29 Cdo 3829/2010
Datum rozhodnutí: 09.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 118b o. s. ř., § 7 ZKV, § 23 ZKV, § 24 ZKV




29 Cdo 3829/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně CZT a. s. , se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25 27 23 22, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) BEES, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 62 91 76 76, 2) ATLANTA SAFE, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 772/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45 79 49 52, oběma zastoupeným JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, a 3) 1. správcovská a konkurzní v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26 12 67 88, jako správci konkursní podstaty úpadce LETKA TEAM a. s., identifikační číslo osoby 25 13 12 90, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 237/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 15 Cmo 207/2009-416, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu a druhému žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám společným a nerozdílným částku 4.428,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. května 2009, č. j. 44 Cm 237/2007-318, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (CZT a. s.) domáhala vůči žalovaným (1/ BEES, s. r. o. a 2/ ATLANTA SAFE, a. s., jako popírajícím konkursním věřitelům a 3/ 1. správcovské a konkurzní v. o. s., jako správci konkursní podstaty úpadce LETKA TEAM a. s.) určení, že má za úpadcem v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 48 K 44/2007 pohledávky z nezaplacených kupních cen (ve výroku označených deseti vozidel F. T.) v celkové výši 1.131.115,- Kč (bod I. výroku), zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala určení pravosti dalších pohledávek v celkové výši 618.189,- Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III., IV. a V. výroku).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobou uplatněný nárok není důvodný. Přitom zdůraznil, že žalobkyně se v řízení domáhala určení pravosti pohledávek z nezaplacených kupních cen celkem deseti vozidel, s tím, že vozidla č. 1 až 5 (registračních značek ..., ..., ..., ... a ...) měla být (na základě zmocnění, jež žalobkyně udělila pozdějšímu úpadci ke zprostředkování prodeje vozidel) prodána podle kupních smluv uzavřených mezi pozdějším úpadcem (jako prodávajícím) a J. Z. (jako kupujícím) dne 2. srpna 2006 a pozdější úpadce měl zaplacené kupní ceny vozidel předat žalobkyni, vozidla č. 6 až 10 (registračních značek ...., ...., ...., .... a ...) pak měla být převedena na základě ústně uzavřených kupních smluv ze dne 29. března 1997 na pozdějšího úpadce. Výsledky provedeného dokazování ovšem podle odvolacího soudu neumožňují přijmout jednak závěr o tom, že žalobkyně byla v době prodeje vozidel č. 1 až 5 (J. Z.) a vozidla č. 9 (pozdějšímu úpadci) jejich vlastníkem (potud akcentuje, že vlastnické právo k předmětným vozidlům měla žalobkyně jako kupující nabýt na základě kupních smluv uzavřených s pozdějším úpadcem jako prodávajícím dne 30. října 2005, v řízení však nebylo prokázáno, že by ve smyslu ustanovení § 443 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku /dále jen obch. zák. /, došlo k předání vozidel kupující), jednak závěr o tom, že žalobkyně uzavřela s pozdějším úpadcem dne 29. března 1997 ústní kupní smlouvy, jejichž předmětem byl prodej vozidel č. 6, 7, 8 a 10.
Námitky žalobkyně ohledně (ne)účinnosti popření její pohledávky prvním a druhým žalovaným neměl odvolací soud za důvodné, uzavíraje, že žalovaní přihlásili do konkursu své pohledávky a jako účastníci konkursního řízení proto byli oprávněni popírat pohledávky ostatních věřitelů. Z ustanovení § 21 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), se přitom podává, že nebylo nutné, aby konkursní věřitelé při přezkumném jednání uvedli také konkrétní důvody svého popření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud (v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky) rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že jednak nenabyla na základě kupních smluv ze dne 30. října 2005 vlastnické právo k vozidlům č. 1 až 5 a č. 9 (neboť neprokázala, že by jí tato vozidla byla pozdějším úpadcem předána), jednak že nebylo prokázáno uzavření ústních kupních smluv, jimiž mělo dojít k prodeji vozidel č. 6 až 10 pozdějšímu úpadci. Jejich prostřednictvím totiž dovolatelka dílem uplatňuje (posuzováno podle obsahu) nepřípustně dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, dílem pak brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkané vady (jež měly spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelkou navrhované důkazy, neposkytly dovolatelce poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., soud prvního stupně prováděl dokazování nad rámec § 118b o. s. ř. , poučení o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. bylo pouze obecné a rozsudek soudu prvního stupně je co do závěru o /ne/účinnosti popření žalobkyní přihlášené pohledávky ze strany prvního a druhého žalovaných nepřezkoumatelný), totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Ve vztahu k namítanému neprovedení navrhovaných důkazů je tomu tak již proto, že zčásti tyto důkazy (výslech J. Z. a T. K.) neuplatnila dovolatelka, jak je zřejmé z obsahu spisu, do skončení prvního jednání, které se v této věci konalo dne 24. července 2008 a soudy nižších stupňů tak k nim nemohly se zřetelem k zákonné koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. přihlížet, zčásti nešlo o důkazy, jimiž měly (mohly) být prokázány skutečnosti pro rozhodnutí ve věci významné (důkazy navržené k prokázání tvrzení dovolatelky, jimiž zpochybňovala existenci pohledávek přihlášených do konkursu prvním a druhým žalovanými, k tomu srov. výklad podaný k této otázce níže). Z obsahu spisu rovněž neplyne, že by se účastníkům řízení nedostalo již v předvolání k prvnímu jednání řádného poučení o tom, že projednávaná věc podléhá zákonné koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. (opačný závěr se ostatně podává již ze samotného dovolání, ve kterém žalobkyně obsah poučení poskytnutého jí soudem prvního stupně podrobně reprodukuje). Důvod připustit dovolání za účelem prověření otázky, zda soudy provedly důkaz výpisy z registru vozidel v souladu s § 118b odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud v situaci, kdy podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani ostatní provedené důkazy k závěru o prokázání tvrzení žalobkyně (o nabytí vlastnického práva k vozidlům č. 1 až 5 a č. 9 a o uzavření ústních kupních smluv ze dne 29. března 1997) nevedou též zjevně nemá. Argumentací úpravou obsaženou v ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. je pak dovoláním zpochybňována otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá (označené ustanovení dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto; taková situace ovšem v dané věci nenastala). Konečně za nepřezkoumatelný nelze mít oproti mínění dovolatelky ani rozsudek soudu prvního stupně, když z jeho odůvodnění je zřejmé, na čem své skutkové a právní závěry založil. To přitom nepochybně platí i ohledně posouzení dovolatelkou uplatněné námitky neúčinnosti popěrného úkonu prvního a druhého žalovaných jako nedůvodné (srov. v tomto směru zejména skutkové a právní závěry vyslovené soudem prvního stupně na str. 4, 5 a 11 rozsudku, podle kterých první a druhý žalovaní jako konkursní věřitelé popřeli žalobkyní přihlášené pohledávky z nezaplacených kupních cen co do pravosti, přičemž popěrné právo jim jako účastníkům konkursního řízení bez zřetele k tomu, že jejich pohledávky nebyly při přezkumném jednání zjištěny příslušelo).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Závěr sdílený soudy obou stupňů, podle něhož popře-li správce konkursní podstaty (popř. jiný konkursní věřitel) při přezkumném jednání pravost nevykonatelné pohledávky konkursního věřitele, zaniká účast takového věřitele v konkursním řízení až marným uplynutím doby určené mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, případně právní moci soudního rozhodnutí, jímž jeho incidenční žalobě nebylo vyhověno, vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci (srov. např. výklad podaný k ustanovení § 7 ZKV pod bodem XVIII., str. 183-185 (359-361), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1854/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 160, k němuž se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usnesení ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 827/2005 a ze dne 12. července 2006, sp. zn. 29 Odo 1273/2004 označená rozhodnutí jsou stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odtud též zřetelně plyne nesprávnost dovolatelčina názoru, podle kterého se soudy nižších stupňů měly zabývat rovněž existencí pohledávek, jež v konkursu vedeném na majetek úpadce přihlásili popírající konkursní věřitelé.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani řešení otázky (ne)účinnosti popření dovolatelčiny pohledávky prvním a druhým žalovanými. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jehož se v daných souvislostech dovolávala rovněž dovolatelka), formuloval zabývaje se výkladem ustanovení § 23 a § 24 ZKV závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. S těmito závěry je oproti mínění dovolatelky právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že první a druhý žalovaní popřeli při přezkumném jednání pravost dovolatelkou v konkursu uplatněné pohledávky z titulu nezaplacených kupních cen) v souladu, když z popěrných úkonů žalovaných (jak byly zachyceny konkursním soudem v protokolu o přezkumném jednání konaném dne 20. listopadu 2007) je v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 o. s. ř. zřejmé, kterému soudu jsou určeny, kdo je činí, které věci se týkají a také to, co jimi popírající konkursní věřitelé sledují (tedy že popírají při absenci údaje o odlišné výši či pořadí přihlášené pohledávky jen její pravost). Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není, jak správně dovodily soudy nižších stupňů, významné, zda v něm popírající konkursní věřitel (popř. správce konkursní podstaty) také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků konkursního řízení jistě žádoucí k tomu srov. v právní teorii např. Krčmář, Z. in: Justiční praxe č. 6/2002, Zápis ze školení na téma Odporovatelnost a konkursy - 2. část , str. 326 - 328).
Argumentace dovolatelky odlišnou úpravou popěrného práva věřitelů obsaženou v insolvenčním zákoně nemůže na výše uvedených závěrech nic změnit, když tato úprava se na danou věc, jak Nejvyšší soud vysvětlil již výše, nepoužije.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou konečně právně bezvýznamné rovněž výhrady dovolatelky týkající se výkladu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák., neboť odvolací soud své rozhodnutí na závěru o neplatnosti kupních smluv ze dne 30. října 2005 (rozuměj na závěru, podle něhož jsou kupní smlouvy neplatné pro porušení § 196a odst. 3 obch. zák., s tím, že se na ně současně nevztahuje žádná z výjimek upravených v § 196a odst. 4 obch. zák.) nezaložil.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Třetímu žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, náklady vzniklé prvnímu a druhému žalovaným pak sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2010, činí za každého zastupovaného žalovaného 1.680,- Kč (celkem tedy 3.360,- Kč), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 768,60 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.428,60 Kč. Jelikož žalovaní mají v dané věci postavení nerozlučných společníků v rozepři (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010), uložil soud žalobkyni, aby přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatila prvnímu a druhému žalovaným k rukám společným a nerozdílným.
K určení výše odměny za zastupování advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, jako neústavní, srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 9. července 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu