29 Cdo 4007/2008
Datum rozhodnutí: 20.01.2010
Dotčené předpisy: § 125 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.





29

Cdo 4007/2008


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně
R. K.
, zastoupené Mgr. V. Z., advokátem, proti žalovanému
M. Š.
,zastoupenému JUDr. D. S., advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 128/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č. j. 12 Cmo 427/2007-95, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 17. května 2007, č. j. 44 Cm 128/2006-62, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. září 2006, č. j. 52 Sm 230/2006-9 (kterým uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2006 do zaplacení a náklady řízení), tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou o půjčce ze dne 18. srpna 2005, jejím dodatkem ze dne 30. ledna 2006, zástavní smlouvou ze dne 18. srpna 2005 a přepisem záznamu telefonního hovoru mezi účastníky ze dne 18. července 2006, dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, zajišťovala splnění dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. srpna 2005 ve výši 400.000,- Kč. Tvrzení žalobkyně o tom, že ve stejný den poskytla žalovanému další půjčku ve výši 300.000,- Kč, se s ohledem na výsledky provedeného dokazování odvolacímu soudu naopak nejeví možným . V této souvislosti akcentoval, že uvedený závěr plyne zejména z telefonního hovoru účastníků uskutečněného dne 18. července 2006, ve kterém hovoří pouze o jednom dluhu , k němuž se vztahuje také směnka. Navíc pokud by skutečně byla žalovanému poskytnuta půjčka v celkové výši 700.000,- Kč, byla by písemná smlouva podle odvolacího soudu uzavřena také na tuto částku (nikoli pouze na částku 400.000,- Kč) a na celou pohledávku by se rovněž vztahovalo sjednané zajištění zástavním právem.

Jelikož dodatkem ke smlouvě o půjčce, uzavřeným dne 30. ledna 2006, byla prodloužena splatnost půjčky do 31. prosince 2006, uplatnila žalobkyně směnku předčasně a námitky žalovaného, které vznesl proti směnečnému platebnímu rozkazu, jsou proto důvodné.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítajíc, že 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka nejprve připomíná, že při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22. února 2007 souhlasila s provedením (žalovaným předloženého) důkazu záznamem telefonních hovorů uskutečněných mezi účastníky v období od 25. dubna 2006 do 12. srpna 2006. Právní význam tohoto důkazu je však zpochybněn tím, že o nahrávání svých telefonických rozhovorů se žalovaným nevěděla a dozvěděla se o tom až v průběhu řízení. Dovolatelka též dosud neprovedla autorizaci záznamů a nebylo ani vyloučeno, že záznamy nebyly dodatečně jakkoli upravovány.

Dále dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož poskytla žalovanému pouze jedinou půjčku ve výši 400.000,- Kč, přičemž sporná směnka byla vystavena jako zajišťovací prostředek právě k tomuto kauzálnímu vztahu, akcentujíc, že uvedený závěr neplyne ze žádného z provedených důkazů. Jde-li o záznamy telefonických hovorů, nelze podle dovolatelky jen na jejich základě usuzovat, že obsahem jednání, jež v uvedeném období mezi účastníky (nejen telefonicky) probíhala, byl závazek směnečný i kauzální, navíc telefonáty - v případě předložených záznamů - inicioval žalovaný, který také sám vymezoval téma hovoru.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Podle ustanovení § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.

V rovině právního posouzení věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že provedení důkazu záznamem (přepisem záznamu) telefonického hovoru účastníků, pořízeného bez vědomí jednoho z nich, je přípustné, jestliže s tím účastník, který o pořízení takové nahrávky nevěděl, souhlasí. Otázkou přípustnosti důkazu záznamem telefonického rozhovoru se přitom již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 (jenž je veřejnosti k disposici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v tomto směru uzavřel (vycházeje ze závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05), že pořízení záznamu telefonického hovoru není nezákonné a důkaz tímto záznamem lze v občanském soudním řízení provést, avšak jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.

V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé, že dovolatelka výslovně souhlasila s tím, aby žalovaným pořízené záznamy telefonických hovorů mezi účastníky byly použity jako důkaz v probíhajícím soudním řízení (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22. února 20007, založený na č. l. 34 - 36 spisu) a výhrady neměla ani k pravosti tohoto záznamu (příp. jeho přepisu).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto ohledně této námitky správné.

Ostatní dovolatelkou uplatněné výhrady (jimiž polemizuje se závěrem odvolacího soudu o účelu vystavené směnky a existenci pouze jediné půjčky) - jakkoli výslovně poukazuje co do dovolacích důvodů jen na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. - jsou podřaditelné, posuzováno podle obsahu, dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přitom v projednávané věci dán není.

Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. ledna 2010



JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu