29 Cdo 3909/2008
Datum rozhodnutí: 29.04.2010
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 3909/2008
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužnice SILVER BELL s. r. o., se sídlem v Plzni, Nádražní 2495/20, PSČ 301 00, identifikační číslo 25205285, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, Pasáž Alfa, PSČ 601 00, o návrhu věřitele JUDr. M. L., LL.M., jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo 25 78 05 90, zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1126/9, PSČ 140 00, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 54 K 53/2007, o dovolání věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008, č. j. 1 Ko 112/2008 - 81, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Věřitel JUDr. M. L., LL.M., je povinen zaplatit dlužnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužnice JUDr. Milana Kyjovského.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 5. března 2008, č. j. 54 K 53/2007-63, zamítl Krajský soud v Plzni (dále též jen konkursní soud ) návrhy věřitele JUDr. M. L., LL.M. (jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o.) na prohlášení konkursu na majetek dlužnice SILVER BELL s. r. o. a ustanovení předběžného správce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání navrhujícího věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (ve shodě s konkursním soudem) uzavřel, že navrhující věřitel nedoložil ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), že má proti dlužnicí splatnou pohledávku a je tak osobou oprávněnou podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice.
Dovolání, jímž navrhující věřitel napadá všechny výroky usnesení odvolacího soudu, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti druhému výroku napadeného usnesení (o nákladech odvolacího řízení) a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně i ve výrocích II. a III. (o zamítnutí návrhu na ustanovení předběžného správce a o nákladech řízení před soudem prvního stupně), je objektivně nepřípustné (srov. k tomu pro náklady řízení usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pro rozhodnutí o návrhu na ustanovení předběžného správce usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné tamtéž pod číslem 52/2003).
V části, v níž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (tedy co do věci samé), může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však - oproti svému mínění - Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepředkládá.
Otázkou rozsahu dokazování v konkursním řízení se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. jeho bod VIII.), ve kterém vysvětlil, že věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto. To však neznamená, že je-li takový návrh podán, nahrazuje konkursní řízení nalézací řízení o takové pohledávce před orgánem povolaným o pohledávce rozhodnout. Proto Nejvyšší soud tamtéž uzavřel, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje.
V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dále vysvětlil, že typovým důvodem zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je skutečnost, že v konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti (týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen dle § 4 odst. 2 ZKV doložit) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i § 125 o. s. ř.), by konkursní soud nahrazoval (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou), sporné řízení. S odvoláním na bod VIII. stanoviska tamtéž dodal, že důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové dokazování odporuje účelu konkursního řízení.
V projednávané věci soudy nižších stupňů při posuzování aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka postupovaly v intencích výše uvedených závěrů.
Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani posouzení otázky splatnosti pohledávky, o níž dovolatel opíral svou aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu. Na řešení této otázky totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, maje pohledávku navrhujícího věřiteli nikoli za nesplatnou, ale za nedoloženou (spornou). Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že odpůrčí nárok podle ustanovení § 16 ZKV má (musí) být i v konkursu uplatněn odpůrčí žalobou a že jej nelze prosadit (na rozdíl od neúčinnosti ze zákona) prostřednictvím soupisu majetku konkursní podstaty, také odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. ke způsobu uplatnění odpůrčího nároku podle § 16 ZKV např. rozsudek uveřejněný pod číslem 114/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k povaze a účinkům soupisu majetku konkursní podstaty pak např. rozsudek uveřejněný tamtéž pod číslem 110/2008).
Důvod připustit dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání navrhujícího věřitele bylo odmítnuto, přičemž dlužnici vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ).
Sazba odměny za dovolací řízení o návrhu na prohlášení konkursu se pak určuje podle § 8 vyhlášky, ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky, částkou 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250.- Kč, jelikož advokát dlužnice učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 510,- Kč tak činí částka přiznaná dlužnici k tíži dovolatele 3.060,- Kč.
S přihlédnutím k povaze námitek, jež dovolatel proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu ke stejnému advokátu vznášel v předchozích fázích řízení, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obsah spisu mu neposkytuje žádný důvod usuzovat, že advokát dlužnice je vyloučen ze zastupování dlužnice v tomto dovolacím řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1 a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu