29 Cdo 4476/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 o. z., § 3030 o. z., § 237 o. s. ř.



29 Cdo 4476/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky D. Š. , zastoupené Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, PSČ 150 00, za účasti BŠ JUDITH, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Horní 84, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 61944271, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, PSČ 742 21, o zaplacení 1.104.881,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 134/2013, o dovolání BŠ JUDITH, s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2016, č. j. 8 Cmo 341/2015-177, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 4. května 2015, č. j. 26 Cm 134/2013-83, Krajský soud v Ostravě uložil obchodní společnosti BŠ JUDITH, s. r. o. (dále jen společnost ), povinnost zaplatit navrhovatelce 1.037.320,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl část návrhu, jímž se navrhovatelka domáhala zaplacení 67.561 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti usnesením ze dne 13. ledna 2016, č. j. 8 Cmo 341/2015-177, potvrdil v napadené části (ve výrocích I. a III.) usnesení soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Společnost podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
První z dovolatelkou otevřených otázek a sice zda má společník společnosti s ručením omezeným právo na zaplacení nevyplaceného podílu na zisku, nebylo-li přijato rozhodnutí valné hromady, jímž by bylo o rozdělení zisku rozhodnuto dovolání přípustným nečiní již jen proto, že na jejím posouzení odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud totiž vyšel (jednoznačně) z toho, že rozhodnutí o rozdělení zisku přijato bylo.
Samo hodnocení důkazů přitom v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod číslem 176, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 2421/2015, jež jsou veřejnosti dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 na webových stránkách tohoto soudu;
v judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.).
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani druhá z dovolatelkou otevřených otázek, a sice zda se společnost s ručením omezeným může v civilním soudním řízení vůči společníkovi skrze § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z. ), dovolávat nesprávnosti údajů v účetní závěrce.
Ani závěr, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], totiž v poměrech projednávané věci nebránil užití právní zásady, podle níž nesmí nikdo těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, resp. protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Obecná právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest byla součástí právního řádu již před účinností současného občanského zákoníku (tj. před 1. lednem 2014), a to nikoli jen jako podpůrné , nýbrž jako přímo aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, nález Ústavního soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, či z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, rozsudek ze dne 20. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, rozsudek ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, rozsudek ze dne 19. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, anebo usnesení ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 2261/2015). Řídil-li se odvolací soud tím, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, resp. z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou.
Byla-li společnosti uložena tzv. ediční povinnost (§ 129 odst. 2 o. s. ř.) [předložit zápisy z valných hromad, které se konaly v letech 2008 až 2013, jakož i doklady, na jejichž základě byly provedeny účetní operace na vybraných (pod)účtech], kterou nesplnila, je v souladu s judikaturou rovněž i závěr, podle něhož se tato skutečnost projevila při hodnocení důkazů v neprospěch společnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015).
Jestliže tedy dovolatelka namítá, že soudy v poměrech projednávané věci dovodily závaznost údajů uvedených v účetních závěrkách, i když nejsou správné, a to jen proto, že (případné) chyby účetnictví nelze kvůli použití zásady nemo turpitudinem suam allegare potest přičíst k tíži společníkovi , napadá také prostřednictvím této námitky pouze hodnocení důkazů, které v dovolacím řízení zásadně nelze přezkoumat (viz výše).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu