29 Cdo 4285/2011
Datum rozhodnutí: 19.11.2013
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 ZKV, § 4 odst. 2 ZKV, § 121 odst. 3 obč. zák.



29 Cdo 4285/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci dlužníka ICEC - HOLDING, a. s. , se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Boleslavova 710/19, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 25357484, zastoupeného JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, o návrhu věřitelů a/ České republiky - Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, V kolkovně 921/3, PSČ 110 00, b/ VIPAP VIDEM KRŠKO d. d. , se sídlem v Kršku, Tovarniška 18, PSČ 8270, Slovinská republika, c/ Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350 a d/ Mgr. Ivo Tichovského , advokáta, se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, jako správce podniku dlužníka, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 K 39/2001, o dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2011, č. j. 3 Ko 11/2011-1439, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Dovolatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně dlužníka JUDr. Marcely Vilímkové. Odůvodnění:

Usnesením ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 39 K 39/2001-1372, zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen konkursní soud ) návrh, jímž se věřitelé a/ Česká republika - Ministerstvo financí, b/ VIPAP VIDEM KRŠKO d. d., c/ Československá obchodní banka, a. s. a d/ Mgr. Ivo Tichovský, jako správce podniku dlužníka (v rozhodnutí konkursního soudu je označen pod písmenem e/) domáhali prohlášení konkursu na majetek dlužníka ICEC-HOLDING, a. s. (bod I. výroku). Dále konkursní soud rozhodl o nákladech řízení mezi dlužníkem a navrhujícími věřiteli a/ až c/ (bod II. výroku) a o nákladech řízení mezi dlužníkem a navrhujícím věřitelem d/ (bod III. výroku).
Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí konkursního soudu, když usnesení ze dne 8. února 2002, č. j. 39 K 39/2001-107, jímž konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl poprvé, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 1 Ko 74/2004-373 a usnesení ze dne 14. prosince 2007, č. j. 39 K 39/2001-959, jímž konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl podruhé, zrušil Vrchní soud v Olomouci (v bodech I. a III. výroku) usnesením ze dne 25. září 2009, č. j. 3 Ko 78/2008-1118.
Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že z navrhujících věřitelů doložil svou aktivní věcnou legitimaci (splatnou a vykonatelnou směnečnou pohledávkou za dlužníkem ve výši 226.155.190,54 Kč a splatnou a vykonatelnou pohledávku za dlužníkem z úvěrové smlouvy ve výši 433.146.110,28 Kč s příslušenstvím) pouze navrhující věřitel a/ a dlužník nemá jiné závazky po lhůtě splatnosti (žádný z označených věřitelů dlužníka, jež konkursní soud oslovil, existenci pohledávky vůči dlužníku nepotvrdil).
Na tomto základě konkursní soud uzavřel - vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 a 3 a § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - že zde není mnohost věřitelů dlužníka a úpadek dlužníka tak nebyl osvědčen.
K odvolání navrhujících věřitelů a/ a c/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. června 2011, č. j. 3 Ko 11/2011-1439, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I. a II. výroku vůči těmto věřitelům (první výrok), odmítl (dle § 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ) odvolání navrhujícího věřitele a/ proti bodu III. výroku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud po doplnění dokazování dvěma listinami dospěl k následujícím závěrům.
1/ Navrhující věřitel a/ doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem a tedy i svou aktivní věcnou legitimaci.
2/ Navrhující věřitel b/ svou pohledávku za dlužníkem neosvědčil. Původní navrhující věřitel d/ opakovaně tvrdil, že již nemá žádnou pohledávku za dlužníkem (svůj návrh na prohlášení konkursu vzal zpět a konkursní soud potud již dříve řízení pravomocně zastavil). Nynější navrhující věřitel d/ existenci pohledávky za dlužníkem ani netvrdil.
3/ Pohledávka navrhujícího věřitele c/ ve výši 6.500,- Kč není doložena, když ji 14. června 2007 zaplatil za dlužníka Mgr. T. T. (dále jen T. T. ), přičemž zpochybnění legitimity jediného dlužníkova akcionáře (společnosti STARFISH LIMITED - dále jen společnost S ) a plné moci, na jejímž základě takto T. T. jednal za společnost S, je nepodstatné vzhledem k ustanovení § 332 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) nebo k ustanovením § 33 odst. 2 věty první a § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ). Srov. též rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2009, pod číslem 84 ( rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
3/ Pohledávka navrhujícího věřitele c/ z titulu přiznané náhrady nákladů řízení ve výši 367.371,50 Kč zanikla zaplacením na účet navrhujícího věřitele c/ dne 10. listopadu 2010, což bylo prokázáno listinou o vkladu této částky předloženou při jednání před konkursním soudem. Za dlužníka ji uhradil T. T. na základě ústní dohody o převzetí závazku uzavřené s dlužníkem. Pohledávka, která T. T. vůči dlužníku takto vznikla, dosud není splatná. Námitku, že nebyl prokázán důvod provedené platby (a tedy šlo o plnění bez právního důvodu), nemá odvolací soud za důvodnou.
4/ Tvrzení navrhujícího věřitele c/ při odvolacím jednání (že nebyla zaplacena celá tato pohledávka, vzhledem k úroku z prodlení z titulu platby zpožděné o 15 dnů) není způsobilým odvolacím důvodem, jelikož navrhující věřitel c/ uplatnil tyto nové skutečnosti v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.
5/ Nebyla prokázána existence dalších dlužníkových věřitelů. Poukaz navrhujícího věřitele c/ na bod IX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 52/1998 ), není případný. Tam užitý odkaz na vyšetřovací zásady je použit pouze v tom smyslu, že soud zkoumá existenci dalších splatných závazků dlužníka u osob, které jsou v návrhu na prohlášení konkursu označeny jako další věřitelé dlužníka. Tomuto požadavku konkursní soud v této věci dostál.
6/ K namítanému účelovému obcházení zákona o konkursu a vyrovnání dlužníkem (jenž svým postupem pouze zakrývá úpadek) je nutno uvést, že pro rozhodování o návrhu na prohlášení konkursu není podstatné, zda dlužník splňoval znaky úpadku v průběhu řízení, nýbrž to, zda je splňuje ke dni vydání rozhodnutí (§ 66a odst. 1 ZKV, § 154 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.). V řízení bylo doloženo, že dlužník není schopen plnit své splatné závazky vůči navrhujícímu věřiteli a/, nikoli však to, že by měl dlužník více věřitelů. Úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti nebo předlužení (§ 1 odst. 2 a 3 ZKV) tak nebyl doložen.
7/ Úkony, jimiž byla odložena splatnost závazků dlužníka nebo jimiž si věřitelé postupovali pohledávky za dlužníkem, nemá odvolací soud za neplatné ve smyslu § 39 obč. zák. a poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 365/2002 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 141) není případný.
8/ Má-li dlužník jediného věřitele se splatnými pohledávkami, pak tomuto věřiteli nic nebrání uplatnit svá práva cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Účelem konkursního řízení je totiž právě vypořádání nároků více věřitelů postupem dle zákona o konkursu a vyrovnání a uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§ 1 ZKV).
Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel a/ dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení a aby současně nařídil (dle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 221 odst. 2 o. s. ř.), aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Konkrétně pak dovolatel namítá, že oba soudy:
1/ Nesprávně posoudily otázku mnohosti věřitelů dlužníka. Míní, že absence mnohosti věřitelů dlužníka se splatnými pohledávkami byla v projednávané věci nastolena pouze formálně, naoko , za pomoci celé řady účelových, popřípadě dokonce neplatných, kroků a úkonů.
2/ Při řešení otázky mnohosti věřitelů dlužníka nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení § 488 a násl. obč. zák. a ustanovení § 559 a násl. obč. zák.
3/ Při řešení otázky mnohosti věřitelů dlužníka nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení § 119a o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 205a o. s. ř., v důsledku čehož nesprávně posoudily jednu z pohledávek jako novum .
V posouzení takto pojmenovaných otázek pak přisuzuje dovolatel napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, V další části dovolání pak dovolatel snáší (v mezích ohlášených dovolacích důvodů) argumenty na podporu takto nastolených dovolacích námitek.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné případně zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za správné.
Dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K jednotlivým dovolacím výhradám lze pro účely posouzení přípustnosti dovolání uvést následující.
1/ K mnohosti dlužníkových věřitelů.
Potud je napadené rozhodnutí v souladu se závěry formulovanými např. již v R 52/1998, pod bodem XIII., str. 181 (357), v odstavci 2, větě první a druhé odůvodnění.
Stesky dovolatele, že absence mnohosti věřitelů dlužníka se splatnými pohledávkami byla v projednávané věci nastolena pouze formálně, naoko , jsou právně bezcenné, jestliže (vyjma navrhujících věřitelů, o nichž bude pojednáno dále) žádné další osoby (z celé řady těch, jež byly v řízení označeny jako další věřitelé dlužníka) nežádají úhradu svých pohledávek po dlužníku, ať již proto, že je mají za zaniklé, nebo proto, že je nepovažují za splatné (lhostejno, zda dovolatel má na věc jiný názor). To, aby se tyto osoby chovaly jako věřitelé dlužníka (ač se za ně /již/ nepovažují), jim jiný věřitel (dovolatel) vnutit nemůže. Srov. mutatis mutandis např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 14/2012, uveřejněné pod číslem 76/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jehož závěry formulované pro insolvenční poměry jsou ve stejném duchu uplatnitelné pro poměry konkursní).
Úsudek, podle kterého případná nepřiměřená délka konkursního řízení nemůže být v žádném směru důvodem pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka, není-li v době rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu (již) v úpadku, je úsudkem triviálním, jenž dalšího výkladu nevyžaduje (srov. ostatně též závěry obsažené v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ K pohledávce navrhujícího věřitele c/ ve výši 6.500,- Kč.
V závěru o zániku této pohledávky tím, že ji za dlužníka (s jeho vědomím) uhradila třetí osoba, je napadené rozhodnutí souladné se závěry podanými k ustanovení § 332 odst. 1 obch. zák. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1693/2006 (na který odvolací soud výslovně odkazuje), přičemž dovolací argumenty, jež onen rozsudek ponechávají stranou, důvod ke změně judikatury nenabízejí.
Námitky, podle nichž odvolací soud příslušnou platbu identifikoval jako platbu na pohledávku navrhujícího věřitele c/ ve výši 6.500,- Kč, jsou ve skutečnosti polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, případně s tím, jak odvolací soud v dotčeném směru po skutkové stránce zhodnotil provedené důkazy.
Užití skutkového dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. však zákon výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.) a jeho prostřednictvím tak na přípustnost dovolání v této věci nelze usuzovat. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
3/ K pohledávce navrhujícího věřitele c/ ve výši 367.371,50 Kč.
Dovolatel v tomto ohledu namítá, že:
a/ Ani tato pohledávka nebyla po právu uhrazena za dlužníka.
b/ Tvrzení navrhujícího věřitele c/ (o tom, že patnáctidenní zpoždění s úhradou pohledávky vedlo k tomu, že platba byla použita nejprve na úroky z prodlení, takže jistina beze zbytku uhrazena není) pokládal odvolací soud nesprávně za nepřípustnou novotu (odporující § 205a o. s. ř.).
K výhradě ad a/ Nejvyšší soud uvádí, že ohledně ní platí vše, co uvedl výše (ad 2/) k úhradě pohledávky navrhujícího věřitele c/ ve výši 6.500,- Kč.
K výhradě ad b/ pak Nejvyšší soud uzavírá, že důvod připustit dovolání k prověření této procesní otázky neshledává, jelikož z jeho ustálené judikatury se podává jako triviální závěr, že příslušenství pohledávky (jímž je i přiznaná náhrada nákladů řízení) se neúročí, takže navrhující věřitel c/ zjevně žádnou pohledávku na úrocích z prodlení za pozdní úhradu částky náhrady nákladů řízení ve výši 367.371,50 Kč neměl. Srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 31 Cdo 2036/2009, uveřejněný pod číslem 25/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (přímo k nemožnosti úročit náhradu nákladů řízení) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1032/2006.
Otevřít dovolací přezkum k prověření správnosti procesního postupu odvolacího soudu za tohoto stavu smysl nedává.
Ohledně navrhujícího věřitele c/ lze ostatně též poukázat na argumentaci Nejvyššího soudu uvedenou výše ad 1/; tento věřitel sám totiž existenci svých pohledávek za dlužníkem rovněž již v konkursním řízení nehájí (dovolání nepodal).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhujícího věřitele a/ bylo odmítnuto.
Náklady dlužníka v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. ledna 2012). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátce dlužníka odměna podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen advokátní tarif ); srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Advokátce dlužníka přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Konkursní řízení je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu řízením ve věci, v níž nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, takže za tarifní hodnotu se považuje částka 5.000,- Kč.
Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 3. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč tak dovolací soud přiznal dlužníku k tíži dovolatele celkem částku 1.300,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 19. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu