29 Cdo 4150/2013
Datum rozhodnutí: 30.06.2014
Dotčené předpisy: § 147 předpisu č. 182/2006Sb.




29 Cdo 4150/2013 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Hutní montáže, a. s., se sídlem v Ostravě, Ruská 1162/60, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 15 50 41 40, zastoupeného Mgr. Marcelem Zachvejou, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1727/108, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. J. A., zastoupenému Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 53/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2013, č. j. 26 Co 551/2012-338, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2013, č. j. 26 Co 551/2012-338, se s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 1,010.555,- Kč s úrokem z prodlení od 15. dubna 2009 do zaplacení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. července 2012, č. j. 115 C 53/2010-261 odkazuje na ustanovení § 147 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 94.505,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu ve zbylé části ohledně zaplacení částky 2.231.430,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o povinnosti účastníků zaplatit náklady řízení státu (výroky III. až V.).
Soud prvního stupně v prvé řadě zdůraznil, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. ledna 2009, sen. zn. KSOS 22 INS 4992/2008-A-30, které nabylo právní moci dne 25. února 2009, zamítl insolvenční návrh podaný Ing. J. A. (žalovaným) a to z důvodu, že insolvenční navrhovatel neosvědčil svou splatnou pohledávku za žalobcem a že nebyla splněna ani další podmínka pro případné vyhovění insolvenčnímu návrhu , tj. že dlužník (rozuměj žalobce) měl ještě dalšího věřitele se splatnou pohledávkou.
Jelikož uzavřel, že insolvenční návrh žalovaného byl návrhem šikanozním (maje za to, že snahou žalovaného nebylo primárně to, aby se mu dostalo prostředků, které již pravomocně vysoudil, ale aby způsobil žalobci problémy v souvislosti s insolvenčním řízením), zabýval se dále otázkou, zda žalobci v důsledku insolvenčního návrhu žalovaného vznikla škoda a nemajetková újma tvrzená v žalobě . Přitom shledal opodstatněným požadavek žalobce na náhradu škody spočívající ve vynaložených mzdových a režijních nákladech v rozsahu částky 91.925,- Kč a co do částky 2.580,- Kč, představující náklady na tisk seznamů pro insolvenční řízení .
Ve zbývající části, tj. ohledně mzdových a režijních nákladů ve výši 347.859,- Kč, nákladů na tisk seznamů pro insolvenční řízení ve výši 3.090,- Kč, nákladů na zaměstnance vzniklých v souvislosti s potřebou obrany proti vyloučení žalobce z účasti ve veřejné soutěži ve Slovenské republice ve výši 7.465,- Kč, nákladů vzniklých v důsledku zvýšení úrokové marže banky poskytující úvěr na nákup jeřábu DEMAG CC2800 ve výši 873.016,- Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč, vyhodnotil soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou s tím, že zmíněné dílčí nároky nebyly prokázány.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 28. května 2013, č. j. 26 Co 551/2012-338, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 2.580,- Kč s příslušenstvím (z titulu nákladů na tisk seznamů pro insolvenční řízení) a v zamítavém výroku ve věci samé ohledně zaplacení částky 1,010.555,- Kč s příslušenstvím (z titulu nákladů na tisk seznamů pro insolvenční řízení, nákladů na zaměstnance vzniklých v souvislosti s potřebou obrany proti vyloučení žalobce z účasti ve veřejné soutěži a z titulu náhrady nemajetkové újmy) potvrdil. Ve zbývající části, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně zaplacení částky 91.925,- Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku ohledně zaplacení částky 1.220.875,- Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 143 odst. 1 a 2 a § 147 odst. 2 insolvenčního zákona především zdůraznil, že zamítnutí insolvenčního návrhu z důvodu nesplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozhodnutí o úpadku má za následek právo insolvenčního dlužníka požadovat náhradu škody, která mu v souvislosti s podáním šikanózního insolvenčního návrhu vznikla. Dojde-li k zamítnutí návrhu věřitele, nastupuje odpovědnost za škodu či újmu bez dalšího. Na rozdíl od odpovědnosti v případně odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení o něm není u této skutkové podstaty výslovně zakotvena podmínka zavinění navrhovatele ve vztahu k zamítnutí (to se nevztahuje na situace, kdy dlužník po podání návrhu splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, a z dalších dvou důvodů v zákoně uvedených, které se této věci netýkají) .
Za stavu, kdy v poměrech dané věci vyhodnotil insolvenční návrh podaný žalovaným vskutku jako šikanózní, posuzoval jednotlivé nároky a ohledně nich uzavřel, že:
1) Žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu škody ve výši 2.580,- Kč s příslušenstvím, kterážto částka představuje náklady na tisk seznamů pro insolvenční řízení (ve dvojím vyhotovení).
2) Náklady spočívající v tisku dalšího vyhotovení seznamů pro insolvenční řízení, na mzdy zaměstnanců v souvislosti s potřebou obrany žalobce proti jeho vyloučení z účasti ve veřejné soutěži na Slovensku nepředstavují škodu žalobce .
3) Žalobce neprokázal, že by podání insolvenčního návrhu jakkoli ovlivnilo jeho dobrou pověst a že by v tomto směru žalobci vznikla jakákoli škoda (rozuměj nemajetková újma).
4) Vyčíslení hodnoty pracovní síly, která musela být vynaložena, aby byly zpracovány materiály pro insolvenční soud (tj. mzdových a režijních nákladů), když tak zaměstnanci žalobce činili v rámci své pracovní doby a pracovní činnosti, není ještě vyčíslením škody. Žalobce proto, aby mu náhrada škody mohla být přiznána, by musel prokázat, že v důsledku škodní události (podání šikanózního insolvenčního návrhu) se snížil jeho majetkový stav, tedy, že část mezd, které vyplatil na základě pracovních smluv zaměstnancům, kteří pracovali na přípravě a tvorbě podkladů pro insolvenční řízení, znamenají finanční ztrátu žalobce, tedy snížení jeho majetkového stavu. Ke snížení majetkového stavu žalobce by pak mohlo dojít tehdy, jestliže vynaložil náklady na mzdy a další náklady s tím související zbytečně, tj. k jiné než zamýšlené činnosti a tedy mu například absence práce zaměstnanců pro zaměstnavatele nepřinesly očekávané výnosy (a jaké). Předpokladem vzniku škody ovšem je, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy zbytečně, tedy že zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, ke které byli zaměstnáni, případně nevykonávali ani jinou pracovní činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, ačkoli jim byla mzda vyplacena .
5) Jde-li o náklady vzniklé v důsledku zvýšené úrokové marže banky poskytující úvěr na nákup jeřábu , je závěr soudu prvního stupně, podle něhož tyto náklady nemají souvislost s insolvenčním řízením (a není zde dána příčinná souvislost), předčasný, když soud prvního stupně neprovedl žalobcem navrhované důkazy (výslech svědků Ing. Z. a Ing. Š.) a provedené důkazy (výpovědi svědků Ing. Č. a Ing. L.) řádně nezhodnotil .
Proti rozsudku odvolacího soudu s výjimkou potvrzujícího výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 1.010.555,- Kč s příslušenstvím podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), maje za to, že závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona vyžaduje k odpovědnosti za škodu i zavinění konkrétního škůdce .
Přitom zdůraznil, že i v případě popsaném v ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona musí soud zohlednit zavinění údajného škůdce, jelikož zavinění je jednou z hlavních složek možné odpovědnosti za škodu. Proto v uvedeném případě je nutno zkoumat zavinění insolvenčního navrhovatele, aby bylo lze o možném nároku vůbec hovořit. Tuto subjektivní stránku ani jeden z nižších soudů nikterak nezkoumal, když se spokojil s poměrně lehkovážným a nesprávným závěrem o údajně objektivní odpovědnosti za škodu .
Současně dovolatel snesl argumenty, které podle jeho názoru vylučovaly jeho zavinění a to i v rovině nevědomé nedbalosti, jež dle ustálené právní teorie postačí ke vzniku odpovědnosti za škodu .
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil.
Žalobce považuje dovolání žalovaného zčásti za nepřípustné (ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé ohledně částky 2.580,- Kč s příslušenstvím) a zčásti za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to v řešení otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že řešení shora vymezené právní otázky je významné pro posouzení, zda základ žalobního nároku je dán (rozuměj, zda žalovaný vskutku zavinil zamítnutí insolvenčního návrhu), nepochybně se vztahuje ke všem položkám žalobcem uplatněné náhrady škody a vzhledem k tomu, že k rozdělení nároku došlo v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně a následně soudu odvolacího, nejde o situaci předvídanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Podle ustanovení § 143 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. října 2012) insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení (odstavec 2).
Podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2).
Výkladem ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 12. července 2012, sen zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom s odkazem na usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl
odmítnut jeho vinou . Týž předpoklad viny věřitele (insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde [i bez výslovného zdůraznění viny věřitele (insolvenčního navrhovatele) v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona] o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona ke vzniku práva na náhradu škody nevyžaduje zavinění škůdce (insolvenčního navrhovatele) [jinými slovy, že jde o odpovědnost objektivní], tak judikatuře Nejvyššího soudu zjevně odporuje a dovolání již z tohoto pohledu nelze upřít důvodnosti.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném (tj. s výjimkou výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 1.010.555,- Kč s příslušenstvím) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá (mimo jiné) i s argumentací žalovaného obsaženou v dovolání a vztahující se k otázce (ne)šikanózní povahy insolvenčního návrhu a neexistence zavinění žalovaného, jde-li o důvody zamítnutí insolvenčního návrhu.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2014

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu