29 Cdo 4424/2010
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 41e odst. 1 předpisu č. 21/1992Sb., § 41d odst. 1 předpisu č. 21/1992Sb.




29 Cdo 4424/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce DEBTINVEST LIMITED , se sídlem Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 60 91 91, zastoupeného JUDr. Pavlem Šuserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, PSČ 110 00, proti žalované O. C. , zastoupené JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Gorkého 1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 423.912,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 181/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, se s výjimkou potvrzujícího výroku se věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 7 C 181/2006-125, zamítl žalobu o zaplacení částky 423.912,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 31 % ročně z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení.
Soud prvního stupně odkazuje na výsledky provedeného dokazování vyšel z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalobce Union Banka, a. s. (dále jen banka ) a žalovaná uzavřely dne 17. května 2002 smlouvu o vkladovém účtu (dále jen smlouva o vkladu ), přičemž podle výpisu z tohoto účtu k 31. prosinci 2002 činil zůstatek vkladu spolu s úroky částku 508.010,95 Kč.
2) Dne 11. února 2003 uzavřely banka (jako věřitelka) a žalovaná (jako dlužník) smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků a o zřízení zástavního práva ke vkladovému účtu (dále jen smlouva o poskytnutí peněžních prostředků ) a to s odkazem na ustanovení § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), na základě které banka poskytla žalované bezúročně peněžní prostředky ve výši 300.000,- Kč, jež se žalovaná zavázala vrátit ve třech měsíčních splátkách po 100.000,- Kč vždy ke 14. dni v měsíci počínaje březnem 2003.
3) Pro účely splnění závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků uzavřely banka a žalovaná 11. února 2003 smlouvu o běžném účtu č. 601526905/3400 (dále jen smlouva o běžném účtu ), na němž se žalovaná podle článku III. bodu 5 smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zavázala mít vždy v den splatnosti jednotlivých plateb dostatek peněžních prostředků.
4) V důsledku neschopnosti banky dostát svým závazkům vůči oprávněným osobám byla žalované podle ustanovení § 41d zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění účinném do 30. dubna 2004), z titulu náhrady za pojištěný vklad na základě pokynu Fondu pojištění vkladu (dále jen fond ) vyplacena prostřednictvím GE Capital Bank a. s. částka 180.415,36 Kč, tj. 90 % rozdílu mezi pojištěnou pohledávkou z vkladu žalované a splatným závazkem žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
5) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil konkurs na majetek banky.
6) Dne 12. srpna 2004 tehdejší správkyně konkursní podstaty banky Ing. M. H. (jako postupitel) a společnost Asset Portfolio Servicing, s. r. o. (jako postupník) uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a následně 1. září 2004 shora zmíněný postupník (jako postupitel) a žalobce (jako postupník), uzavřeli smlouvu o postoupení téže pohledávky na žalobce.
7) Podle výpisů z běžného účtu žalované ze dne 27. března 2003, 30. dubna 2003 a 16. května 2003 (dále jen výpisy z běžného účtu ) byla z kreditního zůstatku na běžném účtu pravděpodobně s odkazem na čl. III. bod 5. či IV. bod 8. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků stržena formou inkasa jednotlivá částka ve výši 100.000,- Kč na úhradu březnové, dubnové a květnové splátky jistiny úvěrového závazku žalované .
Odkazuje na ustanovení § 708 odst. 1 a § 716 obch. zák. a ustanovení § 41e odst. 1 věty první zákona o bankách, soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, když žalovaná v postavení spotřebitele ve vztahu k bance byla v dobré víře o zániku vzájemných pohledávek ze smlouvy o vkladu a ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků co do částky 300.000,- Kč. Současně zdůraznil, že nemohlo být k tíži žalované jako spotřebitele, že po uzavření poboček banky dne 20. února 2003 nebyly prováděny převody mezi klientskými běžnými a popř. termínovanými účty v rámci peněžního ústavu a splátky začaly být automatickým programem převáděny na účty pro evidenci částek po splatnosti .
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 111.953,87 Kč s 28% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení, potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části zamítavého výroku jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 311.959,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování uzavřel, že z výpisu z běžného účtu žalované za duben až březen 2003 nebylo zjištěno, že by na něm byly v příslušném měsíci peněžní prostředky ve výši 100.000,- Kč tak, aby mohlo dojít k úhradě dluhu ve výši 300.000,- Kč a nebylo prokázáno ani to, že by závazek žalované plynoucí ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 300.000,- Kč zanikl formou inkasa ze zastaveného vkladového účtu .
Současně akcentoval, že ze zákona o bankách ani z jiného právního předpisu neplyne, že by v důsledku právní úpravy obsažené v ustanovení § 41e zákona o bankách, upravujícího výpočet náhrady za pojištěné vklady, došlo k zániku závazku žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by v době před prohlášením konkursu na majetek banky učinila úkon směřující k započtení pohledávky z titulu smlouvy o vkladu proti pohledávce banky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle dovolatelky je zánik závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zřejmý z výpisů z běžného účtu, podle nichž na tento účet byla ve dnech 14. března 2003, 14. dubna 2003 a 14. května 2003 poukázána (připsána) částka 100.000,- Kč jako splátka dluhu žalované, jež byla z tohoto účtu téhož dne ve stejné výši odepsána (stržena) ve prospěch účtu č. 00271406 (tj. úvěrového účtu banky) na úhradu závazků žalované.
Dále žalovaná zdůrazňuje, že i v případě, že by tímto způsobem její závazek ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků nezanikl, není pochyb o tom, že vzhledem k formulaci ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách byl nejpozději dne 17. května 2003 proveden zákonný odečet splatného závazku žalované ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 300.000,- Kč na pohledávku žalované ze smlouvy o vkladu, v důsledku čehož k uvedenému dni došlo k zániku úvěrového závazku žalované vůči bance .
Připouští, že explicitně ujednání o zániku závazku v zákoně obsaženo není, právní závěr o zániku závazku však vyplývá ze smyslu zákona . Naopak akceptace názoru odvolacího soudu, podle něhož k zániku závazku vůči bance odečtením nedochází , by znamenala, že část pohledávky odpovídající výši závazku vůbec není pojištěna a pojištěn tak nebyl v posuzované věci skutečný vklad 508.954,51 Kč, ale pouze vklad ve výši 200.461,51 Kč, tj. částka, ze které fond vypočítal náhradu . V tomto případě by tedy došlo k tomu, že by existovaly dvě skupiny oprávněných vkladatelů. Jedna skupina, pro niž by se náhrada vypočetla z veškerých pohledávek a druhá skupina oprávnění vkladatelé se závazky pro niž by se vypočetla náhrada pouze z části pohledávek, aniž by to bylo kompenzováno zánikem závazku. Převedeno na posuzovanou věc: Vkladatel XY by měl na vkladu částku 508.945,51 Kč, závazek 0,- Kč, náhrada z pojištění vkladů by činila částku 458.059,- Kč, vkladatel žalovaná měla na vkladu stejnou částku 508.945,51 Kč, závazek 308.493,- Kč, náhrada z pojištění vkladu činila částku 180.415,36 Kč, závazek zůstal ve výši 308.493,- Kč .
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že k takové diskriminaci jedné skupiny vkladatelů není žádný důvod a zákonodárce ji nemohl zamýšlet ; proto požaduje, aby Nejvyšší soud v rozsahu dovoláním dotčeném rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu především z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. posoudil opodstatněnost dovolací námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkový závěr, podle něhož z výpisů z běžného účtu žalované nebylo zjištěno, že by na něm byly v příslušném období peněžní prostředky vždy ve výši 100.000,- Kč (a tyto byly použity k úhradě závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků), odvolací soud učinil, aniž současně v důvodech rozhodnutí jakkoli konkretizoval, jaká skutková zjištění z těchto výpisů učinil a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil, včetně toho, proč důkazy hodnotil jinak než soud prvního stupně. Již z tohoto důvodu nemůže skutkový závěr odvolacího soudu obstát, nehledě na to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru nevyhovuje požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., pročež je vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jehož existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Přitom argumentaci dovolatelky ohledně úhrady závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků nelze považovat za zjevně nedůvodnou, když jak plyne z výpisů z účtu (č. l. 47 až 49) tyto u kreditních operací obsahují údaje převod Ú00673423;00271406 a u debetních operací SPL 00271406 , přičemž úvěrový účet žalované vedený bankou byl označen jako č. 271406 (viz čl. I. bod 2. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků). Forma plateb na úhradu uvedeného závazku (inkasem z běžného účtu) pak plyne z čl. III. bodu 5. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a při nedostatku peněžních prostředků na účtu (uspokojením ze zástavy - inkasem z vkladového účtu žalované) z čl. IV. bodu 8. citované smlouvy.
Z hlediska (ne)správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách vskutku nelze dovodit závěr o zániku vzájemných pohledávek banky a žalované ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a ze smlouvy o vkladu (co do částky 300.000,- Kč).
Podle ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách (v rozhodném znění) pro výpočet náhrady se sečtou všechny pojištěné pohledávky z vkladů oprávněné osoby u banky, včetně jejích podílů na účtech vedených pro dva a více spolumajitelů. Podíl spolumajitele účtu je roven zlomku, v jehož čitateli je celková částka na účtu a ve jmenovateli počet spolumajitelů, pokud oprávněné osoby při založení či dispozici s účtem nedoloží jinou výši podílu. Banka vyznačí jinou výši podílu ve své evidenci. K doložení jiné výše podílu po dni, kdy byla fondu písemně oznámena skutečnost podle § 41d odst. 1, se nepřihlíží. Od výsledné částky se odečtou splatné závazky téže osoby vůči bance. Výpočet se provádí v české měně ke dni zahájení plateb, přepočet na českou měnu se provádí podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy byla fondu písemně sdělena skutečnost podle § 41d odst. 1. Součástí pojištěné pohledávky z vkladu jsou i úroky vypočtené ke dni zahájení plateb. Náhrada se vyplácí v české měně. Právo oprávněné osoby na plnění z fondu je právem spojeným s pohledávkou z vkladu. U pohledávek z vkladů vedených v cizí měně se pro přepočet na českou měnu použije kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou ke dni, kdy byla fondu písmeně sdělena skutečnost podle § 41d odst. 1.
Citované ustanovení zcela zjevně upravuje (jen) způsob výpočtu částky, jež je (v rozhodném období byl) základem pro stanovení výše náhrady za pojištěné pohledávky z vkladů a nikoli zánik vzájemných pohledávek a závazků. Argumentace dovolatelky, podle níž by takový výklad znamenal diskriminaci oprávněných osob se závazky vůči bance, přitom není důvodem konstruovat zákonem nevyslovený a nepředpokládaný zánik vzájemných pohledávek a závazků.
Přesto z hlediska závěru o důvodnosti žaloby v rozsahu částky přiznané žalobci vůči žalobkyni měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným (a to i za skutkového stavu, podle něhož z výpisů z účtu nelze dovodit úhradu pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků). I takto zjištěný skutkový stav totiž vyžadoval zvážení, zda v poměrech dané věci není místo pro aplikaci závěrů formulovaných Ústavním soudem v nálezech ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, jež zcela respektuje i Nejvyšší soud (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto rozsudku podanou Ústavní soud usnesením ze dne 5. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/2009, odmítl).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu odvoláním dotčeném a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně vyhodnotit, zda pohledávka banky za žalovanou ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků vskutku zanikla (ať již převodem peněžních prostředků z běžného účtu žalované, popř. inkasem z vkladového účtu žalované) a v případě negativního závěru posoudit, zda vzhledem ke specifickým okolnostem projednávané věci nejsou naplněny předpoklady, pro které by soud odepřel žalobci vůči žalované výkon práva na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2012

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu