29 Cdo 4741/2014
Datum rozhodnutí: 25.02.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



29 Cdo 4741/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova 1260, PSČ 530 02, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, o zaplacení částky 95.998.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 207/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 11/2014-460, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. 18 C 207/2005-416, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částku 95.998.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 20 Co 183/2007-225 (jímž Městský soud v Praze k odvolání žalobce rovněž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně), zrušil (spolu s rozsudkem prvního stupně) Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 1655/2009-286 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2 a veřejnosti dostupným stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání v této věci (jak patrno především z článku III. dovolání) polemikou se závěry obsaženými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci (z 10. listopadu 2010) a dožaduje se toho, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka (týkající se předpokladů jeho aktivní věcné legitimace k vedení sporu) byla posouzena jinak.
Ve zrušujícím rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, Nejvyšší soud uzavřel, že:
Splnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, lze posoudit bez ohledu na skutečnost, že po zrušení původního rozhodnutí o prohlášení konkursu pro nezákonnost konkursní řízení (jeho první fáze) pokračuje. Dlužník je (však) po opětovném prohlášení konkursu na jeho majetek podle zákona o konkursu a vyrovnání oprávněn takovou pohledávku vymáhat jen tehdy, jestliže ji správce konkursní podstaty nesepsal do konkursní podstaty nebo jestliže ji správce konkursní podstaty ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučil.
Z těchto závěrů Nejvyšší soud vyšel i v dalších svých rozhodnutích. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 1813/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2011, pod číslem 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 757/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 120 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3609/2013.
Důvod pro změnu této (ustálené) judikatury nevidí Nejvyšší soud ani na základě dovolací argumentace v této věci.
Vzhledem k tomu, že dovolání nevymezuje (posuzováno podle obsahu) přípustnost dovolání ohledně jiných otázek, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z části první, článku II., bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Petr Šuk předseda senátu