29 Cdo 4321/2014
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2013



29 Cdo 4321/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Českomoravský len a. s. , se sídlem v Humpolci, Lnářská 499, PSČ 396 12, identifikační číslo osoby 46679138, zastoupené JUDr. Tomášem Radou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému Ing. Z. Š. , zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o zaplacení 15,965.910 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 38/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014, č. j. 5 Cmo 414/2013-594, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 61.710 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. července 2013, č. j. 50 Cm 38/2004-538, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 15,965.910 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom v pořadí již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesením ze dne 31. března 2008, č. j. 5 Cmo 44/2008-275, odvolací soud k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. června 2007, č. j. 50 Cm 38/2004-218, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně o věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 50 Cm 38/2004-363, který odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo 200/2009-417. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 29 Cdo 3191/2010-455, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo 200/2009-417, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Následně odvolací soud usnesením ze dne 8. ledna 2013, č. j. 5 Cmo 200/2009-467, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. března 2009, č. j. 50 Cm 38/2004-363, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, podle něhož mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody není dána příčinná souvislost, neboť škoda (v podobě zaplacení smluvní pokuty) dovolatelce vznikla nikoliv v důsledku uzavření kooperační smlouvy žalovaným a jejího plnění, nýbrž v důsledku neplnění smlouvy (o němž rozhodlo představenstvo dovolatelky), přičemž dovolatelka neprokázala tvrzení, že smlouva by při jejím plnění dovolatelce přivodila ztrátu cca 50.000.000 Kč, a to jen za rok 2000 .
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle kterého mezi jednáním žalovaného a škodou dovolatelce vzniklou není příčinná souvislost, jde o kritiku skutkových zjištění, nikoliv o právní posouzení příčinné souvislosti. Dovolatelka tudíž Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního či hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Jelikož závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody byl sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, nemůže na výsledku řízení ničeho změnit ani případná nesprávnost ostatních (dovoláním rovněž zpochybněných) právních závěrů odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Petr Šuk předseda senátu