29 Cdo 4437/2007
Datum rozhodnutí: 19.08.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 4437/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. H. K., advokátkou, proti žalovaným 1) JUDr. A. J., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. C. s. r. o., a 2) JUDr. K. J., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 18/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 4 Cmo 245/2006-68, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 20. června 2006, č. j. 55 CmI 18/2006-37, kterým Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní M. C. s. r. o. (dále jen úpadkyně ) pohledávku ve výši 5,099.000,- Kč s uspokojením ve II. třídě vázanou na podmínku neúspěšnosti žalobce v pravomocně skončeném řízení u Krajského soudu v Praze pod č. j. 55 CmI 94/2005 .


Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že žaloba byla podána včas v určené třicetidenní lhůtě jen proti prvnímu žalovanému, kdežto proti druhé žalované (popírající věřitelce) byla podána po uplynutí této lhůty, což je důvodem k jejímu zamítnutí, protože podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen ZKV nebo zákon o konkursu a vyrovnání ) musí být žaloba podána proti popírajícím konkursním věřitelům a správci, majícím postavení nerozlučných společníků podle ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř.


Dovolatelka namítá, že výzva správce konkursní podstaty měla takové vady, že vůbec nezačala běžet lhůta k podání incidenční žaloby. Podle ustanovení § 34b vyhlášky č. 37/1992 b., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, měla výzva k uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky obsahovat údaj o tom, zda konkursní věřitel popřel pohledávku co do pravosti, výše nebo pořadí. Výzva však obsahuje pouze sdělení, že pohledávku popřel správce konkursní podstaty a konkursní věřitel č. 6 co do právního důvodu. S odkazem na ustanovení § 21 odst. 2 ZKV dovolatelka dovozuje, že konkursní věřitel může popírat pravost, výši i pořadí přihlášených pohledávek, nemůže však popřít pohledávku co do právního důvodu, jak je uvedeno ve výzvě. Kromě toho při přezkumném jednání 1. března 2006 správce konkursní podstaty popřel pohledávku co do pravosti, k čemuž podle ustanovení § 24 odst. 1 ZKV nebyl oprávněn, ale ve výzvě je již správně uvedeno, že popřel pohledávku co do právního důvodu. Obsah výzvy tak není v souladu s přezkumným jednáním. Připustil-li odvolací soud, že výzva k uplatnění popřené pohledávky není z toho důvodu perfektní, měl dospět k závěru, že pro nedostatky nelze listinu označenou jako výzva považovat za výzvu podle zákona o konkursu a vyrovnání . Nebyla-li výzva k uplatnění popřené pohledávky řádná, nezačala ani běžet lhůta k podání žaloby a žalobu nelze zamítnout pro nedostatek věcné legitimace. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V průběhu dovolacího řízení byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008, č. j. 37 K 37/2005-309, dosavadní správkyně konkursní podstaty Ing. M. H. zproštěna funkce a novým správcem konkursní podstaty úpadkyně byl ustaven JUDr. A. J. Proto Nejvyšší soud jednal jako s prvním žalovaným s novým správcem konkursní podstaty úpadkyně.


Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.


Je tomu tak proto, že posouzení obsahu výzvy k uplatnění popřené pohledávky je významné jen pro projednávanou věc a nemá potřebný judikatorní přesah. Přitom výkladem ustanovení § 21 odst. 2, § 23 a § 24 ZKV se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm odůvodnil závěr, podle něhož zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané pohledávky mohou být účinně popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními věřiteli i správcem konkursní podstaty. Přitom závěr, že přes rozdílnou dikci § 24 ZKV správce konkursní podstaty rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí pohledávky, Nejvyšší soud - vycházeje z úvah formulovaných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXI. - učinil např. již v rozsudku ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 93.


Z uvedeného vyplývá, že z hlediska výkladu ustanovení § 23 a § 24 ZKV není pochyb o tom, že mezi popřením pohledávky co do právního důvodu a pravosti není žádný rozdíl a konkursní věřitelé i správce konkursní podstaty mohou popírat pravost, výši nebo pořadí pohledávky. Je proto nerozhodné, obsahovala-li výzva sdělení, že pohledávka byla popřena ať už konkursním věřitelem či správcem konkursní podstaty co do pravosti či co do právního důvodu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že výzva k uplatnění popřené pohledávky má náležitosti vyžadované (co do žalobkyní zpochybněné formulace) právním předpisem, je tento závěr v souladu s ustálenou judikaturou (srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Bez významu není ani to, že obsah výzvy nemohl v dovolatelce vyvolat žádné pochybnosti o tom, že incidenční žalobu v tam určené (správně uvedené) lhůtě má (musí) podat nejen vůči správkyni konkursní podstaty, nýbrž i vůči popírající konkursní věřitelce (ve výzvě řádně označené).


Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. srpna 2009


JUDr. Hana Gajdzioková


předsedkyně senátu