29 Cdo 3889/2007
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb. ve znění do 31.12.2007, § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Cdo 3889/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka Ing. B. K., , zastoupeného Mgr. R. V., , o návrhu věřitelky U. B. C. R., a. s., , na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 27 K 29/2005, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2007, č. j. 1 Ko 234/2007 83, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:



Usnesením ze dne 12. dubna 2007, č. j. 27 K 29/2005-63, prohlásil Krajský soud v Plzni k návrhu věřitelky (H. B. C. R. a. s.) konkurs na majetek dlužníka Ing. B. K..

Soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti.

Při zkoumání mnohosti dlužníkových věřitelů uzavřel, že doloženou (a dlužníkem nezpochybněnou) je pohledávka navrhující věřitelky vůči dlužníku z titulu směnečného ručení za plnění závazku ze zajišťovací bianco směnky, kterou navrhující věřitelka vyplnila na směnečnou sumu 6.870.666,- Kč, s datem splatnosti 1. července 2005. Směnka zajišťovala pohledávku navrhující věřitelky vůči společnosti D. T. s. r. o. ze smlouvy o úvěru ze dne 2. dubna 2004, ve znění dodatku z 23. dubna 2004 (dále též jen úvěrová smlouva ); úvěr byl poskytnut ve výši 10 miliónů Kč a měl být splacen 28. června 2005.

Z dalších tvrzených pohledávek vůči dlužníku měl soud za osvědčenu již jen pohledávku F. ú. v R. (dále též jen finanční úřad ). Potud uzavřel, že dvě rozhodnutí finančního úřadu ze dne 13. března 2007, č. j. 12954/07/150910/3215 (dále též jen první rozhodnutí o povolení splátek daně ) a č. j. 22813/07/150910/3215 (dále též jen druhé rozhodnutí o povolení splátek daně ) dokládají existenci dvou splatných pohledávek vůči dlužníku za leden až duben 2005, u kterých finanční úřad těmito rozhodnutími povolil dlužníku splátky. Dodal, že splatnost daňových nedoplatků se nezměnila povolením splátek daně.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Také odvolací soud měl - v intencích § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - za doloženou splatnou peněžitou pohledávku navrhující věřitelky z titulu směnečného ručení za plnění závazku ze zajišťovací bianco směnky.

Pohledávku f. ú. měl odvolací soud za osvědčenu dvěma výkazy nedoplatků ze 17. srpna 2005, č. j. 55932/05/150910 (dále též jen první výkaz nedoplatků ) a č. j. 55929/05/150910 (dále též jen druhý výkaz nedoplatků ), podle kterých dlužníkovy nedoplatky na dani z přidané hodnoty splatné v období ledna až listopadu 2004 činily celkem 130.819,82 Kč a nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti splatné od ledna do dubna 2005 činily celkem 147.551,- Kč.

Odvolací soud zdůraznil, že dlužník pohledávky finančního úřadu zpochybňoval jen co do splatnosti, poukazuje na obě rozhodnutí o povolení splátek daně (dovozuje z nich, že nemá žádné splatné daňové nedoplatky). Tato obrana nemůže podle odvolacího soudu obstát již proto, že rozhodnutí o povolení splátek daně se netýkají všech prokázaných daňových nedoplatků. Splátky daně totiž nebyly povoleny ohledně žádného z nedoplatků obsažených v prvním výkazu nedoplatků (splatných v roce 2004). U nedoplatků obsažených ve druhém výkazu nedoplatků (splatných v roce 2005) nebyly dlužníku povoleny splátky u nedoplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 7.656,- Kč a u nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 6.673,- Kč.

Prvním i druhým rozhodnutím o povolení splátek daně tak zůstaly nedotčeny nezpochybněné daňové nedoplatky dlužníka v celkové výši 145.148,82 Kč splatné vesměs již v roce 2004.

Dále se odvolací soud přihlásil i k závěru soudu prvního stupně, podle kterého rozhodnutím správce daně o povolení splátek daně dle § 60 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nedochází ke změně splatnosti daně, které se takové rozhodnutí týká.

Za situace, kdy dlužník sám potvrdil, že před prohlášením konkursu neměl k dispozici likvidní prostředky nezbytné ani k úhradě závazku vůči navrhující věřitelce (a tudíž ani k úhradě daňových nedoplatků), dospěl odvolací soud k závěru, že o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti není pochyb.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel zpochybňuje správnost závěru soudů nižších stupňů o pluralitě jeho věřitelů. Vztah mezi ním (jako daňovým dlužníkem) a správcem daně nepokládá za vztah veřejnoprávní a poukazuje na to, že se s f. ú.dohodl (v souladu s ustanovením § 521 obč. zák.) na splátkách dluhu. Tím došlo ke změně původně stanovené splatnosti celého dluhu, takže přestal být v prodlení s plněním svého závazku a za podmínek plnění stanovených v rozhodnutí správce daně jej nestíhají následky prodlení. Ke dni prohlášení konkursu plnil dovolatel veškeré závazky plynoucí pro něj z rozhodnutí f. ú. o povolení splátek (z 13. března 2007), vydaného k jeho žádosti. Jiné závazky než vůči navrhující věřitelce a f.ú. přitom ke dni prohlášení konkursu na jeho majetek nebyly zjištěny.

Napadené rozhodnutí tak podle dovolatele řeší otázku splatnosti pohledávky finančního úřadu v rozporu s hmotným právem a tato otázka má po právní stránce zásadní význam, jelikož dovolacím soudem dosud nebyla řešena.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy.

V průběhu dovolacího řízení změnila navrhující věřitelka (podle údajů z obchodního rejstříku k 5.listopadu 2007) obchodní firmu (na U. B. C. R., a. s.), což se projevilo i v jejím označení v záhlaví tohoto usnesení.

Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) však Nejvyšší soud nemá.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. je výše uvedené omezení dáno i tím, že zákon tamtéž jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

Dovolatel svou argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového hlediska je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem a byl jím tak uplatněn dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jenž je objektivně způsobilý (obecně vzato) založil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Dovolací argumentace je soustředěna k vyvrácení jednoho z předpokladů, bez kterého není možné uzavřít, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost, totiž k vyvrácení závěru odvolacího soudu, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti. Rozhodovací praxe soudů je přitom ustálena v závěru, že uvedený předpoklad je naplněn, má-li dlužník nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti (srov. např. bod XIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 181 /357/).

V konkrétní věci soud uzavřel, že zkoumaný předpoklad je naplněn, jelikož vedle navrhující věřitelky je (jediným dalším v této fázi řízení zjištěným) dlužníkovým věřitelem s pohledávkami po lhůtě splatnosti f. ú.. Dovolatel zpochybňuje úsudek odvolacího soudu, že pohledávky finančního úřadu jsou po lhůtě splatnosti, tím, že v rovině právní přisuzuje jiný význam rozhodnutím o povolení splátek daně ze 13. března 2007.

Dovolatel ovšem přehlíží, že odvolací soud závěr, že finanční úřad má vůči němu pohledávky po lhůtě splatnosti v celkové výši 145.148,82 Kč, splatné vesměs již v roce 2004, učinil již na základě závěru, že první ani druhé rozhodnutí o povolení splátek daně se nevztahuje na daňové nedoplatky obsažené v prvním výkazu nedoplatků a na daňové nedoplatky obsažené ve druhém výkazu nedoplatků se vztahuje jen zčásti. Tento závěr dovoláním zpochybněn není.

Řešení otázky, zda rozhodnutím správce daně o povolení splátek se posouvá splatnost daňového nedoplatku, nemá pro věc samu právní význam, jestliže nemůže být (pro absenci příslušných dovolacích námitek) v dovolacím řízení věcně přezkoumána (kdyby bylo dovolání shledáno přípustným) správnost úsudku, že u daňových nedoplatků v celkové výši 145.148,82 Kč dlužníku žádné splátky povoleny nebyly. Tento úsudek totiž sám o sobě postačuje pro závěr, že f. ú. je dalším (druhým) věřitelem dlužníka s pohledávkami po lhůtě splatnosti (srov. k tomu mutatis mutandis i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu