29 Cdo 4415/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



29 Cdo 4415/2016
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele A. Č. , zastoupeného Mgr. Arkady Alexandrovem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00, za účasti JAM GROUP international s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Volutová 2523/14, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25709216, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediné společnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 182/2013, o dovolání JAM GROUP international s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 14 Cmo 26/2015-148, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. října 2014, č. j. 78 Cm 182/2013-115, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, které přijala E. D. dne 18. března 2013 jako jediná společnice (dále též jen rozhodnutí jediné společnice ) při výkonu působnosti valné hromady společnosti JAM GROUP international s. r. o. (dále jen společnost ) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 2016, č. j. 14 Cmo 26/2015-148, k odvolání navrhovatele změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vyslovil neplatnost rozhodnutí jediné společnice.
Společnost podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož účinky fikce doručení ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř. mohou nastoupit jen tehdy, je-li adresátovi doručováno na adresu pro doručování ve smyslu § 46b o. s. ř., a nikoli v případech (jak tomu bylo i v projednávané věci), kdy společníkovi je doručováno na adresu sídla společnosti s ručením omezeným (která - jak se podává přímo z textu § 46b o. s. ř. - adresou pro doručování ve smyslu tohoto ustanovení není), je v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3158/2011, ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1502/2011, jakož i ze dne 1. října 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/2015).
Názor dovolatelky, podle něhož odvolací soud měl z plné moci, kterou navrhovatel udělil pro účely exekučního řízení, dovodit, že se navrhovatel prokazatelně seznámil s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. ledna 2013, č. j. 133 EXE 770/2012-65 (jakož i s exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne 18. ledna 2013, č. j. 069 EX 2804/2012-15), odporuje závěrům, které k otázce (řádnosti) doručení Nejvyšší soud zaujal v důvodech usnesení ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 331/2001, uveřejněného pod číslem 38/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v unesení ze dne 14. července 2016, sp. zn. 21 Cdo 3732/2015, jež bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 8. února 2017 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Otázka předkládaná dovolatelkou, a sice zda se považuje prokazatelné seznámení se s obsahem zásilky za úkon doručení na kterémkoliv místě i přesto, že adresát nebyl osobně zastižen , pak nečiní dovolání přípustným již jen proto, že na jejím řešení své rozhodnutí odvolací soud nezaložil. Vyšel totiž jak řečeno výše z toho, že se navrhovatel s usnesením o nařízení exekuce neseznámil.
Obdobně je tomu také ohledně otázek, zda lze aplikovat § 50d o. s. ř. (...) na případy, kdy se navrhovatel s usnesením o nařízení exekuce a s exekučním příkazem prokazatelně seznámil (...) , či zda klást k tíži oprávněného, že soudní exekutor zaslal usnesení o nařízení exekuce a exekuční příkaz na adresu, která není adresou určenou pro doručování . Také na vyřešení těchto (dovolatelkou předložených) otázek napadené rozhodnutí nezávisí, neboť vycházejí z (alternativního) skutkového stavu, který nekoresponduje se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2017

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu