29 Cdo 4319/2010
Datum rozhodnutí: 28.03.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 4319/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce K. J., zastoupeného JUDr. Martinem Krejzou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze Bubenči, Puškinovo náměstí 14, PSČ 160 00, proti žalovaným 1/ JUDr. V. V. , advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně E U D O X I A, spol. s r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 47 54 69 56, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, PSČ 130 00, a 2/ CIHELNA ŠLIK s. r. o. , se sídlem v Praze, Horních Počernicích, Šplechnerova 899, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 63 07 27 51, zastoupenému JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 54 CmI 18/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 13 Cmo 238/2009-65, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2010, č. j. 13 Cmo 238/2009-85, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupců žalovaných.
Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 15. května 2009, č. j. 54 CmI 18/2008-25, zamítl Krajský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (K. J.) domáhal vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadce E U D O X I A, spol. s r. o., v likvidaci a 2/ CIHELNA ŠLIK s. r. o. ) popření pravosti, výše a pořadí vykonatelné pohledávky druhého žalovaného (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze v bodu I. výroku ve znění , že se zamítá žaloba, dle níž mělo být určeno, že druhý žalovaný nemá za úpadkyní E U D O X I A, spol. s r. o., v likvidaci pohledávku v celkové výši 113,037.178,10 Kč (první výrok), změnil rozsudek prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Usnesením ze dne 29. dubna 2010, č. j. 13 Cmo 238/2009-85, odvolací soud opravil výrok svého rozsudku v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázky formulované dovolatelem ve vztahu k posouzení promlčení pohledávky druhého žalovaného již Nejvyšší soud zodpověděl v rozsudku ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1699/2010 (který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž se zabýval žalobou jiného konkursního věřitele o určení neexistence téže pohledávky, podloženou v témže skutkovém rámci týmiž námitkami jako v této věci. Z argumentace obsažené v označeném rozsudku (na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje), se podává, že pohledávka druhého žalovaného není promlčena. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí nezakládá posouzení okruhu osob, které jsou pasivně věcně legitimovány v žalobě o určení pravosti vykonatelné pohledávky. Vymezením okruhu účastníků řízení o určení pravosti vykonatelné pohledávky se totiž Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že byla-li popřena pravost nebo výše vykonatelné pohledávky, podává žalobu ten, kdo ji popřel (správce konkursní podstaty nebo popírající konkursní věřitel), proti přihlašovateli (a nikoli již vůči správci konkursní podstaty); srov. bod XXXI. stanoviska, str. 202 (378). V tomto ohledu dovolání nicméně se závěry napadeného rozhodnutí ani nepolemizuje (a nebrojí tak proti argumentaci, na základě které byla žaloba vůči druhému žalovanému zamítnuta).
Nejvyšší soud neshledal důvod připustit dovolání ani pro řešení otázky postupu při popření pořadí (práva na oddělené uspokojení) vykonatelné pohledávky, je-li současně popřena i její pravost a výše.
Je tomu tak proto, že ani dovolatelem prosazovaný způsob jejího řešení by mu v konečném důsledku nemohl přinést příznivější rozhodnutí ve věci. Nebylo-li by možno věcně se zabývat pořadím popřené vykonatelné pohledávky ve sporu, v němž se popírající věřitel domáhá určení, že popřená pohledávka (jiného konkursního věřitele) není po právu, příp. ve výši uplatněné přihlašovatelem, musela by být žaloba v části, týkající se určení pořadí pohledávky, (stejně) zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného.
Dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají u obou žalovaných z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ). Podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož advokáti žalovaných učinili v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby, jímž je vyjádření k dovolání (druhé vyjádření druhého žalovaného k dovolání již Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad neměl). Rozhodné znění vyhlášky (do 29. února 2012) se podává z čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb., jíž byla vyhláška č. 484/2000 Sb. s účinností od 1. března 2012 novelizována. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 300,- Kč tak jde o částku 2.550,- Kč. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč činí účelně vynaložené náklady u každého ze žalovaných 3.060,- Kč, k jejichž úhradě (k rukám zástupců žalovaných) dovolací soud žalobce zavázal.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. března 2012

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu