29 Cdo 3829/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 71 odst. 2 obch. zák., § 71 odst. 7 obch. zák., § 88 odst. 1 písm. f) obch. zák.



29 Cdo 3829/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol. , se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 1184/11, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 44564058, za účasti 1) Bc. J. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Faltejskem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 101/25, PSČ 400 01, a 2) JUDr. D. M. , advokátky, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 93/231, PSČ 400 01, o nařízení likvidace společnosti a jmenování likvidátora, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 82/2013, o dovolání Bc. J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 14 Cmo 553/2013-60, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 14 Cmo 553/2013-60, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. října 2013, č. j. 26 Cm 82/2013-7, nařídil likvidaci veřejné obchodní společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol. (dále jen společnost ) [výrok I.], likvidátorkou společnosti jmenoval JUDr. D. M. (výrok II.) a rozhodl o poplatkové povinnosti (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).
Vyšel přitom z toho, že na základě exekučního příkazu ze dne 24. května 2012, č. j. 106 E 3/12-37, vydaného soudní exekutorkou JUDr. Jitkou Wolfovou, zanikla účast J. B., ve společnosti postižením jeho podílu. Vzhledem k tomu, že společnost měla pouze dva společníky, a to jmenovaného J. B. a Bc. J. Š., mělo vydání exekučního příkazu po právní moci usnesení o nařízení exekuce (27. června 2012) za následek zrušení společnosti dle § 88 odst. 1 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).
Soud prvního stupně proto nařídil likvidaci společnosti a její likvidátorkou jmenoval advokátku JUDr. D. M., zapsanou v seznamu insolvenčních správců, bez bližšího odůvodnění.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání Bc. J. Š. potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K odvolací námitce, že soud prvního stupně nevyzval společnost ani odvolatele ke jmenování likvidátora podle § 71 odst. 1 obch. zák. a nevzal v úvahu postup podle § 71 odst. 2 obch. zák., odvolací soud uvedl, že to, zda nelze jmenovat likvidátorem některého ze společníků nebo statutární orgán společnosti či jeho člena, a je tak splněna podmínka pro jmenování likvidátora z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců, je oprávněn posoudit soud.
Odvolací soud připustil, že soud prvního stupně neuvedl ve svém rozhodnutí žádné důvody, které ho vedly ke jmenování likvidátorky z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců. Vyšel však z toho, že z usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. srpna 2011, č. j. 22 T 153/2011-17, jež je obsahem spisu, se podává, že Bc. J. Š. a J. B. byli obviněni z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a to jako společníci a osoby odpovědné za činnost společnosti . Bc. J. Š. proto neskýtá záruku, že provede likvidaci společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol. řádně, uzavřel odvolací soud. Soud prvního stupně tak dle jeho názoru nepochybil, když likvidátorem jmenoval osobu ze seznamu insolvenčních správců.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Bc. J. Š. dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel je názoru, že soud může jmenovat likvidátorem společnosti osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců jen tehdy, nelze-li jmenovat likvidátora z okruhu osob vymezených v § 71 odst. 2 obch. zák. pro překážku ve výkonu této funkce, jsou-li zde dány důvody, pro které by se taková osoba mohla domáhat odvolání z funkce likvidátora (§ 71 odst. 2 věta čtvrtá obch. zák.), nebo v případě, že zde žádná osoba uvedená v citovaném ustanovení není. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když jej coby jediného společníka společnosti a zároveň její statutární orgán nejmenoval likvidátorem pouze s poukazem na skutečnost, že je trestně stíhán pro trestné činy údajně spáchané ve vztahu k dané společnosti. Žádný právní předpis tuto skutečnost jako překážku výkonu funkce likvidátora nestanoví a dovolatel, nebyl-li odsouzen, je osobou zcela bezúhonnou. Odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž závěr o (ne)vhodnosti osoby likvidátora pro výkon funkce je třeba učinit nikoli paušálně (obecně), ale vždy v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu.
A konečně dovolatel namítá, že odvolací soud ve věci rozhodl, aniž by nařídil jednání, přestože ohledně okolnosti trestního stíhání určité osoby je třeba provést dokazování. Skutkové zjištění o trestním stíhání dovolatele je nadto chybné, neboť z listiny, která je obsahem spisu a z níž odvolací soud toto zjištění učinil, plyne, že usnesení policejního orgánu, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, bylo zrušeno.
JUDr. D. M. se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení v něm předestřené otázky jmenování likvidátora obchodní společnosti soudem odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 71 obch. zák. platilo, že:
Likvidátora jmenuje statutární orgán společnosti, není-li zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami určeno jinak. Není-li likvidátor jmenován bez zbytečného odkladu, jmenuje ho soud. Likvidátorem může být jen fyzická osoba, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak (odstavec 1).
Při likvidaci společnosti na základě rozhodnutí soudu jmenuje likvidátora soud, který o zrušení společnosti rozhodl. Soud podle předchozí věty může jmenovat likvidátorem i bez jeho souhlasu některého ze společníků nebo statutární orgán anebo člena statutárního orgánu. Společník, statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, kterého jmenoval likvidátorem soud, se nemůže vzdát své funkce. Může však požádat soud o odvolání z funkce likvidátora, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby ji vykonával. Je-li likvidátorem právnická osoba, je povinna určit fyzickou osobu, která bude jejím jménem vykonávat funkci likvidátora a jež se zapisuje do obchodního rejstříku podle § 38g odst. 1; neučiní-li tak do 10 dnů ode dne, kdy se rozhodnutí o jmenování likvidátora stane vykonatelným, bude funkci likvidátora vykonávat její statutární orgán, popřípadě jeho členové (odstavec 2).
Nelze-li jmenovat likvidátora podle odstavců 1 až 4, jmenuje likvidátora soud z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců nebo fyzickou osobu, která splňuje obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu insolvenčních správců a se svým ustanovením souhlasí (odstavec 7).
Rozhodne-li soud o zrušení společnosti s likvidací, jmenuje taktéž i jejího likvidátora (§ 71 odst. 2 věta první obch. zák.) Při jmenování likvidátora soud vždy nejprve zváží postup podle § 71 odst. 2 věty druhé obch. zák., tj. zváží, zda nelze jmenovat likvidátora z řad společníků nebo statutárních orgánů nebo členů statutárního orgánu. Přitom bere v úvahu nejen to, zda u společníků, statutárních orgánů nebo členů statutárního orgánu je dána překážka výkonu funkce likvidátora, a zda jsou naplněny důvody, pro které by se mohli domáhat odvolání z funkce likvidátora (§ 71 odst. 2 věta čtvrtá obch. zák.), ale obecně posoudí, zda společník, statutární orgán či člen statutárního orgánu je vhodnou osobou pro výkon funkce likvidátora (např. z hlediska zdravotního stavu). Pouze v případech, kdy zde není osoba vhodná z řad společníků, statutárních orgánů nebo jejich členů, pak soud postupuje podle § 71 odst. 7 obch. zák.
K závěru, podle něhož je soud oprávněn posoudit vhodnost osoby uvedené v § 71 odst. 2 obch. zák. pro výkon funkce likvidátora společnosti, se Nejvyšší soud přiklonil již v usnesení ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 641/2006 (jež je veřejnosti dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož obchodní zákoník ani jiný právní předpis trestní stíhání likvidátora pro trestné činy proti hospodářské kázni ve vztahu k likvidované společnosti za překážku výkonu funkce likvidátora nepovažuje. Zjistí-li soud při jmenování likvidátora, že takový stav existuje, měl by jej nepochybně ve vazbě na konkrétní okolnosti případu brát při rozhodování o jmenování likvidátora v úvahu. Jeho závěr o tom, že přes uvedený stav je (jediný) společník osobou vhodnou vykonávat funkci likvidátora, bude vždy záležet na konkrétních okolnostech každého případu.
I odvolací soud v projednávané věci považoval nevhodnost osob uvedených v § 71 odst. 2 obch. zák. za podmínku pro jmenování likvidátora z řad insolvenčních správců; potud jeho právnímu posouzení nelze nic vytknout.
Dovolání je přesto důvodné.
Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž zároveň plyne, že posouzení, zda se konkrétní společník, statutární orgán či člen statutárního orgánu hodí pro výkon funkce likvidátora, musí být vždy vztaženo ke konkrétním skutkovým okolnostem případu. A kromě toho se z něj podává i závěr, podle něhož trestní stíhání likvidátora pro trestné činy proti hospodářské kázni ve vztahu k likvidované společnosti není samo o sobě překážkou výkonu funkce likvidátora společnosti.
V projednávané věci však odvolací soud učinil závěr o nevhodnosti osoby dovolatele pro výkon funkce likvidátora toliko na základě skutečnosti, že byl trestně stíhán, aniž by se konkrétními skutkovými okolnostmi případu jakkoli zabýval.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky jmenování likvidátora obchodní společnosti soudem, na které napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanými vadami řízení, rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá i s námitkou, že usnesením Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. srpna 2011, č. j. 22 T 153/2011-17, bylo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání dovolatele zrušeno. Ve vztahu k výhradě dovolatele k (ne)nařízení jednání pak nepřehlédne závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 4190/2008.
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu