29 Cdo 4155/2015
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 146 odst. 2 o. s. ř.




29 Cdo 4155/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce VV SKLO s. r. o., se sídlem v Křižanově, Na Zahrádkách 426, PSČ 594 51, identifikační číslo osoby 26282135, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalovanému R. V., zastoupenému Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, PSČ 602 00, o zaplacení 470.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 113/2012, o dovolání žalobce a žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 5 Cmo 90/2015-159, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015,
č. j. 5 Cmo 90/2015-159, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 15. února 2012 se žalobce domáhal zaplacení 470.000 Kč s příslušenstvím.
Žalovaný uplatnil podáním ze dne 15. října 2014 námitku započtení; proti žalobou uplatněné pohledávce započetl část své pohledávky za žalobcem z titulu vypořádacího podílu, vzniklé po podání žaloby.
Žalobce podáním ze dne 6. listopadu 2014 vzal žalobu zpět, namítaje, že pohledávka žalovaného za žalobcem je nepeněžitá, a námitka započtení by měla být označena za neoprávněnou, neboť obě pohledávky nejsou stejného druhu (jedna je peněžitá, druhá je nepeněžitá), a nejsou tedy způsobilé k jednostrannému započtení . Přesto se žalobce rozhodl k úplnému zpětvzetí žaloby .
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. prosince 2014, č. j. 50 Cm 113/2012-137, zastavil řízení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 76.084,80 Kč (výrok II.), odkazuje na § 96 odst. 1 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), a uzavíraje, že žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. května 2015, č. j. 5 Cmo 90/2015-159, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poukazuje na námitku započtení vznesenou žalovaným dovodil, že žaloba byla v projednávané věci podána důvodně, žalovaný svým chováním uznal nárok žalobce a způsobil zánik žalované částky tím, že vůči této částce započetl nárok na vypořádací podíl a žalobci nezbylo nic jiného než žalobu vzít zpět .
Podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by bylo pouze zaviněním žalobce, že došlo k zastavení řízení, stalo se tak i pro chování žalovaného, který ovšem měl svůj nárok vůči žalobci . Proto odvolací soud neshledal podmínky pro rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. , a rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce má za to, že odvolací soud se při řešení otázky výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 47/2014, ze dne 23. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, a ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2740/2014, a dovozuje, že důvodně podanou žalobu vzal zpět pro chování žalovaného, spočívajícím v námitce započtení vznesené po podání žaloby, v důsledku čehož mu podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. náleží náhrada nákladů řízení.
Žalovaný má taktéž dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud při řešení otázky procesního zavinění při zpětvzetí žaloby po jednostranném zápočtu žalovaného, který žalobce odmítá , odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalovaný zdůrazňuje, že žalobce se započtením výslovně nesouhlasil, pohledávku jím uplatněnou k započtení považoval za nepeněžitou a tudíž nezpůsobilou k jednostrannému započtení, a přesto vzal žalobu zpět. Poukazuje (mimo jiné) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014, dovozuje, že odvolací soud chybně aplikoval § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zatímco měl aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže bylo řízení zastaveno.
Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění.
2) Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
3) Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.
4) Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu na jeho zahájení, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného.
5) Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015 (a v něm citovaná rozhodnutí), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 128/2016, a ze dne 18. srpna 2016, sp. zn. 33 Cdo 5572/2015.
Současně platí, že § 146 odst. 2 o. s. ř. je ve vztahu k § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ustanovením zvláštním; postup podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přichází v úvahu teprve tehdy, nedošlo-li k zastavení řízení v důsledku zavinění některého z účastníků řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013).
V projednávané věci žalobce v podání ze dne 6. listopadu 2014 (č. l. 119 až 121 spisu) uvedl, že námitka započtení vznesená žalovaným nebyla způsobilá přivodit zánik žalobou uplatněné pohledávky (maje tuto námitku za nedůvodnou), nicméně že se přes výše uvedené rozhodl k úplnému zpětvzetí žaloby . Z řečeného se podává, že žalobce nevzal žalobu zpět pro chování žalovaného, spočívající v uplatnění námitky započtení (již považoval za nedůvodnou); takový závěr by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, vzal-li by žalobu zpět proto, že v důsledku uplatněné námitky započtení jeho pohledávka uplatněná žalobou zanikla. Pak ale platí, že z procesního hlediska to byl žalobce, kdo zavinil (tím, že vzal žalobu zpět), že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.); srov. obdobně důvody (žalovaným přiléhavě citovaného) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2953/2014.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tudíž není správný. Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Petr Š u k
předseda senátu