29 Cdo 3803/2013
Datum rozhodnutí: 30.11.2015
Dotčené předpisy: § 293 odst. 2 předpisu č. 109/1964Sb.



29 Cdo 3803/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce GARÁŽE PRUŠÁNECKÁ, družstvo , se sídlem v Brně, Velkopavlovická 1, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 44962584, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem, se sídlem v Modřicích, Masarykova 118, PSČ 664 42, proti žalovanému JUDr. Martinu Buriánovi , advokátu, se sídlem v Brně, Veselá 164/14, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadce AUDO, a. s. Slavkov u Brna, identifikační číslo osoby 00530620, zastoupenému JUDr. Josefem Pernicou, advokátem, se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, PSČ 615 00, o vyloučení spoluvlastnických podílů na nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55/26 Cm 31/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2013, č. j. 6 Cmo 24/2012-499, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 3. července 2012, č. j. 55/26 Cm 31/99-472, Krajský soud v Brně (dále jen konkursní soud ) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení ve výroku specifikovaných spoluvlastnických podílů na nemovitostech (dále jen sporné spoluvlastnické podíly nebo nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce AUDO, a. s. Slavkov u Brna (dále je úpadce ).
Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí konkursního soudu, když předchozí rozhodnutí rozsudek ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 26 Cm 31/99-174, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. dubna 2004, č. j. 3 Cmo 19/2003-194, a další rozhodnutí - rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. 55/26 Cm 31/99-245, kterým byla žaloba opět zamítnuta, zrušil Vrchní soudu v Olomouci usnesením ze dne 28. února 2008, č. j. 3 Cmo 133/2006-269.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Soudy vyšly především z toho, že:
1/ AMK Vinohrady Brno (dále jen AMK ) byl dne 24. dubna 1990 registrován jako organizační jednotka Autoklubu ČR.
2/ Hospodářskou smlouvou o trvalém užívání nemovitého majetku ze dne 2. července 1970 (správně 1990) Obvodní národní výbor Brno 4 přenechal AMK do bezplatného trvalého užívání mimo jiné pozemky parc. č. 8894 a 8895 v katastrálním území Ž.
3/ Rozhodnutím ze dne 31. července 1990, č. j. 1728/90, povolil Obvodní národní výbor Brno 4 AMK stavbu garážových objektů mimo jiné garáží na pozemku parc. č. 8894 a 8895.
4/ V období od 19. října 1990 do 2. ledna 1991 byly mezi AMK a občany zájemci o garáže v bloku G35 a G36 (dále jen zájemci ) uzavřeny obsahově stejné smlouvy k zajištění výstavby garáže na sídlišti Brno Vinohrady (dále též jen smlouvy o zajištění výstavby ). V čl. II odst. 6 bylo sjednáno, že AMK se zavazuje podle individuálního požadavku stavebníka zajistit vyřízení náležitostí souvisejících s vlastnickým nebo užívacím vztahem a po skončení kolaudačního řízení předat přidělenou garáž v objektu 35 (případně 36) do výlučného osobního vlastnictví stavebníka či do bezpodílového spoluvlastnictví stavebníků . Zájemci se zavázali pracovat na stavbě dle pokynů zvolených zástupců, uhrazovat náklady s výstavbou, uhradit AMK jednorázovou částku 991 Kčs a na podúčet zálohovou částku 27 000 Kčs (tuto částku následně uhradili).
5/ Dne 23. listopadu 1990 byla mezi AMK jako odběratelem a pozdějším úpadcem jako dodavatelem uzavřena rámcová hospodářská smlouva č. 11/30/1990, jejímž předmětem byla dodávka stavebních a montážních prací při výstavbě garáží pro osobní vozidla na sídlišti Brno Vinohrady.
6/ Dne 13. prosince 1990 byla mezi AMK a pozdějším úpadcem uzavřena s odkazem na rámcovou hospodářskou smlouvu č. 11/30/90 hospodářská smlouva č. 12/30/90, ve které se dodavatel zavázal provést a odběratel zaplatit a odebrat 2 dvoupodlažní bloky garáží č. G35 a G36.
7/ Podle dodatku č. 1 ze dne 21. ledna 1991 hospodářské smlouvy č. 12/30/90 bylo mezi zmocněnci zájemců, kteří vystupovali jako zmocněnci AMK, a pozdějším úpadcem sjednáno zvýšení ceny dodávky o částku 168 000 Kčs s tím, že cena po přepočtu na jednu garáž bude činit 40 000 Kčs.
8/ Zájemci založili na ustavující schůzi konané dne 15. listopadu 1991 novou právnickou osobu GARÁŽE PRUŠÁNECKÁ, družstvo (žalobce) s předmětem činnosti správa a provoz garáží G35 a G36 a zabezpečení uživatelských a majetkových práv členů družstva ke garážím. Žalobce byl zapsán do obchodního rejstříku dne 20. prosince 1991.
9/ Dodatkem č. 2 ke smlouvám o zajištění výstavby ze dne 20. prosince 1991 (dodatek č. 1 nebyl uzavřen, neboť nebyl podepsán AMK) byla sjednána změna čl. II odst. 6 smluv tak, že AMK zabezpečí převod garáží do vlastnictví žalobce do 1 měsíce od založení družstva. Zájemce vloží garáž jako svůj členský podíl .
10/ Pozdější úpadce předal podle zápisu o odevzdání a převzetí stavby vybudované garáže AMK v období od 22. listopadu 1991 do 6. ledna 1992.
11/ Dne 8. ledna 1992 vydal Úřad městské části Brno Vinohrady, odbor finanční výstavby, na žádost AMK kolaudační rozhodnutí, kterým povolil užívání hromadných garáží G35 a G36.
12/ Kupními smlouvami ze dne 20. dubna 1993 převedl AMK na úpadce nemovitosti (ideální podíl o velikosti 24/42 garážového objektu G36 se 42 garážemi na pozemku parc. č. 8895, k. ú. Ž. a ideální podíl 32/42 objektu G35 se 42 garážemi na pozemku parc. č. 8894, k. ú. Ž.). Těmito smlouvami převedl AMK rovněž práva a povinnosti vyplývající ze smluv k zajištění výstavby garáží.
13/ Na majetek úpadce byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 1999, č. j. 26 K 173/95-393, prohlášen konkurs a žalovaný (JUDr. Martin Burián) byl ustaven správcem konkursní podstaty.
14/ Žalovaný sepsal sporné spoluvlastnické podíly do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Na tomto základě odvolací soud shodně s konkursním soudem uzavřel, že stavebníkem nemovitostí ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, byl AMK na základě rámcové hospodářské smlouvy ze dne 23. listopadu 1990 a především hospodářské smlouvy ze dne 13. prosince 1990 (v návaznosti na stavební povolení ze dne 31. července 1990 a hospodářskou smlouvu ze dne 2. července 1990). AMK získal do trvalého užívání pozemky a následně i stavební povolení. Jednotliví zájemci o garáže nebyli účastníky obou hospodářských smluv s dodavatelem stavby (pozdějším úpadcem), tudíž se nemohli stát ani vlastníky (či spoluvlastníky) obou objektů garáží (nemovitostí), ani jednotlivých garáží, přestože výstavbu obou objektů financovali a přestože jejich zástupci vedli s úpadcem ohledně stavby řadu jednání.
Ke smlouvám o zajištění výstavby uzavřeným mezi AMK a jednotlivými zájemci o garáže odvolací soud uvedl, že jde o smlouvy nepojmenované podle ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), které nejsou neplatné (potud korigoval závěry konkursního soudu). Právním důvodem poskytnutí finančních prostředků ze strany zájemců o garáže byla dohoda s budoucím vlastníkem nemovitostí (AMK) o jejich následném převodu, ať již do vlastnictví či užívání. A právě na základě tohoto příslibu budoucího vlastníka bylo zájemci investováno do budovaných nemovitostí. Podle odvolacího soudu šlo o plnění uskutečněné na základě právního důvodu představovaného příslibem. Po dostavbě nemovitostí, v důsledku neshod ohledně dalšího požadavku na doplatek ceny garáží, vlastník nemovitostí (AMK) tento svůj příslib nedodržel ( ve svých důsledcích jej vůči těmto občanům odvolal ) a namísto tohoto nemovitosti (sporné spoluvlastnické podíly) převedl do vlastnictví dodavatele stavby (úpadce), který na sebe smluvně převzal nejen práva, ale i závazky vyplývající ze smluv k zajištění výstavby garáží. Jednotlivým zájemcům investujícím na základě uvedeného příslibu do stavby nemovitostí pak vznikl vůči AMK nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Podle odvolacího soudu z uvedeného vyplývá, že žalobce (ani jeho členové) se nikdy nestal vlastníkem nemovitostí. Žalobce tak neprokázal, že by mu svědčilo právo, které by vylučovalo zařazení nemovitostí do soupisu konkursní podstaty úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné, s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
Dovolatel především zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že vlastníkem nemovitostí byl AMK. Má za to, že tento závěr vychází z formalistického přístupu a z toho, že AMK se za vlastníka v podstatě sám označil . Dovolatel naproti tomu již od počátku řízení tvrdil, že vlastníkem garáží byli jednotliví občané a posléze dovolatel. AMK zde byl od počátku jen proto, aby zajistil onu administrativní činnost, neměl vůbec právo sám sebe označovat za vlastníka a posléze vlastnické právo převádět na úpadce . Dovolatel zdůraznil, že pozemky byly AMK odevzdány výhradně za účelem výstavby garáží pro občany a ne za účelem obchodování s nimi.
Podle dovolatele odvolací soud též nesprávně právně posoudil smlouvy o zajištění výstavby pouze jako příslib, který je možné odvolat. Šlo o smlouvy, ze kterých plynuly jednotlivá práva a povinnosti, a jejichž nedodržení nemůže požívat právní ochrany.
Dovolatel konečně míní, že s ohledem na způsob, jakým se nemovitosti ocitly ve vlastnictví úpadce, by žalovanému nemělo náležet právo na náhradu nákladů řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen o. s. ř. )]. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1312/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod číslem 13., rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, rozsudek ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004, usnesení ze dne 3. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 3927/2010 a usnesení ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011.
Napadené rozhodnutí tyto judikatorní závěry plně respektuje. Odvolací soud při svém závěru, že se AMK stal vlastníkem nemovitostí, nepostupoval nijak formalisticky (jak mu vytýká dovolatel), ale na základě podrobně provedeného dokazování vyšel nejen z toho, že AMK získal stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, ale současně přihlédl i k tomu, že to byl právě AMK, kdo uzavřel hospodářské smlouvy o výstavbě nemovitostí. Odvolací soud se dále zabýval i obsahem smluv o zajištění výstavby, které AMK uzavřel s jednotlivými zájemci o garáže. Jestliže si v těchto smlouvách smluvní strany ujednaly, že AMK jednotlivé garáže zájemcům předá do vlastnictví po skončení kolaudačního řízení (k tomu srov. obdobně shora uvedené zjištění z dodatku č. 2), nelze než uzavřít, že mezi zájemci (jako osobami podílejícími se též na výstavbě nemovitostí) a AMK byla dohoda o vlastnickém právu, podle níž mělo vlastnické právo k nemovitostem vzniknout AMK (jako stavebníkovi). Teprve následně mělo být vlastnické právo převedeno jednotlivým zájemcům. Originárním nabyvatelem nemovitostí tak byl výlučně AMK (k tomu ve vztahu plynoucím z hospodářské smlouvy mezi úpadcem a AMK srov. i ustanovení § 293 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném ke dni podpisu hospodářské smlouvy, tj. k 13. prosinci 1990).
Z uvedeného současně vyplývá, že jednotliví zájemci se zhotovením věcí (nemovitostí) nestali vlastníky garáží (spoluvlastníky nemovitostí), přičemž dovolatel (který své právo k předmětu sporu odvozuje od zájemců svých členů) ani netvrdí, že by sporné spoluvlastnické podíly nabyli jiným způsobem.
Důvod připustit dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Dovolání konečně není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatel sice požadoval i odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, avšak vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle § 19 ZKV, nelze odložit podle § 243 o. s. ř. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2015

Mgr. Milan Polášek předseda senátu