29 Cdo 379/2007
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 379/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. T., , zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, , proti žalovanému JUDr. P. P., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadce Z. K., , o zaplacení částky 108.905,55 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 628/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 15 Cmo 111/2006-55, takto:


I. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 15 Cmo 111/2006-55, se zamítá.


II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í:


Žalobou podanou 8. června 2005 se žalobce (J. T.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Z. K.) zaplacení částky 108.905,55 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že závazek úpadce vůči Č. o. b., a. s. (dále též jen banka ) zajišťoval jednak ručitelským prohlášením, jednak zástavním právem váznoucím na jeho nemovitosti (domu v P.). Banka uplatňuje své nároky jednak v konkursu vedeném na majetek úpadce, jednak samostatně (vůči ručitelům) v exekučním řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 Nc 1775/2003.


Žalovaný sepsal nemovitost do konkursní podstaty a ve veřejné dražbě ji zpeněžil za částku 650.000,- Kč. Z této částky však bylo se souhlasem soudu v roce 2005 určeno k vyplacení oddělenému věřiteli (bance) jen 254.112,- Kč. Dalších 134.101.45 Kč použil žalovaný na náklady spojené s udržováním, správou a prodejem nemovitosti a 152.881,- Kč je určeno k vrácení žalobci. Zbytek částky ve výši 108.905,55 Kč (žalovaná částka) měl být (podle žalobce) použit k oddělenému uspokojení. Žalovaný však - přes žalobcův výslovný nesouhlas - použil pro oddělené uspokojení pouze 70 % z této částky (správně jde o 70 % z částky 363.017,23 Kč), analogicky podle § 28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ).


Žalovaný - uvádí se v žalobě - zřejmě vycházel z předpokladu, že vydáním odděleného uspokojení budou nároky banky zcela uspokojeny; ta však pokračuje v jejich vymáhání v exekučním řízení, kde byl exekucí postižen i žalobcův nárok na vrácení částky 152.881,- Kč.


Žalovaný podle žalobce nesprávně aplikoval ustanovení § 28 ZKV tím, že zkrátil nárok banky na oddělené uspokojení na 70 %, čímž způsobil žalobci majetkovou újmu (potud se žalobce dovolává ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Žalovaná částka neměla být zúčtována ve prospěch podstaty a žalovaný tak žalobci způsobil škodu. Při jednání konaném u soudu prvního stupně 15. listopadu 2005 doplnil žalobce žalobní tvrzení potud, že peněžitý nárok uplatňuje vůči konkursní podstatě (a nikoli vůči žalovanému coby fyzické osobě).


Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 13 Cm 628/2005-40, Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).


Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:


1/ Usnesením ze dne 22. června 2001, č. j. 11 K 7/2000-43, prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadce.


2/ Pohledávka banky vůči úpadci byla v konkursu zjištěna ve výši 1,491.356,- Kč s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení zástav ve vlastnictví žalobce a A.Š..


3/ Usnesením ze dne 8. dubna 2005, č. j. 11 K 7/2000-288, udělil Krajský soud v Českých Budějovicích správci konkursní podstaty úpadce souhlas s tím, aby vydal bance jako oddělené věřitelce část výtěžku zpeněžení nemovitostí žalobce ve výši 254.112,- Kč a část výtěžku zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví A. Š. ve výši 531.785,- Kč.


4/ V usnesení z 8. dubna 2005 poukázal konkursní soud na to, že nemovitosti ve vlastnictví žalobce byly zpeněženy ve veřejné dražbě za 650.000,- Kč, přičemž náklady spojené s udržováním, správou a prodejem nemovitostí činily 134.101,45 Kč. Nemovitosti ve vlastnictví A. Š. byly zpeněženy ve veřejné dražbě za 1,300.000,- Kč a náklady spojené s udržováním, správou a prodejem činily 234.543,45 Kč. Jelikož celkový výtěžek zpeněžení nemovitostí obou vlastníků (1.950.000,- Kč) přesahoval o 458.444,- Kč pohledávku oddělené věřitelky, určil, že tato částka bude poměrným způsobem vrácena vlastníkům zastavených nemovitostí. Příslušný poměr stanovil konkursní soud podle toho, že částka 1,950.000,- Kč byla získána z 33,33 % vydražením nemovitostí ve vlastnictví žalobce a z 66,66 % vydražením nemovitostí ve vlastnictví A. Š., přičemž ve stejném poměru byl určen podíl zástavních dlužníků na úhradě zajištěné pohledávky.


5/ Vycházeje z výpočtu dle bodu 4/, uvedl konkursní soud v usnesení z 8. dubna 2005 že žalobci má být vráceno 152.881,- Kč a A. Š. 305.763,- Kč. Bance pak náleží ze zpeněžení nemovitostí žalobce 254.112,- Kč (70 %) a ze zpeněžení nemovitostí A. Š. 531.785,- Kč (70 %).


Na výše uvedeném skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení § 28 odst. 4 ZKV vyjadřuje princip solidarity odděleného věřitele s ostatními věřiteli úpadce, přičemž nerozlišuje, zda jde o výtěžek zpeněžení věcí ve vlastnictví úpadce nebo třetích osob. V daném případě (kdy je žalobce vůči bance zástavním dlužníkem a současně ručitelem) to podle soudu znamená, že z titulu ručení bude žalobce nucen uhradit i oněch 30 % výtěžku zpeněžení, které nebylo možno použít pro odděleného věřitele. Ze zákona nevyplývá, že by pohledávka odděleného věřitele v rozsahu 30 % výtěžku zpeněžení, tedy v rozsahu v jakém nebyl oddělený věřitel uspokojen v konkursu, zanikla. Naopak, ustanovení § 28 odst. 4 ZKV určuje, že neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu (je li k tomu dostatek finančních prostředků).


Žalovaný tedy žádnou povinnost neporušil.


K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom znění, že se zamítá žaloba, aby ze soupisu konkursní podstaty byla vyloučena a žalobci žalovaným zaplacena výše (žalobou) uplatněná částka (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).


Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, přitakávaje i jeho právním závěrům.


Dodal dále, že ustanovení § 28 odst. 4 ZKV dopadá i na případy, kdy do soupisu konkursní podstaty jsou zahrnuty v souladu s § 27 odst. 5 ZKV věci ve vlastnictví zástavních dlužníků, tedy věci ve vlastnictví třetích osob.


Je-li prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, musí zástavní dlužník respektovat úpravu obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání, což mimo jiné znamená, že se své povinnosti plynoucí ze zástavní smlouvy zprostí úhradou zajištěného dluhu (správně pohledávky) nebo úhradou odpovídající hodnotě zástavy do konkursní podstaty anebo strpěním toho, že zástava bude prodána v konkursu. Nemůže však ovlivnit (zástavní dlužník), že takto získané prostředky budou v konkursu rozdělovány způsobem upraveným v § 28 odst. 4 ZKV.


Není vyloučeno, aby ručitelé mimo konkurs uhradili zajištěný dluh přímo zástavnímu věřiteli (v takovém případě by zánikem pohledávky zaniklo i zástavní právo a aplikace § 27 odst. 5 ZKV by nepřicházela v úvahu). Pokud však ručitelé takto nepostupují a pohledávka zástavního věřitele není v konkursu beze zbytku uspokojena, má věřitel z titulu ručení možnost požadovat po nich úhradu zbytku dluhu.


Odvolací soud podotkl, že zástavní věřitelé, stejně jako ručitelé, mají možnost postupem dle § 20 odst. 4 ZKV přihlásit jako podmíněné své pohledávky, které jim vzniknou tím, že budou za úpadce plnit jeho závazky vůči věřitelům. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003 neměl odvolací soud za zcela přiléhavý, s tím, že ten řeší s věcí nesouvisející kolizní situaci.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Konkrétně dovolatel namítá, že částka 108.905,55 Kč byla nesprávně zaúčtována ve prospěch podstaty, neboť nebyl v žádném právním vztahu s ostatními věřiteli; z titulu ručitelského prohlášení naopak odpovídá za celý dluh úpadce vůči bance. Tato částka po něm může být vymáhána (vzhledem k jeho postavení ručitele) dvakrát a žalovaný mu proto svým postupem způsobil škodu ve výši 108.905,55 Kč.


Dovolatel namítá, že použití ustanovení § 28 odst. 4 ZKV ve spojení s § 27 odst. 5 ZKV na případy, kdy jde o majetek třetích osob, zajišťujících pohledávky vůči úpadci, je protiústavní. Podle něj jde o nedostatek zákona o konkursu a vyrovnání, který nelze řešit výkladem k tíži osoby, jež závazek dlužníka zajišťuje. Z článku 2 Listiny základních práv a svobod dovolatel dále dovozuje, že nikdo nemůže být nucen k tomu, aby svým majetkem ručil nad meze závazku, k jehož splnění se zavázal.


Jako zajišťující osoba se zavázal pouze k tomu, že bude plnit za dlužníka (úpadce), nesplní-li tento sám, a to oddělenému věřiteli. V tomto rozsahu má též právo na regres. Je proto nepřípustné, aby část sumy, kterou splní, byla rozmělněna ve prospěch předem neznámého okruhu osob, kterými jsou další předem neznámí věřitelé dlužníka.


Podle dovolatele lze připustit, že z částky získané zpeněžením připadne část na náklady, které se zpeněžením vzniknou. Mezi tyto náklady však již nepatří odměna správce konkursní podstaty (která ani z této částky není přesně vyčíslitelná), natož částky vynaložené ve prospěch třetích osob. Dospěly-li (při absenci výslovné úpravy) soudy výkladem k závěru, že postup žalovaného byl správný, je tím žalobce jako zajišťující osoba krácen na svých právech.


Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, uváděje, že vychází z nepochopení úpravy obsažené v § 28 ZKV.


Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).


Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu , tedy i ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení a v té části prvního výroku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o nákladech řízení. Potud ovšem dovolání je nejen neodůvodněné, ale též (bez dalšího) nepřípustné, čemuž ve shodě s § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odpovídá (druhý) výrok o odmítnutí této části dovolání (srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za účelem zodpovězení otázky (v dovolacím řízení dosud neřešené), v jakém rozsahu se (vzhledem k úpravě obsažené v § 28 odst. 4 ZKV) zprostí svého závazku vůči zajištěnému věřiteli zástavní dlužník odlišný od osoby úpadce a jaký vliv má skutečnost, že zástavní dlužník zajištěnému věřiteli za splnění pohledávky vůči úpadci také ručí.


Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Z dovolatelovy argumentace se především podává, že nemá jasno v tom, čeho a na čí účet se vlastně domáhá.


Ačkoli v žalobě uvádí, že mu žalovaný svým postupem způsobil škodu, při jednání konaném u soudu prvního stupně 15. listopadu 2005 výslovně prohlásil (v reakci na obranu žalovaného), že svůj nárok uplatňuje vůči konkursní podstatě. Podle tohoto upřesnění také soudy o žalobě jednaly, což platí zejména pro soud odvolací, jenž vyšel z toho, že předmětem sporu je vyloučení sporné částky z konkursní podstaty (že jde o vylučovací žalobu ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV).


Jinak by ostatně nebyla dána ani věcná příslušnost krajského soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Spor o náhradu škody způsobené správcem konkursní podstaty na majetku konkursní podstaty nebo na majetku třetí osoby není sporem vyvolaným konkursem (ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2007) a s výjimkou úpravy obsažené v § 9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2007) pro něj občanský soudní řád (ve znění účinném do 31. prosince 2007) věcnou příslušnost krajských soudů v prvním stupni nezakládá (srov. k tomu v návaznosti na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, také závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).


Vrací-li se dovolatel v dovolání znovu k argumentaci, že nárok na žalovanou částku mu vznikl proto, že správce konkursní podstaty úpadce porušil své povinnosti, jde o tvrzení, jež v předchozích fázích řízení opustil (z pohledu úvah o věcné příslušnosti soudu, který žádal o rozhodnutí, logicky), tedy v dovolacím řízení o tvrzení nová a z pohledu možného výsledku dovolacího řízení ve spojení s úpravou obsaženou v § 241a odst. 4 o. s. ř. bezcenná.


Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).


Ustanovení § 28 odst. 4 ZKV dále určuje, že oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří.


V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce a do 31. prosince 2007 nedoznala změn.


K otázce, jak má být naloženo s čistým výtěžkem zpeněžení zajištění sepsaného do konkursní podstaty postupem podle § 27 odst. 5 ZKV v rozhodném znění, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil.


Učinil tak například v rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu nebo v rozsudcích uveřejněných pod čísly 41/2007 a 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


Z těchto rozhodnutí se mimo jiné podává i závěr, že ustanovení § 28 odst. 4 ZKV se uplatní i tehdy, jde-li o čistý výtěžek zpeněžení zajištění ve vlastnictví třetí osoby (osoby odlišné od úpadce). Nejde tu o absenci výslovné úpravy , jak tvrdí dovolatel; naopak, tím, že ustanovení § 28 ZKV nečiní rozdíl mezi zajištěním ve vlastnictví třetích osob a zajištěním ve vlastnictví úpadce, výslovně postihuje i rozdělení čistého výtěžku zpeněžení zajištění vtaženého do konkursní podstaty v režimu § 27 odst. 5 ZKV.


Oba soudy nižších stupňů také správně vystihly, že úprava obsažená v § 28 odst. 4 ZKV jde na úkor zajištěného věřitele.


Odvolací soud však nedocenil, že již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXV., str. 205 (381) a znovu pak v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že osoby zajišťující pohledávky vůči úpadci (tedy i zástavní dlužník) se po dobu trvání konkursu nemohly zprostit povinnosti plnit zástavním věřitelům jinak, než poskytnutím plnění do konkursní podstaty (tím, že správci konkursní podstaty umožní zpeněžení zástavy, uhradí zajištěnou pohledávku nebo složí cenu zástavy). Odtud plyne i závěr, že zástavní dlužník, jenž na výzvu dle § 27 odst. 5 ZKV plnil do konkursní podstaty osobního dlužníka zastavenými nemovitostmi (tím, že je nechal sepsat) nebo tím, že vyplatil správci konkursní podstaty zajištěnou pohledávku anebo složil cenu zastavených nemovitostí, se svého závazku vůči zástavnímu věřiteli zprostil.


Jinak řečeno, činí-li čistý výtěžek zpeněžení zástavy ve vlastnictví dovolatele 363.017,23 Kč, pak se dovolatel zprostil svého závazku vůči zástavnímu věřiteli v rozsahu této částky, a to bez zřetele k tomu, že v důsledku úpravy obsažené v § 28 odst. 4 ZKV se zástavnímu věřiteli z titulu zajištění dostalo jen 254.112,- Kč.


Je samozřejmé, že je-li věřitelova pohledávka zajištěna i jinak (např. - jako v tomto případě - ručením dalších osob), má věřitel právo domáhat se po ručitelích i nadále úhrady zbytku té pohledávky jež nebyla uspokojena oněmi 70 % čistého výtěžku zpeněžení zajištění (plněním částky 254.112,- Kč), případně dalším plněním, jehož se mu v režimu § 28 odst. 4 ZKV dále dostalo již jako nezajištěnému věřiteli. Je-li však osobou, která ručí za závazky úpadce, osoba, která se současně nacházela (jako dovolatel) v pozici zástavního dlužníka, nemůže souhrn plnění, jež tato osoba má (musí) uhradit zajištěnému věřiteli, přesáhnout výši zajištěné pohledávky, což platí i v rozsahu, ve kterém se taková osoba zprostila závazku vůči zajištěnému věřiteli plněním do konkursní podstaty osobního dlužníka, ze kterého zajištěný věřitel neměl (vzhledem k § 28 odst. 4 ZKV) prospěch.


Výše rozvedenou argumentaci lze shrnout v závěr, podle kterého osoba, která svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele vůči dlužníku jako ručitel a současně jako zástavní dlužník, není povinna plnit zajištěnému věřiteli na úhradu jeho pohledávky částkou převyšující zajištěnou pohledávku. Za plnění poskytnuté takovou osobou zajištěnému věřiteli se pokládá částka složená do konkursní podstaty osobního dlužníka z titulu zástavního práva na vyplacení zajištěné pohledávky nebo jako cena zástavy anebo čistý výtěžek zpeněžení zástavy, bez zřetele k tomu, že zajištěný věřitel vzhledem k úpravě obsažené v § 28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31.12.2007 obdržel z tohoto plnění pouze 70%. Tuto obranu však musí taková osoba uplatnit vůči zajištěnému věřiteli a nikoli vůči správci konkursní podstaty úpadce.


Důvod domáhat se vrácení (vyloučení) této částky z konkursní podstaty tedy dovolatel nemá a napadené rozhodnutí je ve svém výsledku správné, byť jeho argumentace (v té části, ve které odvolací soud zátěž plynoucí z § 28 odst. 4 ZKV přičet dovolateli) dílčím způsobem beze zbytku přesná není.


Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku rozsudku ve věci samé, jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).


Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224, § 142 odst. 1 a (co do výroku o odmítnutí dovolání) § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo zamítnuto a odmítnuto a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. března 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu