29 Cdo 396/2008
Datum rozhodnutí: 28.01.2010
Dotčené předpisy: § 19 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 237 odst. 1 písm. b, c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007, § 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007



29 Cdo 396/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce P. A. , zastoupeného Mgr. J. D., advokátem, proti žalované JUDr. J. Š. , advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. M., zastoupené Mgr. J. V., advokátem, za účasti Č. r. - M. s. , jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 170/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 13 Cmo 293/2006-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 58 Cm 170/2002-47, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2003, č. j. 58 Cm 170/2002-72, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (P. A.) domáhal vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce M. M.) vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (rozhoduje o věci již za účasti Č. r. - M. s., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Dovolání žalobce směřující výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího a dovolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a nikoli (jak se nesprávně domnívá dovolatel) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Pro založení přípustnosti dovolání podle posledně označeného ustanovení totiž schází předpoklad, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí odvolacího soudu a nikoli z rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl při vydání potvrzujícího rozsudku vázán soud odvolací; srov. k tomu mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 20, ročník 1998, pod číslem 147 (zabývající se výkladem srovnatelné úpravy v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 20.
V dané věci odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, jsa přitom vázán právním názorem obsaženým v rozsudku ze dne 31. května 2006, č. j. 29 Odo 332/2004-110, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí (měnící a z pohledu žalobce vyhovující) rozsudek ze dne 8. ledna 2004, č. j. 13 Cmo 316/2003-78.
S přihlédnutím k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se jeví bezpředmětným zkoumat - byť i jen pro účely posouzení přípustnosti dovolání - tu část dovolací argumentace, kterou dovolatel pojí s dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle výslovného znění posledně označeného ustanovení je totiž uplatnění v něm pojmenovaného dovolacího důvodu u dovolání, jehož přípustnost byla založena (jen) prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vyloučeno (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolací argumentaci, kterou dovolatel připíná ke druhému z jím uplatněných dovolacích důvodu (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), lze podle obsahu dovolání rozdělit na dvě části. První část dovolání je prostou polemikou (nesouhlasem) se závěry, jež odvolací soud formuloval a které dovolatel sám označuje (článek III. odst. 1 dovolání) jako závěry vycházející ze závazného právního názoru dovolacího soudu (obsaženého ve výše označeném rozsudku Nejvyššího soudu z 31. května 2006). Druhá část dovolání je popisem důsledků, jež s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení o vylučovací žalobě mohou vzejít na straně dovolatele z toho, že v době po pravomocném skončení sporu rozsudkem odvolacího soudu z 8. ledna 2004, v průběhu prvního dovolacího řízení nemovitosti prodal.
K takto pojatému dovolání Nejvyšší soud při úvaze o jeho přípustnosti uzavírá, že důvod připustit dovolání jen proto, aby opakoval závazný právní názor obsažený v jeho rozsudku z 31. května 2006, jímž se odvolací soud řídil, nemá. Příslušné právní otázky již byly zodpovězeny v rozsudku Nejvyššího soudu z 31. května 2006, přičemž lze dodat, že o tom, že šlo o právní názor, který sdílí nejen tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jenž o prvním dovolání rozhodoval, nýbrž (většinově) Nejvyšší soud jako celek, svědčí i skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2006 byl posléze uveřejněn (jako způsobilý sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů) pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Argumentace obsažená ve druhé části dovolání pak ani v případě, že by se jí dovolací soud zabýval věcně, není způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí (nevede k závěru o nesprávnosti úsudku, na kterém napadené rozhodnutí spočívá). To ostatně platí i o námitce dovolatele, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí se skutečností, že již došlo k prodeji nemovitostí, nevypořádal (podstatné je, že závěr o neopodstatněnosti vylučovací žaloby i tak obstojí); uvedená námitka ostatně nevychází ze skutečného obsahu napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud na označenou skutečnost reaguje na straně 8 v odstavci druhém.
Přitom odpověď na otázku, jaké je právní postavení třetí osoby, které dovolatel nemovitosti prodal, plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, na který dovolatel sám odkazuje a který byl posléze uveřejněn pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou, podle níž smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak
Jinak řečeno, osoba, jež koupila nemovitosti od dovolatele způsobem popsaným výše, o ně jen proto nemůže přijít a sepis nemovitostí do konkursní podstaty k tíži této osoby je již vyloučen. Pro úplnost lze dodat, že v důsledku toho postavení dovolatele vskutku může být dotčeno tím, že správkyně konkursní podstaty úpadce po něm bude za nemovitosti, jež takto ušly z majetku konkursní podstaty, požadovat relutární náhradu.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud neměl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a tím, že žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. ledna 2010 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu