29 Cdo 4116/2013
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 42 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.03.2006, § 47 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.03.2006, § 49 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.03.2006, § 44 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.03.2006, § 19 ZKV




29 Cdo 4116/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce S. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem, se sídlem v Opavě, Solná 447/27, PSČ 746 01, proti žalovanému Ing. Karlu Herešovi , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Š. P., zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 22/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 13 Cmo 98/2011-175, ve znění usnesení ze dne 25. září 2013, č. j. 13 Cmo 98/2011-209, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 55 CmI 22/2009-129, zamítl žalobu, jíž se žalobce (S. K.) domáhal po žalovaném správci konkursní podstaty úpadkyně Š. P. (Ing. Karlu Herešovi) vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti, stojící na pozemku jiného vlastníka (dále jen sporná nemovitost ) z konkursního řízení úpadkyně .
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (v návaznosti na obsah spisu) plyne, že:
1) Dne 25. května 1999 uzavřeli P. P. (dále též jen povinný ) a Š. P. formou notářského zápisu (N 258/99, NZ 197/99) smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů podle ustanovení § 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), tak, že veškeré movité věci i veškeré nemovitosti, které některý z manželů za trvání manželství nabude do vlastnictví, nebudou náležet do společného jmění manželů; rovněž tak nebudou náležet do společného jmění manželů veškeré výnosy, přírůstky a užitky z majetku, který nebude náležet do jejich společného jmění manželů. Zúžení společného jmění manželů se týká veškerého majetku, výnosů a závazků vyplývajících ze všech forem podnikatelské činnosti kteréhokoli z manželů.
2) Rozsudkem ze dne 15. října 2001, č. j. 6 C 200/2001-7, který nabyl právní moci dne 6. listopadu 2001, Okresní soud Praha - východ s odkazem na ustanovení § 148 odst. 2 obč. zák. rozhodl tak, že se společné jmění manželů P. a Š. P. zužuje až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
3) Směnečným platebním rozkazem ze dne 7. února 2005, č. j. 23 Sm 503/2004-9, Krajský soud v Ostravě uložil povinnému zaplatit M. R. (dále jen oprávněný ) částku 1.300.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu a náklady řízení. Směnku, o jejímž zaplacení označený soud rozhodl, vystavil P. P. 30. září 2002; směnka byla splatná 31. května 2003.
4) Dne 28. ledna 2005 uzavřeli Š. P. (jako prodávající) a J. K. (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná nemovitost (dále jen první kupní smlouva ). Návrh na vklad vlastnického práva kupujícího (ač datován 28. ledna 2005) byl Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálnímu pracovišti Praha - východ doručen dne 17. května 2006. Usnesením ze dne 4. července 2006 katastrální úřad řízení přerušil, a to mimo jiné z důvodu, že dle listu vlastnictví byla na majetek ve společném jmění manželů P. nařízena exekuce . Vklad vlastnického práva kupujícího ke sporné nemovitosti následně katastrální úřad povolil dne 31. srpna 2006 s účinky ke dni 17. května 2006.
5) Dle výpisu z katastru nemovitostí ke dni 25. srpna 2006 (č. l. 30) byla výlučným vlastníkem sporné nemovitosti rozestavěné stavby Š. P. [viz čestné prohlášení jmenované a dodatečné stavební povolení Městského úřadu Mnichovice ze dne 9. října 2000, které nabylo právní moci 15. listopadu 2000 a podle něhož podal stavebník (Š. P.) dne 17. února 2000 žádost o změnu stavby před dokončením].
6) Dne 28. května 2008 uzavřeli J. K. (jako prodávající) a S. K. (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná nemovitost (dále jen druhá kupní smlouva ), přičemž kupující se stal vlastníkem sporné nemovitosti s právními účinky ke dni 28. května 2008.
7) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. května 2009, sp. zn. 37 K 33/2006, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Karla Hereše, který spornou nemovitost zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
8) Žalobu o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursního podstaty úpadkyně podal žalobce ve lhůtě určené konkursním soudem.
9) Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 17. ledna 2006, č. j. 3 Nc 4521/2006-5, nařídil v exekuční věci oprávněného (M. R.) proti povinnému (P. P.) podle (výše zmíněného) směnečného platebního rozkazu k uspokojení pohledávky oprávněného exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil JUDr. M. U. (dále jen soudní exekutor ).
10) Exekučním příkazem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 098 EX 193/06-15, nařídil soudní exekutor exekuci prodejem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví manželky povinného (úpadkyně) a ve společném jmění manželů P. a Š. P.. Mezi nemovitostmi označenými v exekučním příkazu nebyla uvedena sporná nemovitost.
11) Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. 098 EX 193/06-70, soudní exekutor doplnil exekuční příkaz ze dne 31. ledna 2006 tak, že exekučním příkazem je postižena i sporná nemovitost.
Na tomto základě konkursní soud odkazuje na ustanovení § 42 odst. 1 a 2 a § 44 odst. 1 a 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů a na ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) uzavřel, že první kupní smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., když byla uzavřena v rozporu s tzv. generálním inhibitoriem.
Přitom zdůraznil, že úpadkyně se stala účastníkem exekučního řízení vedeného proti povinnému dnem 13. února 2006 (uvedeného dne jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce i exekuční příkaz). Počínaje tímto datem již úpadkyně nebyla oprávněna uzavřít kupní smlouvu ani učinit úkony, které směřovaly ke splnění zákonného předpokladu provedení zápisu smlouvy v katastru nemovitostí, na základě kterého by smlouva mohla nabýt účinnosti . Jakkoli je sporné pokračoval soud prvního stupně kdy byla první kupní smlouva fakticky uzavřena, návrh na zápis vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí byl podán až po nařízení exekuce. Za této situace tzv. generální inhibitorium na první kupní smlouvu dopadá , i když v exekučním příkazu sporná nemovitost označena nebyla. Vzhledem k absolutní neplatnosti první kupní smlouvy je neplatná i druhá kupní smlouva, když nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. prosince 2012, č. j. 13 Cmo 98/2011-175, ve znění usnesení ze dne 25. září 2013, č. j. 13 Cmo 98/2011-209, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyhověl.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 44 a § 47 exekučního řádu uzavřel, že úpadkyně převedla na J. K. spornou nemovitost v době, kdy jí nebylo zakázáno s touto věcí nakládat, neboť do exekučního příkazu z 31. ledna 2006 nebyla zahrnuta . Přitom skutečnost, že úpadkyně respektovala tento exekuční příkaz, potvrzuje i převod sporné nemovitosti bez pozemku, na němž stojí a na který exekuční příkaz z 31. ledna 2006 (na rozdíl od sporné nemovitosti) dopadal.
Proto odvolací soud vyhodnotil obě kupní smlouvy jako platné a žalobu jako opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen o. s. ř. ), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel akcentuje, že tzv. generální inhibitorium podle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu zakazuje okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku, a to pod sankcí absolutní neplatnosti. Zákaz nakládat s majetkem se týká veškerého majetku povinného včetně majetku, který je ve společném jmění povinného a jeho manžela. Zákaz dispozic s majetkem povinného platí ode dne doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, od okamžiku, kdy je manželu povinného doručen exekuční příkaz, ve kterém je uveden majetek ve společném jmění manželů, platí tzv. speciální inhibitorium, které zakazuje dispozice s tímto majetkem .
Jelikož pohledávka oprávněného (M. R.) vznikla za trvání manželství povinného a úpadkyně, nelze ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 exekučního řádu (podle názoru dovolatele) přihlížet v exekuci ani k zúžení společného jmění manželů smlouvou ze dne 25. května 1999, ani k zúžení společného jmění manželů rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. října 2001. V situaci, kdy úpadkyně byla účastníkem exekučního řízení a bylo jí (dne 13. února 2006) doručeno jak usnesení o nařízení exekuce, tak i exekuční příkaz, vztahovaly se účinky zákazu dispozice s majetkem i na spornou nemovitost. Exekuční příkaz se přitom týkal i sporné nemovitosti, neboť jakožto velkorysé zázemí hlavní nemovitosti (dle první kupní smlouvy šlo o rozestavěnou dvojgaráž, sklad, dílnu, komoru a sociální zařízení) uvedené v exekučním příkazu byla jejím příslušenstvím; ve smyslu ustanovení § 335a odst. 2 o. s. ř. se tak exekuce vztahovala i na spornou nemovitost, aniž by ji bylo nutné (jako příslušenství) v exekučním příkaze výslovně uvádět. Navíc v exekučním příkazu nebyla sporná nemovitost výslovně označena jen proto, že nebyla zapsána v katastru nemovitostí a exekutor se o její existenci z výpisu z katastru nemovitostí nemohl vědět.
Dále dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006 a rozsudek ze dne 30. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 2640/2009), podle níž smlouva uzavřená dříve, než bylo povinnému (prodávajícímu) doručeno usnesení o nařízení exekuce, není neplatná podle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, nicméně byl-li katastrálnímu úřadu podán návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v době, kdy povinný již nesměl s nemovitostí nakládat, nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
Konečně vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud ho nepoučil o odlišném právním názoru na projednávanou věc (na platnost první kupní smlouvy) a byl tak zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat zejména k posouzení otázky (ne)existence dobré víry žalobce o tom, že J. K. byl oprávněným vlastníkem sporných nemovitostí.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako vadné odmítl a současně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 36 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. března 2006) účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný (odstavec 1). Jsou-li exekucí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného (odstavec 2).
Podle ustanovení § 42 exekučního řádu (v témže znění) exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství (odstavec 1). Při provádění exekuce se také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky (odstavec 2).
Podle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu (v témže znění) po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Podle ustanovení § 47 exekučního řádu (v témže znění) exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně (odstavec 1). Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce (odstavec 2). Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný (odstavec 4).
Podle ustanovení § 49 exekučního řádu (v témže znění) výrok exekučního příkazu ukládajícího zaplacení peněžité částky musí rovněž obsahovat ( ) označení nemovitosti, která má být prodána, případně spoluvlastnického podílu na ní, jde-li o provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného nebo spoluvlastnického podílu povinného na nemovitosti [odstavec 1 písm. f)]. Ve výroku exekučního příkazu se uvedou další zákazy, příkazy a výzvy, které podle zvoleného způsobu provedení exekuce musí obsahovat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (odstavec 3).
Podle ustanovení § 335a o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí je rozhodující stav v době zahájení řízení (odstavec 1). Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím; to platí i o movitých věcech, které jsou příslušenstvím nemovitosti (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle nichž:
1) Uzavřel-li povinný (jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitost, dříve, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, není kupní smlouva neplatná podle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, neboť zákaz nakládat s majetkem, jehož účelem je znemožnit povinnému maření exekuce , se pojí (až) s okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce. Byl-li však návrh na povolení vkladu vlastnického práva podán po doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, povinný (vlastník) již nesměl s nemovitostí nakládat a pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (srov. např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2640/2009, jakož i usnesení ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4319/2009).
2) Tzv. generální inhibitorium (§ 44 odst. 7 exekučního zákona), jehož počátek je vázán na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, je po vydání exekučního příkazu postihujícího konkrétní věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty toliko doplněno tzv. speciálním inhibitoriem, tj. zákazem nakládat s konkrétním majetkem exekučním příkazem postiženým (§ 47 odst. 4 a § 49 odst. 3 exekučního řádu). Srov. rozsudek ze dne 29. srpna 2012 sp. zn. 20 Cdo 3505/2010 a usnesení ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 833/2007.
3) Došlo-li k zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti. K vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno. (viz rozsudek ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009 a usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněné pod čísly 100/2011 a 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000).
4) Žaloba o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (viz rozsudek ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5) Důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (§ 44 odst. 7 exekučního řádu) se neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Tam, kde oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci uspěje bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), není žádných příčin dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6) Účastenství manžela povinného v exekučním řízení (stejně jako ve výkonu rozhodnutí) je založeno na potencionalitě (předpokladu) výjimečně dovoleného postižení i jiného majetku, než majetku výlučně povinného; pro zjišťování, zda tomu tak skutečně je, není při nařízení exekuce (ani v odvolacím řízení) místa. Splnění tohoto předpokladu pak může být spatřováno už kupříkladu v tom, že exekutor doručil i manželu povinného usnesení o nařízení exekuce, dal-li tím najevo, že následnými exekučními příkazy majetek ve společném jmění fakticky postihnout míní. Proto, jestliže nelze vyloučit, že určitým způsobem exekuce, jenž je exekutorovi po nařízení exekuce k dispozici, objektivně může být postižen majetek ve společném jmění povinného a jeho manžela, nabízí se řešení obdobné tomu, jež je popsáno ve vztahu k § 255 odst. 2 o. s. ř. výše; je-li postižení majetku ve společném jmění alespoň možné , je přiléhavé manžela povinného pokládat za účastníka exekučního řízení již od vydání usnesení o nařízení exekuce, a v důsledku toho jej i vybavit legitimací k podání odvolání. Lhůta k odvolání manželu povinného pak počíná od okamžiku, kdy mu bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno. Platí tedy, že manžel povinného je osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, přichází-li v úvahu, že konkrétním exekučním příkazem může být postižen majetek v jeho společném jmění s povinným. Formulovaný závěr lze podpořit konečně i tím, že již doručením usnesení o nařízení exekuce nastupují zákazy dispozic s majetkem nejen povinného, nýbrž i s majetkem patřícím do společného jmění (§ 44 odst. 7 ex. ř.), a to i kdyby manžel povinného s takovým nakládáním souhlasil (§ 145 odst. 2, věta druhá, obč. zák.). Samo usnesení o nařízení exekuce (aniž by zde byl exekuční příkaz) má tudíž dopad do majetkové sféry manžela povinného, a také proto mu nelze odepřít možnost adekvátní procesní obrany. Srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V poměrech projednávané věci tak vzhledem ke shora uvedenému není pochyb o tom, že první kupní smlouva je (z pohledu účinků tzv. generálního inhibitoria) platná, když byla uzavřena ještě v době před vydáním usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného. Jelikož se zákaz dispozice s majetkem (ve výlučném vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a jeho manželky), vztahuje (viz ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu) jen na povinného, nebyla manželka povinného, jde-li o prodej sporné nemovitosti, která byla v jejím výlučném vlastnictví, tzv. generálním inhibitoriem omezena. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného bylo doručeno i manželce povinného.
Možnost manželky povinného disponovat se spornou nemovitostí přitom nebyla eliminována (ve smyslu tzv. speciálního inhibitoria) ani tím, že jí byl doručen (dne 13. února 2006) exekuční příkaz ze dne 31. ledna 2006. Uvedeným exekučním příkazem totiž sporná nemovitost postižena nebyla, a to ani výslovně, ani jako (případné) příslušenství věci hlavní (v exekučním příkazu označené) [viz § 335a odst. 2 o. s. ř.].
Nejvyšší soud totiž již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněném pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, uveřejněném pod číslem 122/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že příslušenství (věci hlavní) tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Projevila-li Š. P. (jako vlastník sporné nemovitosti) v první kupní smlouvě (uzavřené dne 28. ledna 2005) vůli oddělit režim sporné nemovitosti od režimu věci hlavní, potom i kdyby vskutku byla sporná nemovitost příslušenstvím věci hlavní, přestala jím být již v době před nařízením exekuce na majetek povinného.
Jelikož první kupní smlouva je platná a (pozdější) úpadkyni svědčilo i ve fázi řízení o vkladu vlastnického práva nabyvatele (J. K.) ke sporné nemovitosti do katastru nemovitostí právo s touto nemovitostí nakládat [§ 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb.], stal se jmenovaný vlastníkem sporné nemovitosti a mohl ji tak druhou kupní smlouvou převést na žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak (ve výroku) správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věci před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. května 2014), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci, částku 4.114,- Kč. Nejvyšší soud přitom nepovažoval za účelné náklady vynaložené žalobcem za úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření ze dne 20. dubna 2014, když žalobci nic nebránilo, aby se k dovolání relevantně vyjádřil jedním podáním.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu