29 Cdo 4460/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 4460/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele P. N. , zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, PSČ 500 03, za účasti 1) Ing. A. D. a 2) J. S. , obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, PSČ 560 02, o zaplacení 265.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 71/2000, o dovolání Ing. A. D. a J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 7 Cmo 388/2009-221, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Ing. A. D. a J. S. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
O d ů v o d n ě n í: V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání Ing. A. D. a J. S. potvrdil rozsudek ze dne 2. července 2009, č. j. 35 Cm 71/2000-200, ve výrocích ve věci samé, kterými Krajský soud v Hradci Králové uložil každému z odvolatelů zaplatit navrhovateli 265.000,- Kč s příslušenstvím, změnil jej v nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali Ing. A. D. a J. S. dovolání, jež Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládají.
Předně Nejvyšší soud podotýká, že odkaz dovolatelů na obsah jejich podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 167).
Již v usneseních uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého při rozhodování o postupu podle ustanovení § 107a o. s. ř. soud ve vztahu k žalobci označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Takovou právní skutečností (v řízení řádně doloženou) je nepochybně i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Otázkou, zda tvrzené právo existuje, zda je žalobce jeho nositelem a zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé.
Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci soudy nebyly při posuzování otázky, zda společnost PARTNER, společnost s ručením omezeným (dále jen společnost ) postoupila dovolatelům pohledávku za navrhovatelem (jejíž započtení proti navrhovatelem uplatněné pohledávce dovolatelé namítali), vázány usnesením, jímž soudní exekutorka v exekučním řízením vedeném pro vymožení této pohledávky proti navrhovateli jakožto povinnému rozhodla postupem podle ustanovení § 107a o. s. ř. o tom, že na místo původní oprávněné (společnosti) do řízení vstoupí dovolatelé.
Závěr, podle něhož valná hromada společnosti s ručením omezeným není oprávněna jednat jménem společnosti, a nemůže tudíž ani udělit plnou moc k zastupování společnosti při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky, se podává přímo z ustanovení § 13 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 1 Odon 69/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1998, pod číslem 70). Napadené rozhodnutí tudíž nečiní zásadně právně významným ani závěr odvolacího soudu, podle kterého dovolatelé nejsou věřiteli k započtení namítané pohledávky, neboť smlouva o postoupení pohledávky, uzavřená za společnost (jakožto postupitelku) dovolateli na základě plné moci udělené dovolatelům valnou hromadou společnosti, společnost neváže.
Konečně na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitky dovolatelů, že odvolací soud nerespektoval závěry formulované v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 61/2010 ), podle kterých oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Je tomu tak proto, že v projednávané věci společnost (jakožto postupnice) navrhovateli postoupení pohledávky (podle obsahu spisu) neoznámila; není zde tudíž právní skutečnosti, na níž právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění i v případě, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky vůbec nedošlo (srov. důvody R 61/2010).
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Ing. A. D. a J. S. bylo odmítnuto a navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 7.500,- Kč. Jelikož zástupce navrhovatele učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto stanovená odměna o 50 %, tj. na částku 3.750,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 810,- Kč tak dovolací soud přiznal navrhovateli k tíži dovolatelů celkem 4.860,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle něhož Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Petr Š u k předseda senátu