29 Cdo 4776/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2010
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 ZKV, § 402 obch. zák., § 107a o. s. ř., § 159a odst. 1, 4 o. s. ř.




29 Cdo 4776/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka V. K .zastoupeného Mgr. Markem Reichlem, advokátem, se sídlem v Brně, Tišnovská 143, PSČ 614 00, o návrhu věřitelky ARTA REAL, k. s. , se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, PSČ 170 00, identifikační číslo 26174545, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, PSČ 170 00, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 33/2007, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2008, č. j. 2 Ko 149/2007-106, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 26. června 2008, č. j. 2 Ko 149/2007-106, Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 11. října 2007, č. j. 26 K 33/2007-60, jímž Krajský soud v Brně prohlásil k návrhu věřitelky ARTA REAL, k. s. konkurs na majetek dlužníka V. K..
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že navrhující věřitelka pravomocnými rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2005, č. j. 13 Cm 2/2003-30, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2007, č. j. 2 Cmo 98/2006-84, doložila svou splatnou pohledávku vůči dlužníku a že je dlužník v úpadku pro platební neschopnost ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ). Stejně jako soud prvního stupně přitom považoval za nedůvodnou námitku promlčení pohledávky navrhující věřitelky, zdůrazňuje, že bylo-li v řízení o jejím zaplacení rozhodnuto o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), zůstaly ve smyslu ustanovení § 402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), zachovány účinky spojené s podáním žaloby (včetně stavení běhu promlčecí doby), bez ohledu na to, kdy původní žalobce podal návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř., kdy současný věřitel pohledávky vyslovil se vstupem do řízení svůj souhlas a kdy bylo o tomto návrhu soudem rozhodnuto.
Dovolání dlužníka proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení o prohlášení konkursu může být přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy na základě úvahy dovolacího soudu o zásadní významnosti napadeného usnesení po stránce právní). Dovolatel však v mezích způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku zásadního právního významu nepředkládá.
Dovolání dlužníka je založeno na kritice správnosti právního posouzení věci soudy nižších stupňů co do závěru o aktivní legitimaci navrhující věřitelky k podání návrhu na prohlášení konkursu, spočívající v doložení její splatné pohledávky proti dlužníku.
Nejvyšší soud však již v usnesení uveřejněném pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že ani konkursní soud při zkoumání předpokladů pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka není zbaven povinnosti respektovat zásadu formulovanou v ustanovení § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., z níž plyne, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a otázku vzniku pohledávky nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úprava obsažená v ustanovení § 159a odst. 1, 4 o. s. ř. omezuje soud v občanském soudním řízení (včetně konkursního řízení, nejde-li v něm o spor o pravost, výši nebo pořadí vykonatelné pohledávky) ve volném hodnocení důkazů potud, že otázku, již by jinak byl oprávněn řešit jako předběžnou na základě skutečností, jež měl za prokázány (zde osvědčeny či doloženy) na základě jím zjišťovaného (osvědčovaného) skutkového stavu, je při pravomocném rozsudku povinen posoudit ve shodě s jeho výrokem.
Odvolací soud tedy nijak nepochybil, posoudil-li (ve shodě se závěrem nalézacího soudu, který pravomocným rozsudkem přiznal věřitelce pohledávku, o níž opírala svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu) námitku promlčení pohledávky navrhující věřitelky (založenou na stejných rozhodných skutečnostech, jimiž se dlužník bránil již v nalézacím řízení) jako nedůvodnou.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze spatřovat ani v řešení otázky počátku běhu promlčecí doby v situaci, kdy (původní) věřitel využil svého práva vyplývajícího ze smluvního ujednání a požadoval po dlužníkovi zaplacení zbytku dluhu z důvodu prodlení s úhradou sjednaných splátek (jež by jinak byla určující pro posouzení věci z pohledu ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák.). Uvedenou otázkou se totiž Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého stane-li se v obchodním závazkovém vztahu pro nezaplacení některé splátky splatným celý zbytek dluhu, začíná běžet promlčecí doba ode dne splatnosti zbytku nesplněného dluhu (srov. § 392 odst. 2 obch. zák. in fine). Doba splatnosti (doba plnění) může být i v těchto případech stanovena ve smlouvě. Není-li takové dohody nebo nemůže-li být doba plnění ve smlouvě určena - např. proto, že byla ujednána tzv. ztráta výhody splátek - je dlužník povinen závazek plnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (§ 340 odst. 2 obch. zák.).
Důvod připustit dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1 a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. února 2010

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu