29 Cdo 4343/2010
Datum rozhodnutí: 24.10.2012
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 o. s. ř., § 55 obč. zák., § 56 obč. zák.




29 Cdo 4343/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. Č. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šímou CSc., advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, PSČ 301 36, proti žalované PILSEN IMMOBILIEN s. r. o., se sídlem v Plzni, Budilova 15, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 26361191, zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, PSČ 301 00, o určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 551/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2010, č. j. 10 Co 180/2010-94, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2010, č. j. 10 Co 180/2010-94, a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. dubna 2010, č. j. 12 C 551/2009-76, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení ze dne 16. dubna 2010, č. j. 12 C 551/2009-76, kterým Okresní soud Plzeň - město zastavil řízení a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, podle kterého meritornímu projednání věci brání nedostatek pravomoci soudu podle § 106 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť věc má být podle dohody uzavřené mezi účastníky projednána v řízení před rozhodci, což žalovaná při prvním úkonu ve věci namítla. Sjednanou rozhodčí doložku shledal odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) platnou, a uzavřel, že odmítnout je nutno i argumentaci charakterem smlouvy jako smlouvy spotřebitelské, protože ani v těchto případech není vyloučeno uzavření rozhodčí doložky .
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel poukazuje na okolnosti uzavření smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu práva ze dne 2. dubna 2009 a dovozuje, že rozhodčí doložky v nich sjednané je nutno považovat podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) za neplatné pro rozpor se zákonem, neboť představují nekalé ujednání ve smyslu § 55 a 56 obč. zák. Zdůrazňuje, že označená ustanovení představují implementaci směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 číslo 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (Úřední věstník Evropské unie L 95, 21. 4. 1993, s. 29-34, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 15, svazek 2, str. 288-293, dále jen směrnice ), a poukazuje na výklad směrnice přijatý Soudním dvorem Evropské unie. Dovolatel uzavírá, že rozhodčí doložky v projednávané věci jednoznačně zhoršují jeho postavení jakožto spotřebitele a soudy měly k jejich neplatnosti ex officio přihlédnout.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Podle § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Ustanovení § 55 obč. zák. pak určuje:
Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec první).
Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec druhý).
V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec třetí).
Otázkou přípustnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se opakovaně zabývaly Ústavní i Nejvyšší soud, a to v rozhodnutích, přijatých poté, kdy v projednávané věci rozhodl odvolací soud napadeným usnesením.
Ústavní soud v nálezu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, zdůraznil, že ačkoliv není v § 56 odst. 3 obč. zák. rozhodčí doložka uvedena v příkladmém výčtu zneužívajících klauzulí jako nepřípustné ujednání, je třeba zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu nemůže být za takové považována. Při vědomí toho, že směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž základě byla ochrana spotřebitele do českého právního řádu transponována, nemá v českém právním řádu horizontální (tj. mezi osobami navzájem) přímý účinek, lze však přesto v rámci eurokonformního výkladu českého práva s právem komunitárním její znění na podporu závěrů uvedených výše využít. Základnu pro použití eurokonformního výkladu v oblasti spotřebitelských smluv představuje § 51a obč. zák. Toto ustanovení lze považovat za významné zejména z důvodů interpretačních. Při použití výkladu eurokonformního (harmonického), případně výkladu dle principu Von Colson, by měl být cíl evropské normy (typicky směrnice) zásadním vodítkem pro soudy při jejich výkladu národních ustanovení (bod 20 odůvodnění nálezu). Směrnice č. 93/13/ES byla přijata s cílem zvýšit ochranu spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách. Podle citované směrnice (viz článek 3) se za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě považuje zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, pokud způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Východiskem pro posouzení otázky, zda lze rozhodčí doložku považovat za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě (ve smyslu zbavení práva spotřebitele podat žalobu), je dřívější v rozhodnutích Ústavního soudu vyslovený názor, podle kterého rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. V rozhodčím řízení jde tedy o vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v zastoupení stran, které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 166/05, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 339/02 nebo Pl. ÚS 37/08). Tento restriktivní názor vyjádřený v citovaných směrnicích pak nutně musí vést k závěru, že rozhodčí řízení není řízením soudního typu. Tento závěr se pak odráží v celkově přísnějším nahlížení na rozhodčí doložky a jejich náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách (např. nezbavovaly spotřebitele práva podat žalobu k soudu) [bod 21 odůvodnění nálezu].
K těmto závěrům se přihlásil i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 22. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 3721/2011 či v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010 (jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), z nichž plyne, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. V posledně označeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud současně zdůraznil, že absolutní neplatnost právního úkonu působí s ohledem na to, že je zároveň stanovena ve veřejném (obecném) zájmu přímo ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), a bez ohledu na to, zda se jí někdo dovolal. K absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti za předpokladu, že skutečnosti, které jsou s ní spojeny, vyjdou v řízení najevo.
Jestliže se odvolací soud nezabýval platností rozhodčí doložky v projednávané věci z hledisek výše nastíněných, je jeho právní posouzení jde-li o naplnění předpokladů pro zastavení řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Petr Š u k předseda senátu