29 Cdo 4/2014
Datum rozhodnutí: 24.07.2014
Dotčené předpisy: § 202 odst. 3 IZ., § 202 odst. 5 IZ.



MSPH 88 INS 29332/2012 188 ICm 2996/2013 29 ICdo 4/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Jaroslav Žák - Reality Invest Group s. r. o. , se sídlem Ostravě - Polance nad Odrou, Hraničky 1305/8c, PSČ 725 25, identifikační číslo osoby 26868156, zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem, se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Apolinářská 445/6, PSČ 128 00 proti žalovanému QI investiční společnost, a. s. , se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupenému Mgr. Erikem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, o popření přihlášené pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 2996/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka U. M. C., s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25091026, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 29332/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 188 ICm 2996/2013, 103 VSPH 365/2013-13 (MSPH 88 INS 29332/2012), takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.850,- Kč, k rukám zástupce žalovaného.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) usnesením ze dne 9. září 2013, č. j. MSPH 188 ICm 2996/2013-3, odmítl podle § 202 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) žalobu, jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v insolvenčním řízení dlužníka U. M. C., s. r. o. uplatnil popření pohledávek žalovaného (rovněž přihlášeného věřitele) a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Podáním došlým insolvenčnímu soudu dne 26. července 2013 žalobce (jako přihlášený věřitel) popřel pohledávky žalovaného ve výši 22.287.686,30 Kč a 9.945.000,- Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 88 INS 29332/2012.
2/ Dne 1. srpna 2013 se konalo přezkumné jednání.
3/ Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu (marně) uplynula dne 16. srpna 2013 a žalobce nedoložil, že povinnost složit jistotu nemá.
Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že o způsobu řešení dlužníkova úpadku bylo rozhodnuto zároveň se zjištěním úpadku dne 3. května 2013 a že žalobce dne 19. září 2013 složil na účet insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč.
Na tomto základě odvolací soud cituje ustanovení § 202 odst. 3, 5 a 6 insolvenčního zákona uzavřel, že za situace, kdy žalobce v určené lhůtě (nejpozději v pátek 16. srpna 2013) jistotu nezaplatil, soud prvního stupně správně žalobu odmítl.
K tomu doplnil, že právní úprava přináší věřiteli, jehož pohledávka byla popřena jiným věřitelem, pojistku, že popírající věřitel je ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli popřené pohledávky. Tomu odpovídá institut jistoty na náklady incidenčního sporu upravený na obdobných principech jako institut jistoty podle § 75b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Odvolací soud odmítl námitku žalobce, podle níž je třeba postupovat analogicky podle situace ve sporném řízení , kdy soudní poplatek je zaplacen až poté, co řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo nepravomocně zastaveno, když jednak tato úprava není obsažena v občanském soudním řádu, na který odkazuje § 7 insolvenčního zákona, jednak se týká soudních poplatků, tj. vztahu navrhovatele a státu. Institut jistoty se naproti tomu týká jen účastníků samotných (obdobně jako jistota podle § 75b o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
K vymezení přípustnosti dovolání dovolatel uvádí, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka podmínek pro odmítnutí incidenční žaloby ve smyslu ustanovení § 202 odst. 5 insolvenčního zákona.
V rovině uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že pouze z jazykového výkladu nelze učinit jednoznačný závěr o obsahu ustanovení § 202 odst. 5 insolvenčního zákona. Dovolatel naopak míní, že naplnit smysl jistoty, tedy poskytnout zdroje finančních prostředků pro krytí nákladů incidenčního řízení a prokázat vážnost svého úmyslu zpochybnit právně relevantním způsobem přihlášené pohledávky ostatních věřitelů, lze až do doby pravomocného rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Na podporu své argumentace poukazuje na diskusi v odborné literatuře (Císař, J., Pásková, H. Jistoty dle § 202 insolvenčního zákona. Bulletin advokacie 4/2013, s. 23).
Dovolatel dále upozorňuje na to, že k uhrazení jistoty nebyl soudem vyzván a ani nebyl o této své povinnosti řádně poučen. Konečně má za nepřiléhavý i odkaz odvolacího soudu za ustanovení § 75b o. s. ř., neboť oba instituty (jistotu dle § 75b o. s. ř. a jistotu dle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona) považuje za odlišné.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
S ohledem na datum vydání napadeného usnesení (2. října 2013) Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky dovolatelem předestřené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona je věřitel oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 1). K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží (odstavec 2). Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce (odstavec 3). Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (odstavec 5).
Dle § 202 insolvenčního zákona přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 3). Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření (odstavec 4). Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne (odstavec 5). Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky (odstavec 6).
V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona od 31. března 2011, kdy nabyl účinností zákon č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že typově shodnou věcí se zabýval (rovněž v rámci výkladu ustanovení § 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona) v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, na něž v podrobnostech odkazuje.
Tam na dané téma uzavřel, že:
1/ Po novele provedené s účinností od 31. března 2011 zákonem č. 69/2011 Sb. insolvenční zákon nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) upravuje podmínky, za nichž může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a obsahu), důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (viz zejména ustanovení § 200 insolvenčního zákona, ve znění zákona č. 69/2011 Sb., jakož i ustanovení § 51 odst. 3, § 161 odst. 2, § 201 odst. 1, § 202 odst. 3 až 6 a § 336 odst. 4 insolvenčního zákona). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
2/ Při výkladu ustanovení § 200 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, uveřejněném pod číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že smyslem této úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací popření v incidenční žalobu.
3/ V souladu s tím by měla být vykládána i ustanovení insolvenčního zákona, která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu. K opožděnému složení jistoty se nepřihlíží.
K uvedenému lze doplnit, že výše jistoty na náklady řízení incidenčního sporu i počátek běhu lhůty k jejímu složení jsou stanoveny zákonem v rámci úpravy popěrného práva věřitelů. Povinnost složit jistotu (a počátek běhu lhůty) se neodvíjí od poskytnutí poučení či jakékoliv výzvy insolvenčním soudem popírajícímu věřiteli.
Dovolateli se nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť napadené usnesení je s těmito závěry, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v této věci, v souladu.
Protože vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. ledna 2014) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím ve věci samé , takže advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu), tedy 1.550,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem částku 1.850,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2014

Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu