29 Cdo 4508/2010
Datum rozhodnutí: 31.10.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 1 o. s. ř., § 12a ZKV ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 4508/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, PSČ 370 04, proti žalovanému J. P. , jako správci konkursní podstaty úpadce Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci, identifikační číslo osoby 00109291, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1419/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 10 Cmo 13/2010-491, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 26. října 2009, č. j. 13 Cm 1419/2008-456, Krajský soud v Českých Budějovicích k žalobě M. M. směřující proti správci konkursní podstaty úpadce Výrobně obchodní družstvo Dříteň v likvidaci určil, že žalobkyně má vůči úpadci pohledávku ve výši 573.731,- Kč (bod I. výroku), žalobu o určení pravosti další pohledávky ve výši 686.960,- Kč zamítl (bod II. výroku), řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 30.000,- Kč zastavil (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že určil, že žalobkyně má vůči úpadci pohledávku jen co do částky 41.800,- Kč, ve zbývajícím rozsahu (ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 1.281.891,-Kč) pak žalobu zamítl a současně vyslovil, že v části, v níž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 30.000,- Kč, zůstává rozsudek nedotčen (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu tohoto ustanovení, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud určil, že žalobkyně má vůči úpadci pohledávku ve výši 41.800,- Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ). V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že v dotčené části (jíž odvolací soud vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky žalobkyně ve výši 41.800,- Kč) je první výrok rozsudku odvolacího soudu obsahově výrokem potvrzujícím (odvolací soud co do určení pravosti pohledávky ve výši 41.800,- Kč přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba je důvodná) dovolatelce žádná újma nebyla způsobena.
Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i ohledně určení pravosti pohledávky žalobkyně ve výši 531.931,- Kč, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že argumentace dovolatelky, podle níž byl konkurs na majetek úpadce prohlášen na základě zfalšovaných a neúplných podkladů , přestože dlužník není v úpadku, není způsobilá ovlivnit výsledek dovolacího řízení.
V tomto ohledu Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2005 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 121), že soud se při rozhodování sporů vyvolaných konkursem (včetně sporů o určení pravosti popřené pohledávky podle ustanovení § 23 a 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) nezabývá správností procesního postupu konkursního soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu ani správností rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Zabývat se dovoláním v této věci za daného stavu meritorně, shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Ze stejných důvodů odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné (podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.) dovolání i v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 686.960,- Kč. Potud šlo po obsahové stránce o rozsudek potvrzující, přičemž z pohledu (výše uvedených) dovolatelkou uplatněných výhrad nelze usuzovat na žádnou otázku, s níž by bylo možné spojit závěr o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). O tom, že by z této argumentace mohl plynout úsudek o rozporu napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem (bod V. dovolání), nemůže být řeči.
K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu