29 Cdo 4101/2008
Datum rozhodnutí: 29.04.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 403 odst. 1 obch. zák., § 1 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007







29 Cdo 4101/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala rozhodl v konkursní věci dlužnice
GROL - IPOZ spol. s r. o.,
se sídlem v Brně - Chrlicích, Tovární 7, identifikační číslo 46979204, zastoupené Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 33, PSČ 602 00, o návrhu věřitele
Ing. I. N.,
zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Stejskalové 767/62, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti
Krajského státního zastupitelství v Brně
, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 38 K 57/2005, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008, č. j. 1 Ko 104/2007-349, takto:


Dovolání
se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením ze dne 27. dubna 2007, č. j. 38 K 57/2005-220, prohlásil Krajský soud v Brně k návrhu věřitele Ing. I. N konkurs na majetek dlužnice GROL - IPOZ spol. s r. o.

K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitel doložil své splatné pohledávky za dlužnicí z titulu úvěrových smluv ve výši nejméně 8,347.644,60 Kč, neshledávaje opodstatněnou námitku promlčení pohledávek.

Vzhledem k tomu, že měl za doložené i pohledávky Finančního úřadu Brno II (jejichž existenci dlužnice nezpochybňovala) a České správy sociálního zabezpečení (vůči níž dlužnice sama přiznávala splatný závazek ve výši 1,134.191,- Kč), odvolací soud uzavřel, že dlužnice je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky.

Dovolání dlužnice proti usnesení odvolacího soudu, opírající se o existenci dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

Dovolání v této věci může být přípustné (jak dovozuje sama dovolatelka) jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.), tedy tak, že Nejvyšší soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Takový úsudek však v mezích podaného dovolání namístě není.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením § 45c o. s. ř. nepředvolal k odvolacímu soudu jejího zástupce s procesní plnou mocí. Touto argumentací, opírající se o ustanovení § 45c o. s. ř., nevystihuje dovolatelka vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nýbrž tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejímž prostřednictvím na přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze usuzovat (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nadto Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud v důvodech napadeného usnesení ozřejmil (srov. str. 6 odst. 2 odůvodnění), že předvolání k odvolacímu jednání uskutečnil postupem podle ustanovení § 66c odst. 1 ZKV, k čemuž se dovolání nevyslovuje (závěrům odvolacího soudu potud neoponuje).

Další dovolatelčina argumentace spočívá na závěru, že navrhující věřitel neměl v době podání rozhodčí žaloby aktivní věcnou legitimaci (nenáleželo mu právo pohledávku vymáhat), takže se pohledávka promlčela.

Z toho, že věřitel v době zahájení odpovídajícího řízení o úhradě pohledávky nebyl aktivně věcně legitimován k vymáhání pohledávky vůči dlužníku (že se majitelem pohledávky případně stal později), závěr, že podáním příslušné žaloby (jiného návrhu na zahájení řízení) se nestaví běh promlčecí doby, neplyne.

Naopak, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, určuje v § 403 odst. 1 způsobem, jenž nevyžaduje dalšího výkladu, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. To, zda jde o věřitele domnělého (o někoho, kdo pohledávku vůči dlužníku ve skutečnosti nemá), se v otázkách promlčení pohledávky vůči takovému věřiteli nepromítá.

Za této situace neměl Nejvyšší soud důvod prověřit (tím, že dovolání připustí) ani věcnou správnost té dovolatelčiny námitky, podle níž soud nezohlednil skutečnost, že ČSSZ potvrdila, že úpadce své závazky platí . Nehledě ke skutkové rovině takto formulované námitky (v podobě, jejíž prosazení v dovolacím řízení náleží pro tuto věc zapovězenému - vzhledem ke způsobu, jímž jedině může být dovolání připuštěno - dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.), obstojí úsudek odvolacího soudu o úpadku dlužnice ve formě platební neschopnosti již na základě pohledávky navrhujícího věřitele a Finančního úřadu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu
á