvidátor (první výrok)] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).


Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nejsou dány důvody pro odvolání likvidátora podle ustanovení § 71 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť navrhovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje porušení povinností likvidátora, jeho tvrzení a navržené důkazy směřují převážně proti pravomocnému rozhodnutí soudu o zrušení společnosti s likvidací, jež jsou v projednávané věci nevýznamné.


Námitku podjatosti soudkyně pro údajná pochybení při rozhodování ve věci sp. zn. 27 C 122/2003 (správně 27 Cm 122/2003) nepovažoval s odkazem na ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) za důvodnou. Ve vztahu k řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora odvolací soud uvedl, že rozhodnutí o zrušení společnosti a jmenování likvidátora nabylo právní moci již 9. března 2004 a je v projednávané věci závazné a nepřezkoumatelné a výhrady navrhovatele jsou z toho důvodu bezvýznamné. Akcentoval, že likvidátor se vůči navrhovateli žádné protiprávnosti nedopustil.


Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům, neboť neprovedl nezbytné dokazování, tj. nezjistil, zda byly dány zákonné důvody pro vstup společnosti do likvidace a jmenování likvidátora. Ustanovení § 68 odst. 3 obch. zák. taxativně uvádí důvody zrušení společnosti, nepřebírání listovních zásilek statutárním orgánem společnosti však mezi těmito důvody není. Rozhodnutí o zrušení společnosti podle uvedeného ustanovení musí předcházet soudní řízení, o zrušení lze rozhodnout na základě zjištěného stavu a za účasti stran, což se v případě rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávané věci nestalo. Rozhodnutí nebylo ani řádně a zákonným způsobem doručeno statutárnímu orgánu společnosti. Soudy nižších stupňů zcela pominuly ustanovení § 219 a § 181 obch. zák. v neprospěch společnosti, úpadkyně a konkursních věřitelů, vstupem do likvidace byla společnost poškozena nejméně o částku 113,500.000,- Kč. Likvidátor jmenovaný soudem od počátku zvolil ke statutárnímu orgánu společnosti konfrontační tón a vyhrožování, včetně trestního stíhání .


Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Likvidátor považuje dovolání za bezpředmětné s ohledem na to, že společnost byla ke dni 26. října 2006 vymazána z obchodního rejstříku.


Podle zápisu v obchodním rejstříku byla společnost I.-I., a. s. v likvidaci, identifikační číslo 25 14 67 93 vymazána z obchodního rejstříku ke dni 26. října 2006.


Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud řízení o dovolání [jež by jinak mohlo být přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 o. s. ř. odmítl, protože se stalo, v důsledku okolností nastalých po vydání rozhodnutí, bezpředmětným. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí se shoduje v tom, že v takovém případě nejsou předpoklady pro meritorní projednání opravného prostředku, přičemž rovnocenným řešením je vedle odmítnutí opravného prostředku i zastavení řízení o opravném prostředku podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002).


V daném případě plyne bezpředmětnost dovolání z toho, že i kdyby je Nejvyšší soud připustil, meritorně je přezkoumal a případně mu i vyhověl (zrušením rozhodnutí soudů nižších stupňů), nemohly by se výsledky dovolacího řízení žádným způsobem projevit v řízení o odvolání likvidátora, byli-li společnost i likvidátor společnosti vymazáni z obchodního rejstříku již před rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když k zastavení dovolacího řízení došlo bez zavinění účastníků na tomto procesním postupu.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně 18. prosince 2007


JUDr. Ivana Š t e n g l o v á


předsedkyně senátu