29 Cdo 408/2007
Datum rozhodnutí: 26.03.2008
Dotčené předpisy: § 115 předpisu č. 513/1991Sb., § 120 předpisu č. 513/1991Sb., § 141 předpisu č. 513/1991Sb.




29 Cdo 408/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatele B. D., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, za účasti 1) Ing. J. Č., 2) Ing. L. U., a 3) M. H., všech zastoupených JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení částky 586.689,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 85/2002, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2006, č. j. 5 Cmo 218/2005-96, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2006, č. j. 5 Cmo 218/2005-96, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2004, č. j. 18 Cm 85/2002-51, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudek ze dne 10. března 2004, č. j. 18 Cm 85/2002-51, kterým Krajský soud v Brně zamítl návrh, aby každému z účastníků, tj. Ing. J. Č., Ing. L. U. a M. H. (dále též jen účastníci ) byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 195.563,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně, podle nichž navrhovatel a účastníci jakožto společníci společnosti D., spol. s r.o., (dále jen společnost ), podepsali listinu, označenou jako Zápis z valné hromady společnosti D., spol. s r.o., konané dne 27. prosince 1993 (dále jen zápis z valné hromady ), v níž je v bodu 1. uvedeno, že po dohodě všech společníků vyhověla valná hromada žádosti navrhovatele o ukončení jeho účasti ve společnosti ke dni 1. ledna 1994, v bodu 2., že ostatní společníci přejímají podíl navrhovatele na základním jmění společnosti v určeném poměru a základní jmění společnosti se ke dni výmazu navrhovatele z obchodního rejstříku zvyšuje o 2.000,- Kč na částku 102.000,- Kč a v bodu 3., že vypořádání podílu navrhovatele bude provedeno ve výši odpovídající poměru jeho splaceného vkladu ke splaceným vkladům ostatních společníků, přičemž se bude vycházet z roční účetní závěrky za rok 1993. Podpisy navrhovatele i účastníků jsou úředně ověřeny. Dne 21. října 1994 pak sepsali účastníci další listinu, v níž je uvedeno, že navrhovateli vzniká nárok na vyplacení podílu základního jmění ve výši 25.000,- Kč a tuto částku uhradí zbylí společníci v poměru, v jakém přejímají podíl na základním jmění . Dle výpisu společnosti z obchodního rejstříku jsou dnes zapsáni jako její společníci Ing. J. Č., Ing. L. U. a M. H., každý s vkladem ve výši 34.000,- Kč; základní kapitál společnosti činí 102.000,- Kč. Do 2. února 1995 byl jako společník zapsán i navrhovatel, s vkladem 25.000,- Kč.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že účast navrhovatele ve společnosti zanikla dohodou všech společníků, obsaženou v bodě 1. zápisu z valné hromady. Okolnost, že k této dohodě došlo na valné hromadě, nepovažoval za podstatnou, neboť úkony je třeba posuzovat zejména podle jejich obsahu. Ačkoliv tuto možnost ukončení účasti ve společnosti s ručením omezeným zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ), v tehdy účinném znění, neupravoval, bylo ji možno dovodit z práva společníků změnit společenskou smlouvu. Naopak z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by navrhovatel svůj obchodní podíl převedl smlouvou na ostatní společníky. Takovou smlouvou není ani listina ze dne 21. října 1994, označená jako Smlouva o převodu podílu základního jmění , neboť v ní chybí projev vůle navrhovatele obchodní podíl na ostatní společníky převést, stejně jako projev vůle ostatních společníků jej od navrhovatele převzít. Navrhovateli vznikl nárok na vypořádací podíl ve smyslu § 61 odst. 2 obch. zák., ve znění zákona č. 156/1994 Sb., vůči společnosti, a nikoliv nárok na zaplacení ceny za převod obchodního podílu, jehož se vůči ostatním společníkům domáhá. Ostatní účastníci se na úkor navrhovatele z tohoto důvodu nemohli ani bezdůvodně obohatit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr, podle kterého je v zápisu z valné hromady obsažena platná dohoda o ukončení účasti navrhovatele ve společnosti, jež není zároveň smlouvou o převodu obchodního podílu na zbývající společníky, je v rozporu s hmotným právem. Odkazuje na ustanovení § 120, § 117, § 108 a § 113 odst. 5 obch. zák., ve znění platném ke dni sepisu listiny , uzavírá, že nedošlo-li současně s dohodou o ukončení účasti navrhovatele ve společnosti k převodu jeho obchodního podílu, je taková dohoda neplatná, neboť v jejím důsledku by muselo dojít ke snížení základního jmění společnosti pod zákonnou hranici, což odporuje § 108 obch. zák. Zdůrazňuje, že jeho vůlí byl úplatný převod obchodního podílu.

Jelikož si ostatní společníci (účastníci) rozdělili jeho obchodní podíl na základě neplatného právního úkonu (a rejstříkový soud rozdělení zapsal), rozrostl se jejich majetek bez právního důvodu o hodnotu obchodního podílu navrhovatele, přičemž hodnota se rovná nevyplacenému vypořádacímu podílu, který náleží navrhovateli. Nevyplacením vypořádacího podílu se zvyšuje obchodní majetek společnosti a tím i hodnota obchodních podílů účastníků. Proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož má-li nárok na vypořádací podíl proti společnosti, nevznikl mu nárok proti účastníkům z titulu bezdůvodného obohacení.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a je i důvodné, neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.

S ohledem na datum konání valné hromady společnosti, na níž mělo dojít dle závěru odvolacího soudu k uzavření dohody o ukončení účasti navrhovatele ve společnosti, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodující obchodní zákoník ve znění zákona č. 286/1993 Sb.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. srpna 1997, sp. zn. 1 Odon 36/97, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura číslo 12, ročník 1997, pod číslem 96, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého obchodní zákoník až do přijetí zákona č. 142/1996 Sb. explicitně neupravoval možnost ukončit účast společníka ve společnosti s ručením omezeným dohodou. V ustanovení § 141 však připouštěl dohodu společníků o změně společenské smlouvy bez jakéhokoli omezení s tím, že umožňoval, aby společenská smlouva svěřila rozhodnutí o změně společenské smlouvy valné hromadě. V této souvislosti však uzavřel, že možnost svěřit valné hromadě rozhodování o změně společenské smlouvy lze vztáhnout pouze na rozhodování o změně obsahu společenské smlouvy, nikoli o změně v osobách společníků. Nemožnost svěřit valné hromadě rozhodování o změnách v osobách společníků lze dovodit z toho, že takovým rozhodnutím by mohlo dojít k vyloučení společníka ze společnosti, tj. k ukončení jeho účasti rozhodnutím valné hromady, přičemž takový postup připouští obchodní zákoník pouze v případech a za podmínek výslovně uvedených v ustanovení § 113 a § 121.

Pokud se všichni společníci dohodli na změně v osobách účastníků společenské smlouvy, podle níž jeden ze společníků přestával být účastníkem společenské smlouvy, muselo dojít současně s účinností takové dohody ke snížení základního jmění o vklad tohoto společníka. Přitom nebylo vyloučeno uzavření takové dohody s odkládací podmínkou, spočívající v přijetí rozhodnutí o snížení základního jmění. Pokud by valná hromada společnosti nepřijala odpovídající rozhodnutí o snížení základního jmění, byla by dohoda o ukončení účasti společníka ve společnosti podle okolností buď neplatná pro rozpor se zákonem, když stav, který by navodila, zákon zakazuje, anebo alespoň neúčinná.

Nezbytnost snížení základního jmění při uzavření dohody o ukončení účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným spočívala v tom, že podle ustanovení § 120 obch. zák. společnost s ručením omezeným nemohla nabývat vlastních obchodních podílů, s výjimkou případů stanovených zákonem. Zákon přitom nabytí vlastních obchodních podílů připouštěl pouze pro případy, kdy umožňoval vyloučení společníka ze společnosti rozhodnutím valné hromady, tedy v již uvedených případech podle ustanovení § 113 a § 121 obch. zák., když stanovil, že obchodní podíl vyloučeného společníka může společnost převést na jiného společníka nebo na třetí osobu, a dále pak v odkazujících ustanoveních § 148 a § 149. Aby společnost mohla převést obchodní podíl uvolněný vyloučením společníka, musela jej nejprve sama nabýt. V jiných než uvedených případech však společnost vlastní obchodní podíl podle obchodního zákoníku v rozhodném znění nabýt nemohla.

V případech, kdy nemohla společnost nabýt vlastní obchodní podíl, bylo nutno při ukončení účasti společníka postupovat buď tak, že jeho obchodní podíl přešel přímo na někoho jiného (§ 115 obch. zák.), anebo tak, že společnost snížila základní jmění. Při dohodě o ukončení účasti společníka ve společnosti pak připadal v úvahu pouze druhý z uvedených postupů. Pokud by se totiž společníci dohodli na tom, že obchodní podíl společníka, jehož účast ve společnosti končí, přejde na ostatní společníky, nejde o dohodu o ukončení účasti ve společnosti, ale o smlouvu o převodu obchodního podílu podle ustanovení § 115 obch. zák. k jejíž platnosti je nezbytné splnění podmínek stanovených pro převod obchodního podílu v citovaném ustanovení.

V projednávané věci valná hromada společnosti nerozhodla o snížení základního jmění (což ostatně s ohledem na ustanovení § 146 obch. zák. a výši základního jmění společnosti ani nemohla) a tvrzená dohoda o ukončení účasti navrhovatele ve společnosti neměla ani odkládací podmínku; proto nemohla být platně uzavřena.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohl obstát rozsudek odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižšího stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V dalším řízení musí soud prvního stupně znovu posoudit, zda mezi navrhovatelem a účastníky nedošlo k uzavření dohody o převodu obchodního podílu navrhovatele na účastníky podle § 115 obch. zák., a dospěje-li k závěru, že nikoliv, zda s ohledem na to, že rejstříkový soud provedl zápis výmazu navrhovatele jakožto společníka a současně zapsal zvýšení vkladů ostatních společníků nedošlo k vydržení obchodního podílu navrhovatele účastníky (k možnosti vydržení obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1216/2005) a tedy k jejich bezdůvodnému obohacení na úkor navrhovatele.

Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů zmatečnosti.

V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2008

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu