29 Cdo 4627/2010
Datum rozhodnutí: 09.07.2013
Dotčené předpisy: § 680 odst. 2 obč. zák.




29 Cdo 4627/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně DIRICKX BOHEMIA spol. s r. o. , se sídlem v Havlíčkově Brodě, U panských 1447, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 49 81 00 90, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, PSČ 580 01, proti žalovanému Ing. T. Z., jako správci konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 03 96 91, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 84/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 15 Cmo 34/2010-108, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 15 Cmo 34/2010-108, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 21 Cm 84/2006-92, Městský soud v Praze určil, že pohledávka žalobkyně (DIRICKX BOHEMIA spol. s r. o.) vůči úpadci (VELTEX spol. s r. o.) ve výši 161.044,- Kč přihlášená do konkursu vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 79 K 21/205 je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku ve výši 161.044,- Kč z titulu nevrácené kauce, poskytnuté pozdějšímu úpadci na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 22. července 2003.
2/ Žalobkyně (jako nájemce) uzavřela s pozdějším úpadcem (jako pronajímatelem) 22. července 2003 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále též jen nájemní smlouva ), jejímž předmětem byly nebytové prostory (sklad) v blíže označené nemovitosti ve vlastnictví pozdějšího úpadce (dále též jen sporná nemovitost ). Nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. září 2003 do 1. září 2013. Nájemce se ve smlouvě vedle sjednaného nájemného zavázal zaplatit pronajímateli rovněž kauci ve výši 161.044,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty), s tím, že k jejímu odečtení dojde v případě ukončení nájmu.
3/ Žalobkyně kauci v dohodnuté výši pozdějšímu úpadci zaplatila (dne 6. srpna 2003 byla uvedená částka z účtu žalobkyně poukázána pozdějšímu úpadci).
4/ Usnesením ze dne 20. září 2005, č. j. 067 EX 957/04-431, udělil soudní exekutor JUDr. J. P., Ph.D. společnosti ESOLUS s. r. o. příklep za nejvyšší podání na (v usnesení označené) vydražené nemovitosti (mezi jinými též na spornou nemovitost). Podle potvrzení soudního exekutora ze dne 18. října 2005 vydražitel nejvyšší podání zaplatil.
5/ Usnesením ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 19 Nc 8415/2004-107, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 o rozvrhu výtěžku prodeje vydražených nemovitostí; podle informace označeného soudu usnesení nabylo právní moci dne 26. listopadu 2005.
6/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K 21/2005-127, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně odkazuje na ustanovení § 336a odst. 1 písm. c), § 337g odst. 2 a § 337h odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) uzavřel, že nebylo-li v rozhodnutí o ceně dražených nemovitostí výslovně uvedeno, že nájemní právo žalobkyně váznoucí na sporné nemovitosti nezanikne a nebyla-li vydražiteli ani přiznána za toto nájemní právo náhrada, dnem právní moci rozvrhového usnesení (popř. jeho faktickou realizací ) nájemní právo žalobkyně zaniklo (§ 337h odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že vznik povinnosti pozdějšího úpadce vrátit žalobkyni kauci zaplacenou při vzniku nájemního poměru byl vázán na okamžik skončení nájmu, shledal soud žalobou uplatněný nárok důvodným.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud neměl na rozdíl od soudu prvního stupně pro posouzení dané věci za právně významné, zda rozvrhové usnesení nabylo právní moci a zda tím došlo k zániku nájmu nebytových prostor užívaných žalobkyní, ale zjištění, zda ke dni prohlášení konkursu byl úpadce vlastníkem nemovitosti, v níž se nacházejí nebytové prostory, jež byly předmětem nájemní smlouvy. Z ustanovení § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jež se použije i na nájem nebytových prostor, totiž plyne, že při změně vlastnictví k nemovitosti, v níž se nacházejí pronajaté nebytové prostory, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, tedy i závazku ponechat mu i nadále až do skončení nájmu kauci (jistotu) . Dohodu o zaplacení kauce je přitom podle odvolacího soudu nutné považovat za samostatné ujednání v rámci nájemní smlouvy , jež pozbývá smyslu v případě změny v osobě pronajímatele, kterému nájemce evidentně zajištění ve formě finanční jistoty neposkytl .
Jelikož změna vlastnictví nemovitosti se (v případě exekuce prodejem nemovitých věcí) neváže k právní moci rozvrhového usnesení, nýbrž k usnesení o příklepu ( ) a k zaplacení nejvyššího podání , k čemuž v dané věci došlo nejpozději 18. října 2005, odvolací soud uzavřel, že úpadce jako pronajímatel nebytových prostor přestal být vlastníkem nemovitosti, v níž se nebytové prostory nacházejí, a přestal být tudíž i jejich pronajímatelem ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek. Potud odkázal též na rozhodnutí vydaná ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 54 Cm 146/2005 (jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2008, č. j. 58 Cm 146/2005-212, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250), v nichž soudy obou stupňů pravomocně dovodily ohledně vlastnictví sporné nemovitosti shodný závěr, s tím, že případné neplatnosti (v exekuci) provedené dražby se lze dovolat jen v žalobě na určení neplatnosti dražby podané v prekluzivní tříměsíční lhůtě počítané ode dne konání dražby a tuto otázku nelze řešit jako otázku předběžnou v jiném soudním řízení.
Odvolací soud proto shledal závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyni vzniklo právo požadovat po pozdějším úpadci vrácení kauce, věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odkazuje na ustanovení § 338zn odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 71 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a § 16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož pozdější úpadce přestal být vlastníkem sporné nemovitosti nejpozději ke dni 18. října 2005. Akcentuje, že k prodeji sporné nemovitosti na základě nařízené exekuce prodejem nemovitých věcí mělo dojít v době, kdy již byl vydán exekuční příkaz prodejem podniku pozdějšího úpadce, k němuž náležela také sporná nemovitost, tedy v době, kdy byla exekuce prodejem nemovitostí přerušena a nebylo ji možné provést, dovolatel dovozuje, že pozdější úpadce nemohl na základě usnesení exekutora o udělení příklepu ze dne 20. září 2005 pozbýt vlastnické právo ke sporné nemovitosti. Označené usnesení ostatně nemohlo ani nabýt právní moci, neboť nebylo doručeno ustanovenému správci podniku pozdějšího úpadce.
Správným neshledává dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem ani ve výkladu ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Vstupuje-li nabyvatel při změně vlastnického práva k pronajaté věci do právního postavení pronajímatele, přejímá nájemní smlouvu se všemi právy a závazky, včetně složené jistoty . Změna v osobě pronajímatele přitom bez dalšího nezpůsobuje vznik nároku na vrácení kauce, ( ) naopak je logické, že bývalý pronajímatel převede kauci, tedy mu ji uhradí, na nového pronajímatele . Nájemce je pouze oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, což se ovšem v posuzovaném případě nestalo.
Dovolatel konečně vyslovuje pochybnosti o tom, zda žalobkyně uplatňuje v podané žalobě pohledávku ze stejného právního důvodu, jaký uvedla v přihlášce a při přezkumném jednání. Podle přesvědčení dovolatele žalobkyně jako konkursní věřitelka přihlásila pohledávku špatně, i když je nepochybné, že na kauci ( ) má nárok, ale z jiných důvodů .
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky, zda vstupem do právního postavení pronajímatele v souvislosti se změnou vlastnictví k pronajatým nebytovým prostorám (sporné nemovitosti, v níž se nachází pronajaté nebytové prostory) ve smyslu ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. přechází na nabyvatele také (v nájemní smlouvě sjednaný) závazek vrátit nájemci (při skončení nájmu) poskytnutou kauci, když v tomto ohledu je napadené rozhodnutí v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož z ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. sice vyplývá, že při změně vlastnictví k nemovitosti, v níž se nacházejí pronajaté nebytové prostory, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele, dohodu o zaplacení (a vrácení) kauce je však nutné považovat za samostatné ujednání v rámci nájemní smlouvy , s tím, že závazky z této dohody vzniklé na nabyvatele nemovitosti nepřecházejí. S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod číslem 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek obě rozhodnutí jsou stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu) dopadá výše citované ustanovení, upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci, obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, i na vztahy nájmu nebytových prostor, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. § 720 obč. zák.) v zákoně č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, neobsahuje speciální ustanovení o důsledcích změny vlastníka pronajaté věci za trvání nájemního vztahu, a proto nutno použít obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.), konkrétně pak jeho ustanovení § 680, které tuto otázku výslovně řeší.
Dojde-li tedy ke změně vlastnictví k pronajatým nebytovým prostorám (domu s nebytovými prostorami v nájmu), vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele. Jde o zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li právní skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje, tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel tak vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektu daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. nájemní smlouvy. Na nabyvatele však nepřecházejí z titulu tohoto právního nástupnictví všechna práva a povinnosti pronajímatele, což je dáno povahou nájemního vztahu jako vztahu obsahově vnitřně složitého, zahrnujícího řadu různorodých práv a povinností, z nichž některá mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku. Jde zejména o peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu, jako je např. pohledávka pronajímatele na splatné nájemné, povinnost zaplatit splatnou pohledávku nájemci na slevu z nájemného a podobně.
V rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého vstupem do právního postavení pronajímatele podle ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. přechází na nabyvatele také závazek vrátit nájemci poskytnutou kauci, a to za podmínek sjednaných původními účastníky nájemního vztahu. Přitom zdůraznil, že právní nástupnictví podle ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. se týká nejen podstatných složek obsahu nájemního vztahu (v případě nájmu bytu např. způsobu výpočtu nebo jiného určení výše nájemného), nýbrž i složek pravidelných (např. místa a času plnění nájemného) a vedlejších (nahodilých). K naposledy uvedeným obsahovým složkám nájemního vztahu lze bezpochyby zařadit i závazky mezi pronajímatelem a nájemcem, jejichž účelem je zajistit řádné plnění povinností charakteristických pro nájemní vztah, resp. závazky, které sledují obdobný účel (např. kauce). Byl-li vznik (subjektivní) povinnosti pronajímatele k vrácení kauce vázán jen na zánik nájmu, je současně vyloučeno uvažovat o samostatném právním režimu tohoto závazku (tj. o jeho vynětí z přechodu práv a povinností podle § 680 odst. 2 obč. zák.) daném právním důvodem jeho vzniku (nejde o dluh vzniklý za trvání původního nájemního vztahu). Nájemce je oprávněn tento nárok uplatnit jen v rámci existujícího právního vztahu vůči subjektu, který byl pronajímatelem v době ukončení nájmu, nikoli vůči subjektu, s nímž v době skončení nájmu v žádném právním vztahu nebyl.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. výše zmíněným závěrům (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci) odporuje, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1361/2009, jímž byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 293/2008-250 (na který v rámci úvah o tom, zda úpadce je vlastníkem sporné nemovitosti odkazoval odvolací soud v důvodech přezkoumávaného rozhodnutí).
Při posuzování důvodnosti procesní obrany žalovaného se přitom odvolací soud neopomene vypořádat rovněž s námitkou žalovaného, podle které v době konání dražby sporné nemovitosti a udělení příklepu na nejvyšší podání vydražitele byla exekuce prodejem nemovitostí přerušena v důsledku vydání exekučního příkazu o prodeji podniku pozdějšího úpadce. Jak se totiž podává z obsahu spisu, skutečnosti, na nichž žalovaný uvedenou námitku zakládá, vyšly najevo ještě před skončením prvního jednání, které se v dané věci konalo dne 20. října 2009 (srov. protokol o jednání na č. l. 47 49 spisu, podle kterého se soud prvního stupně seznámil s obsahem již výše zmiňovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 293/2008-250, ve kterém byla otázka účinků přerušení souběžně probíhajících exekucí řešena) a soudům tak ani princip zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. nebránil k nim přihlédnout.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu