29 Cdo 3973/2010
Datum rozhodnutí: 18.08.2011
Dotčené předpisy: § 6 odst. 3 ZKV, § 27 odst. 5 ZKV, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



29 Cdo 3973/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) V. V. a b) A. V. , obou zastoupených JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem, se sídlem v Horce Domky, Bráfova tř. 52, PSČ 674 01, proti žalovanému JUDr. M. C. , advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně V & V spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 18127819, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 15/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2009, č. j. 6 Cmo 12/2009-148, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 15 Cm 15/2007-111, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení ve výroku označených nemovitostí (dále jen sporné nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně V & V spol. s r. o. v likvidaci.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný pojal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odmítl jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434). S přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázek, zda správce konkursní podstaty může sepsat nejen majetek úpadce, ale i majetek jiný, v tomto případě majetek zástavce úpadce , a dále zda v případě více zástav, u kterých je domluvený postup uspokojování nejdříve z jedné zástavy (skříňového automobilu) a teprve poté z druhé zástavy (nemovitosti) lze nerespektování tohoto postupu považovat jako výkon práva, který se příčí dobrým mravům .
Dovolatelem předestřené otázky však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak proto, že závěr, podle něhož správce konkursní podstaty úpadce může pojmout do soupisu majetku konkursní podstaty i majetek třetích osob, plyne zcela zřetelně z ustanovení § 6 odst. 3 a § 27 odst. 5 ZKV a podává se i z ustálené judikatury (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XVII., str. 183 /359/, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 40/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Taktéž závěr, podle něhož v případě zajištění téže pohledávky několika samostatnými věcmi, tj. při zřízení tzv. vespolného (simultánního) zástavního práva, je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky anebo její části z kterékoliv zástavy, plyne zcela jednoznačně jak z ustanovení § 151f odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), účinného v době uzavření zástavních smluv v projednávané věci (tj. v roce 1993), tak i z ustanovení § 153 odst. 3, § 165a odst. 2 obč. zák., ve znění účinném v současné době, a podává se i z ustálené judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2002, sp. zn. 21 Cdo 1166/2001, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 105/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitky, podle níž bylo zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně jednáním odporujícím dobrým mravům, neboť podle dohody se zástavním věřitelem mělo být nejprve realizováno prodejem jiné zástavy skříňového automobilu. Je tomu tak již proto, že jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zástavní smlouvy dovolateli tvrzenou dohodu neobsahovaly. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud poznamenává, že v situaci, kdy dovolatelé ani netvrdí, že by realizací zástavního práva k automobilu mohla být uspokojená celá zajištěná pohledávka (ve výši 2,961.257,66 Kč), nemůže být zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně správcem její konkursní podstaty považováno za odporující dobrým mravům.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. srpna 2011


JUDr. Petr Šuk
předseda senátu