29 Cdo 430/2007
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 430/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. V. H., zastoupeného Mgr. J. D., advokátem, proti žalovaným 1) I. B., zastoupenému Mgr. L. H., advokátem, a 2) Ing. M. U., zastoupenému Mgr. M. N., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 9/2005, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Cmo 68/2006-148, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Cmo 68/2006-148, k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek ze dne 7. října 2005, č. j. 47 Cm 9/2005-68, jímž Krajský soud v Plzni ponechal vůči oběma žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. ledna 2005, č. j. 52 Sm 236/2004-11, kterým uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 6,500.000,- Kč s 6 % úrokem od 3. listopadu 2002 do zaplacení, odměnu 21.666,- Kč a náklady řízení.


Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 17, § 32, § 47 a § 77 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) - přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož druhému žalovanému jako směnečnému rukojmímu nepřísluší námitka neexistence kauzy směnky, ani námitky založené na argumentaci, dle kterých se směnka nemohla vztahovat k pohledávce žalobce vůči prvnímu žalovanému z titulu smlouvy o půjčce ze dne 29. října 2002 (dále jen smlouva o půjčce ) [z důvodu, že tato smlouva byla uzavřena až po vystavení směnky] a na tvrzení o zániku pohledávky ze smlouvy o půjčce započtením.


Jde totiž o námitky kauzální, příslušející v projednávané věci pouze výstavci směnky (prvnímu žalovanému), a nikoli o námitky z vlastního vztahu druhého žalovaného k remitentovi (žalobci). Směnečný rukojmí totiž svým rukojemským závazkem zajišťuje splnění směnečného závazku a nikoli splnění závazku kauzálního, který je směnkou zajišťován. Současně akcentoval, že směnečný rukojmí nemá vždy vytvořen vlastní vztah k remitentovi, nýbrž často podepisuje směnku pouze z důvodu svého vztahu k jinému směnečnému dlužníkovi (obvykle výstavci vlastní směnky nebo příjemci směnky cizí), pročež v takovém případě námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky nemá.


V situaci, kdy druhý žalovaný svobodně a vážně jako směnečný rukojmí směnku podepsal a kdy nešlo o úkon učiněný v omylu, vznikl mu platební závazek ve vztahu k remitentovi.


Konečně odvolací soud uzavřel, že z námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu není zřejmé, v čem by měl spočívat údajný rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku , s tím, že okolnost, že směnka nezajišťuje splnění dluhu druhého žalovaného vůči žalobci, takový rozpor nezakládá, jelikož ve směnečné praxi je zcela běžné, že směnečný dlužník zajistí svým směnečným závazkem splnění závazku třetí osoby .


Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a spatřuje jeho zásadní právní význam v řešení otázky použití právních norem upravujících režim dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku na směnečné rukojemství , konkrétně, zda dovolateli, který podepsal směnku v pozici směnečného rukojmího, svědčí námitka neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Za po právní stránce zásadně významné dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu i co do posouzení, zda směnečnému rukojmímu přísluší námitka nedostatku kauzální pohledávky a námitka zániku kauzální pohledávky vůči majiteli směnky.


Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že: 1) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatel především obsáhle popisuje vztahy vzniklé mezi žalobcem a prvním žalovaným na základě smlouvy o půjčce, včetně zániku pohledávky z této smlouvy v důsledku započtení. V této souvislosti zdůrazňuje, že nebyl stranou smlouvy o půjčce, jakož i to, že směnka byla vystavena zcela bezdůvodně a nikdy neměla plnit ani neplnila žádnou funkci, když v době jejího vystavení žádná pohledávka žalobce vůči žádnému ze žalovaných neexistovala. Navíc - pokračuje dovolatel - směnka je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého styku, když ji žalobce vůči dovolateli uplatnil, ačkoli věděl, že nezakládá žádný jeho nárok na zaplacení směnečného peníze z titulu směnečného rukojemství , neboť závazek výstavce směnky (prvního žalovaného) vznikl na základě smlouvy o půjčce, jejímž účastníkem dovolatel nebyl. Výše zmíněný rozpor je pak podle názoru dovolatele dán i tím, že směnka byla vůči dovolateli uplatněna, ačkoli závazek výstavce směnky vůči žalobci zanikl započtením. Dále upozorňuje na existenci další směnky vlastní ze dne 3. září 2002, která je totožná se směnkou, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, a shledává jednání žalobce, který si nechal vystavit dvě zcela totožné směnky, jež se měly týkat téhož závazku prvního žalovaného ve výši 6,500.000,- Kč , rozporným s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.


Konečně dovolatel akcentuje, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy (účastnické výslechy žalovaných) a zkrátily tak jeho právo na spravedlivý proces.


Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Respektuje shora uvedené, Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výhrady dovolatele, podle nichž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když v něm nebyl proveden dovolatelem navrhovaný důkaz (účastnický výslech žalovaných) a druhý žalovaný byl zkrácen na svém právu navrhovat a provádět důkazy k podpoře svých tvrzení.


Po právní stránce zásadně významným pak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěry, zda druhému žalovanému přísluší námitky nedostatku kauzy směnky a zániku kauzy směnky. Otázkou rozsahu námitek příslušejících směnečnému rukojmímu vůči majiteli směnky se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Tak rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnečný rukojmí sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta, může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. V rozsudku ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod číslem 94, dále uzavřel, že avalista nemůže uplatnit vůči majiteli směnky námitky příslušející výstavci směnky vlastní vůči jejímu prvnímu majiteli ani tehdy, nabyl-li tento majitel směnku nepoctivě, tj. jednal-li vědomě ke škodě dlužníka.


Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu možné aplikace ustanovení upravujících dobré mravy a poctivý obchodní styk (§ 3 občanského zákoníku a § 265 obchodního zákoníku), když dovolací argumentace v tomto směru (s výjimkou níže uvedenou) vychází z kauzálního vztahu mezi žalobcem (remitentem) a prvním žalovaným (výstavcem směnky vlastní), přičemž - jak zdůrazněno výše - námitky z kauzálního vztahu mezi těmito osobami směnečnému rukojmímu (při neexistenci jiné dohody mezi tímto a remitentem) nepřísluší. Výhrada dovolatele, že vůči remitentovi nemá žádný závazek, je rovněž bez právního významu, když závěr, podle něhož lze směnkou zajistit závazek třetí osoby, je judikaturou obecně zastáván (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006). To, že směnečný rukojmí zajišťuje zaplacení směnky (a nikoli plnění závazku směnkou zajištěného), jednoznačně vyplývá z ustanovení čl. I § 30 odst. 1 směnečného zákona.


Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. ledna 2009


JUDr. Petr Gemmel


předseda senátu