29 Cdo 3785/2007
Datum rozhodnutí: 30.09.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 3785/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce E. S. P. A., zastoupeného Mgr. Ing. M. Š., advokátem, proti žalovanému Ing. J. F., jako správci konkursní podstaty úpadkyně A. C. s. r. o., zastoupenému JUDr. D. D., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 8/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 13 Cmo 189/2007-124, takto:





I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:





Rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 41 Cm 8/2006-98, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, kterou se žalobce (E. S. P. A.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně A. C. s. r. o.) určení existence a pravosti pohledávky vůči úpadkyni ve výši 26.251.636,40 Kč.


Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:


1/ Žalobce podáním ze dne 19. května 2004 přistoupil k návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, odkazuje na existenci pohledávky, o níž se vede tento incidenční spor.


2/ Usnesením ze dne 20. května 2004, č. j. 40 K 14/2004-159, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně.


3/ Žalovaný do seznamu přihlášených pohledávek nepojal pohledávku uvedenou v podání žalobce ze dne 19. května 2004.


Na tomto základě soud - odkazuje na ustanovení § 20 odst. 1, 2 a 5, § 21 odst. 1 a § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, jelikož žalobce nepřihlásil pohledávku do konkursu vedeného na majetek úpadkyně. Přihlášku pohledávky do konkursu přitom nelze zaměňovat s osvědčením pohledávky před prohlášením konkursu. Potud soud odkázal na závěry obsažené pod bodem XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ). Postup podle obecného předpisu, tedy podání určovací žaloby dle ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), není bez popření přihlášené pohledávky na místě, uvedl soud.


K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.


Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ a § 23 odst. 1 a 2 ZKV a na § 80 písm. c/ o. s. ř. - shledal nenapadený rozsudek věcně správným.


K tomu uvedl, že pohledávka žalobce nebyla v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přezkoumána (jelikož do něj nebyla přihlášena), takže nemůže jít o spor vyvolaný konkursem a bylo namístě zkoumat právní zájem žalobce na určení pravosti pohledávky ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Ten však žalobce (vzhledem ke svému právnímu názoru) netvrdil a neprokazoval. Právní zájem žalobce na požadovaném určení by ovšem stejně nebyl dán, jelikož rozhodnutí o určení pravosti pohledávky, jež nebyla do konkursu ani přihlášena ani v něm přezkoumána, nemůže mít na právní postavení žalobce žádný vliv.


Odvolací soud dodal, že žalobce se mýlí, má-li za to, že soud měl rozhodnout o povinnosti žalovaného zařadit žalobcem tvrzenou pohledávku na přezkum, když takový závěr (požadavek) ze žaloby nelze dovodit. Uvedl rovněž, že návrh na prohlášení konkursu neobsahuje požadavek na uspokojení pohledávky, neboť ta je osvědčována pouze jako důvod pro prohlášení konkursu na majetek úpadce. Do prohlášení konkursu jsou účastníky konkursu navrhovatelé a dlužník (potud jde o řízení, jež má povahu sporu), zatímco od prohlášení konkursu zůstává týmž účastníkem pouze dlužník a dalšími účastníky se stávají jen ti, kdož se do konkursu přihlásí.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu k povaze sporu, k výkladu § 80 písm. c/ o. s. ř., k obsahu žaloby (co do žalobních požadavků) a k účastenství v konkursu.


Konkrétně dovolatel uvádí, že se závěry obsaženými ve stanovisku, které citoval soud prvního stupně, lze souhlasit, avšak v jeho případě nešlo o to, že by se domáhal uznání své osvědčené pohledávky za zjištěnou.


Dovolatel míní, že žalovaný pochybil, jestliže v rámci konkursu jeho pohledávku vůbec nezařadil do seznamu pohledávek a nenechal ji přezkoumat na přezkumném jednání konaném dne 10. listopadu 2004. Jeho podání ze dne 19. května 2004 totiž obsahovalo veškeré zákonné náležitosti přihlášky pohledávky věřitele do konkursu ve smyslu § 20 ZKV, čímž se stal účastníkem konkursního řízení a tedy i konkursním věřitelem ve smyslu § 7 ZKV. Spatřoval li žalovaný v podání ze dne 19. května 2004 nějakou vadu, měl jej (dle § 20 odst. 3 ZKV) vyzvat k jejímu odstranění, což se nestalo. Dovolatel se tudíž oprávněně domníval, že jeho podání z 19. května 2004 obsahuje veškeré náležitosti přihlášky.


Požadavek na opětovné vypracování podání věcně i obsahově naprosto shodného s návrhem na prohlášení konkursu, by byl dle dovolatelova názoru šikanózním výkonem práva a byrokratickým a zbytečným zatěžováním soudního aparátu i osoby uplatňující svou pohledávku. Soud by proto neměl při hodnocení povahy podání vycházet pouze z jeho názvu, ale měl by přihlížet i k jeho obsahu.


Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkázal na svá vyjádření dřívější.


Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).


Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky, zda přihlášku pohledávky ve smyslu § 20 a násl. ZKV lze účinně podat i před prohlášením konkursu na majetek úpadce. Potud jde o otázku dovolacím soudem dosud nezodpovězenou.


Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.


Podle ustanovení § 4 ZKV, návrh na prohlášení konkursu je oprávněn podat dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů (odstavec 1). Jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává (odstavec 2). Další návrh na prohlášení konkursu, podaný na téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu, se považuje za přistoupení k řízení; pro dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení (odstavec 4).


Dle ustanovení § 7 ZKV účastníky konkursního řízení jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky (dále jen konkursní věřitelé ), a dlužník.


Ustanovení § 20 ZKV pak určuje, že konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu (odstavec 1). Správci doručí soud stejnopis přihlášky včetně příloh. Z přihlášených pohledávek sestaví správce neprodleně seznam, v němž uvede, které pohledávky uznává a které popírá a z jakého důvodu. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží (§ 20 odst. 3 a § 22 odst. 2), pohledávky, které jsou vyloučené z uspokojení ( § 33) a pohledávky uvedené v § 31 odst. 2 a 3. V seznamu je třeba zvlášť uvést oddělené věřitele (§ 28) a jednotlivé třídy konkursních věřitelů (§ 32 odst. 4). U každého věřitele musí být uvedena jeho jméno a bydliště (obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo), popřípadě další údaje potřebné k jeho identifikaci, důvod a částka jeho pohledávky. U oddělených věřitelů je třeba navíc označit věc, právo nebo pohledávku, která zajišťuje jeho pohledávku (odstavec 5). Správce přezkoumá přihlášky především podle úpadcových obchodních knih a jiných dokladů a vyzve úpadce, aby se k sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Tento seznam předloží soudu (odstavec 6). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (odstavec 8).


Podle ustanovení § 23 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek nařídí soud přezkumné jednání; správce a úpadce k němu předvolá obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Přezkoumání se děje podle seznamu sestaveného správcem (odstavec 1). Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud (odstavec 2).


V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a později nedoznala změn.


Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že k zamítnutí dovolání v posuzované věci postačuje již skutkový závěr, z nějž napadené rozhodnutí vychází (a jenž nerozporuje ani dovolatel), podle kterého pohledávka, jejíž existenci a pravost požaduje dovolatel určit žalobou podanou v této věci, nebyla správcem konkursní podstaty úpadkyně zařazena na seznam přihlášených pohledávek (a na jeho základě přezkoumána při přezkumném jednání).


Odvolací soud má pravdu, uzavřel-li, že spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky konkursního věřitele v konkursu lze ve smyslu § 23 odst. 2 ZKV vést jen pro pohledávku, která byla podrobena přezkumu (při přezkumném jednání) a kterou co do pravosti popřel některý z konkursních věřitelů nebo správce konkursní podstaty (§ 23 odst. 1 a § 24 odst. 1 ZKV, v rozhodném znění).


Ani kdyby byla opodstatněnou dovolatelova argumentace založená na tvrzení, že správce konkursní podstaty úpadkyně pochybil, jestliže jeho pohledávku nezařadil na seznam přihlášených pohledávek a nenechal ji přezkoumat na přezkumném jednání konaném dne 10. listopadu 2004, by náprava této chyby nemohla být zjednána postupem, který zvolil dovolatel, tedy prostřednictvím žaloby o určení existence a pravosti pohledávky (k podobě žalobního požadavku Nejvyšší soud doplňuje, že určit existenci pohledávky znamená totéž jako určit její pravost ).


V takovém případě (má-li konkursní věřitel za to, že správce konkursní podstaty byl povinen zařadit jeho pohledávku na seznam přihlášených pohledávek, aby mohlo dojít k jejímu přezkumu při přezkumném jednání) soudní praxe připouští jiný způsob nápravy. Je jím možnost konkursního věřitele vznést v rámci konkursního řízení návrh, aby jeho pohledávka byla zařazena na seznam přihlášených pohledávek (a tím mohla být přezkoumána). O takovém návrhu rozhoduje (v rámci konkursního řízení) konkursní soud usnesením, proti němuž je odvolání přípustné (srov. v tomto ohledu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 601/2005, 602/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 3972/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007; všechna tato rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).


Jakkoli by na tomto místě mohl Nejvyšší soud svou argumentaci uzavřít konstatováním, že za okolností tvrzených dovolatelem nemůže být určovací žaloba úspěšná v žádném případě, pokládá (pro účely vyjasnění právního postavení dovolatele v dotčeném konkursu) za žádoucí vyslovit se i k otázce, zda dovolatelovu pohledávku lze vůbec pokládat za přihlášenou do konkursu vedeného na majetek úpadkyně.


Nejvyšší soud na dané téma především uvádí, že výkladem ustanovení § 7 ZKV a obecně pak povahou účastenství v konkursu se zabýval již pod bodem XVIII. stanoviska (str. 183-185 /359-361/). Tam vysvětlil (a na příslušné závěry v podrobnostech odkazuje), že v době od podání návrhu do právní moci usnesení o prohlášení konkursu nebo usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu anebo usnesení o zastavení konkursního řízení (tedy v první /přípravné/ fázi konkursního řízení), jsou účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé (popřípadě jiné osoby), kteří podali návrh.


Uzavřel dále, že po prohlášení konkursu (tedy ve druhé /realizační/ fázi konkursního řízení, která se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a se zpeněžováním tohoto majetku) jsou účastníky konkursního řízení úpadce a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do konkursu. Konkursní věřitelé se účastníky konkursního řízení stávají dnem, kdy jejich přihláška došla soudu. Podáním přihlášky pohledávky konkursní věřitel nezískává legitimaci k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, ani k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci prohlášení konkursu.


Zmíněný bod stanoviska rozebíral úpravu účastenství podle ustanovení § 7 ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000 (jež i v té době bylo shodné se zněním citovaným výše) a podle ustanovení § 90 a § 94 o. s. ř., ve znění, jež následně doznalo změn k 1. lednu 2001. Jak ovšem Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3339/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), ony pozdější změny označených ustanovení občanského soudního řádu neměly vliv na platnost závěrů formulovaných v citovaném budu stanoviska. Dílčí korekce (doplnění), jež ovšem nemá pro tuto věc praktického významu, zasluhuje (v důsledku změny § 4 odst. 4 ZKV provedené s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb.) pouze závěr, který možnost založit účast věřitele v první fázi konkursního řízení podáním dalšího návrhu na prohlášení konkursu připouštěl až do doby, než usnesení o prohlášení konkursu nabude právní moci (tuto změnu rozebral Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1013/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2007, pod číslem 60, na něž v podrobnostech odkazuje).


Závěry obsažené pod bodem XXXI. stanoviska (str. 200-203 /376-379/), z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně a nimiž souhlasí i dovolatel, jsou pouze logickým (navazujícím) doplňkem závěrů rozvedených pod bodem XVIII. stanoviska. Pro další výklad je významná především argumentace obsažená bod bodem XXXI. stanoviska na str. 202 /378/, ve druhém odstavci shora. Tam se totiž uzavírá, že:


Úspěšně popřena může být také pohledávka konkursního věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu. Věřitel - navrhovatel, sice musí doložit existenci splatné pohledávky proti dlužníkovi (§ 4 odst. 2 ZKV), to, že pohledávku osvědčil (a konkurs podle jeho návrhu byl prohlášen), jej však nezbavuje povinnosti pohledávku do konkursu přihlásit a další účastníky konkursního řízení možnosti přihlášenou pohledávku popřít. To je dáno již tím, že zákon o konkursu a vyrovnání přiznává právo popřít přihlášenou pohledávku správci konkursní podstaty a všem konkursním věřitelům, tedy jinému (širšímu) okruhu účastníků řízení než tomu, jenž se účastnil řízení o návrhu na prohlášení konkursu. Ostatně, v době do prohlášení konkursu se zjišťování pohledávek neprovádí (srov. § 21 a § 23 odst. 1 ZKV).


Z bodů XVIII. a XXXI. stanoviska se tedy podává, že:


1/ Návrh (další návrh) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podaný věřitelem nenahrazuje přihlášku pohledávky takového věřitele ve smyslu § 20 a násl. ZKV.


2/ Účast věřitele v konkursním řízení vedeném na majetek jeho dlužníka se v době od podání návrhu na prohlášení konkursu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka zakládá pouze podáním návrhu na prohlášení konkursu (§ 4 odst. 1 ZKV, v rozhodném znění) nebo podáním dalšího návrhu na prohlášení konkursu (§ 4 odst. 4 ZKV, v rozhodném znění) a nikoli podáním přihlášky pohledávky do konkursu ve smyslu § 20 a násl. ZKV.


3/ Účast věřitele v konkursním řízení vedeném na majetek jeho dlužníka se v době od prohlášení konkursu na majetek dlužníka zakládá pouze podáním přihlášky pohledávky do konkursu ve smyslu § 20 a násl. ZKV a od uvedeného okamžiku se již neodvíjí od skutečnosti, že šlo o věřitele, který podal návrh (další návrh) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka; srov. v tomto ohledu výslovně závěr obsažený pod bodem XVIII. stanoviska, str. 184 /360/ druhý odstavec odůvodnění shora ( Ani věřitel, k jehož návrhu byl konkurs na majetek dlužníka prohlášen, se nestane účastníkem té části konkursního řízení, jež počíná běžet prohlášením konkursu, jestliže včas /srov. § 22 odst. 2 ZKV/ nepřihlásil svou pohledávku u konkursního soudu. Opomenul-li přihlášku podat, končí účast tohoto věřitele v řízení právní mocí usnesení o prohlášení konkursu ).


4/ V době do prohlášení konkursu na majetek dlužníka neprobíhá (nemůže úspěšně proběhnout) proces zjišťování pohledávek věřitelů vůči dlužníku.


Pro potřeby rozhodnutí v této věci lze tyto závěry přeformulovat (shrnout) též tak, že účastníkem první fáze konkursního řízení, jež končí prohlášením konkursu na majetek dlužníka, se dlužníkův věřitel nestane tím, že před prohlášením konkursu přihlásí do konkursu svou pohledávku vůči dlužníku (postupem dle § 20 a násl. ZKV). V týž závěr ostatně vyústil výklad bodu XVIII. stanoviska již ve výše zmíněném usnesení sp. zn. 29 Odo 1013/2004.


Nezakládá-li přihláška pohledávky účast věřitele v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka v době před prohlášením konkursu, pak je třeba se ptát, zda taková přihláška má vůbec nějaké účinky. Dílčí odpověď v daném směru poskytuje již usnesení ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 1201/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod číslem 42; v něm Nejvyšší soud uzavřel, že pohledávku lze účinně přihlásit do konkursu, jen trvají-li účinky jeho prohlášení.


Také z ustanovení § 13 odst. 2 písm. b/ a c/ ZKV (v rozhodném znění) a z ustanovení § 20 ZKV (v rozhodném znění) se podává, že zákon o konkursu a vyrovnání nepočítá s možností, že by dlužníkův věřitel mohl účinně přihlašovat svou pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka ještě předtím, než bude prohlášen konkursu na majetek dlužníka. To lze dokumentovat i tím, že konkursní soud ustavuje správce konkursní podstaty do funkce až v usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a že až od prohlášení konkursu na majetek dlužníka přechází na správce konkursní podstaty právo nakládat s majetkem konkursní podstaty (srov. § 14 odst. 1 písm. a/ i § 14a ZKV, v rozhodném znění). Přitom z textu § 20 ZKV plyne, že právě správce konkursní podstaty je osobou, jež se stará o odstraňování případných vad přihlášek a jež přihlášené pohledávky připravuje k projednání pro přezkumné jednání. Také požadavky kladené na náležitosti přihlášky a na způsob určení její výše (srov. § 20 odst. 2 a § 33 odst. 1 ZKV, v rozhodném znění) se pojí k okamžiku prohlášení konkursu na majetek dlužníka a nikoli k dřívější době.


Ostatně právě takto pojatá koncepce zákona o konkursu a vyrovnání vyústila v závěr Nejvyššího soudu (obsažený v jeho rozsudku uveřejněném pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 72/2007 ), podle kterého, byl-li po předchozím zrušení konkursu znovu prohlášen konkurs na majetek téhož dlužníka, nejsou konkursní věřitelé ani správce konkursní podstaty vázáni procesními úkony, které v procesu přezkoumávání přihlášených pohledávek učinili podle § 23 a násl. ZKV v průběhu prvního konkursu. Kdyby přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu podaná před prohlášením konkursu vyvolávala účinky předjímané dovolatelem, pak by beze zbytku neplatil ani závěr formulovaný v R 72/2007, jelikož tyto účinky by v duchu nabízené argumentace nebyly na účincích prohlášení konkursu závislé.


Představa, že by bylo možné přiznat jakékoli účinky přihlášce věřitelovy pohledávky podané u konkursního soudu před prohlášením konkursu, aniž by zákon o konkursu a vyrovnání upravoval pravidla nakládání s takovou (dříve podanou) přihláškou, aniž by zde byla osoba, která je jinak povinna se přihláškami zabývat (konkursním soudem ustavený správce konkursní podstaty) a aniž by se věřitel tímto stal podáním přihlášky účastníkem první fáze konkursního řízení, vyznívá absurdně. Kdyby přihláška pohledávky měla být i za této situace považována za účinně přihlášenou (aniž by před prohlášením konkursu založila účast věřitele v konkursním řízení), pak by bylo nutné se ptát, na základě jakého procesního úkonu nebo na základě jakého ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání by se takový věřitel stal účastníkem konkursního řízení od prohlášení konkursu (ustanovení § 14 ZKV, ani jiná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, takový účinek /totiž, že se účastníky řízení stávají věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do konkursu sice po zahájení konkursního řízení, ale ještě před prohlášením konkursu/ s prohlášením konkursu nespojuje).


Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že:


1/ Dovolatel se účastníkem druhé fáze konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně nestal tím, že (před prohlášením konkursu) podal další návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně.


2/ Další návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně není bez dalšího ztotožnitelný s přihláškou pohledávky do konkursu ve smyslu § 20 a násl. ZKV.


3/ I kdyby další návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně splňoval z obsahového hlediska náležitosti, pro které by jej bylo možné pokládat za přihlášku pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, pak by s podáním takové přihlášky nebyly v době před prohlášením konkursu spojeny žádné účinky. S pohledávkou obsaženou v takovém podání proto nelze nakládat jako přihlášenou do konkursu vedeného na majetek úpadkyně a žaloba o požadované určení i z této příčiny nemůže obstát.


Požadavek, aby konkursní věřitele přihlásili své pohledávky ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu (ne dříve či později), plyne přímo z textu zákon o konkursu a vyrovnání (srov. jeho § 20 odst. 1 větu první).


Pro úplnost lze dodat, že vedle pevného judikatorního rámce, z nějž dovolatel svým postupem (nečinností v době určené pro přihlášení pohledávky v usnesení o prohlášení konkursu) vybočil, je oporou pro správnost závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí i výklad podávaný k rozebíraným otázkám v literatuře. Závěr, podle kterého věřitelův návrh (další návrh) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nenahrazuje přihlášku, lze nalézt např. v díle Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998 (dále též jen Komentář ), str. 133 nebo (u téhož autora) v díle Konkurz v soudní praxi, Beckovy právnické sešity číslo 1, ročník 1997, str.11.


Výklad podaný výše podporuje i způsob, jakým se literatura vypořádává s postavením věřitelů, kteří se ve smyslu ustanovení § 5b odst. 4 ZKV (v rozhodném znění) přihlásili k řízení v průběhu ochranné lhůty. V komentáři (str. 43-44) se na dané téma uvádí, že přihlášky věřitelů podle § 5b odst. 3 ZKV mají povahu odchylnou od přihlášek věřitelů podle § 20 ZKV. Přihláška podle § 20 ZKV je uplatněním nároku, jehož hmotněprávní účinky jsou v podstatě shodné s uplatněním nároku žalobou. K něčemu takovému nemůže v průběhu ochranné lhůty dojít již proto, že situace, kdy nároky je třeba místo žalobou uplatnit přihláškou pohledávky, je vyvolána a podmíněna prohlášením konkursu. ( ) Věřitelé, kteří měli v průběhu ochranné lhůty postavení konkursních věřitelů, není možné bez dalšího považovat za konkursní věřitele (dojde-li k pokračování řízení). V ochranné lhůtě měli totiž pouze postavení konkursních věřitelů, aniž by jimi byli. Proto po prohlášení konkursu musí své pohledávky přihlásit podle § 20 ZKV s tím, že teprve na základě této jejich přihlášky může být provedeno zjištění jejich pohledávky, uzavírá se na daném místě Komentáře.


Závěr, že přihlášku své pohledávky musí zásadně podat věřitel, který podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 4 odst. 1 ZKV), který přistoupil svým dalším návrhem do již zahájeného řízení (§ 4 odst. 4 ZKV), každý ze známých věřitelů (§ 13 odst. 4 ZKV) a věřitelé z ochranné lhůty (§ 5b odst. 4 ZKV), se činí i v díle Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 556 a upozornění, že věřitel, který podal návrh na prohlášení konkursu, nesmí opomenout podat ve stanovené lhůtě přihlášku pohledávky, obsahuje i dílo Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání po novele v roce 2000. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 38, dílo Kotoučová, J. - Raban, P.: Konkurs a vyrovnání. 2 vydání. Praha, Orac s. r. o. 2001, str. 68, dále dílo Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Krok za krokem. 2. vydání. Praha, Prospektrum 2000, str. 119 (v tomto díle se na str. 29 rovněž poukazuje na rozdílnost v postavení věřitelů přihlášených v průběhu ochranné lhůty a těch, kteří se přihlašují až po prohlášení konkursu) jakož i dílo Kozel, R.: Problémy konkursního řízení a jejich řešení. Linde Praha a. s. 2001, str. 221 (v tomto díle se na str. 220 také výslovně uzavírá, že přihláška je účinně podána pouze tehdy, jestliže je podána u soudu, který prohlásil konkurs ).


Nejsou-li po prohlášení konkursu na majetek dlužníka brány v potaz ani přihlášky věřitelů, které zákon o konkursu a vyrovnání v době před prohlášením konkursu (za trvání ochranné lhůty) k přihlášení k řízení výslovně vybízí, pak lze stěží - přes dikci § 20 odst. 1 věty první ZKV (v rozhodném znění) - přiznat takové účinky přihlášce, s jejímž podáním v době před prohlášením konkursu zákon o konkursu a vyrovnání nepočítá.


Zbývá dodat, že s přihlédnutím k systémovému nastavení zákona o konkursu a vyrovnání jak bylo popsáno výše, není požadavek, aby všichni věřitelé přihlašovali své pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadce v době od prohlášení konkursu na majetek úpadce, bez zřetele k tomu, jaké procesní úkony v konkursním řízení činili ohledně této pohledávky v době před prohlášením konkursu na majetek úpadce, ani šikanózním výkonem práva ani byrokratickým a zbytečným zatěžováním soudního aparátu či osoby uplatňující svou pohledávku.


Přitom nelze přehlédnout, že dovolatel tento argument pojí s obsahovou totožností (dalšího) návrhu na prohlášení konkursu a možné přihlášky a nikoli s opakováním přihlášky , takže i v tomto ohledu lze opodstatněně usuzovat, že obtíže, z nichž se snaží vybřednout určovací žalobou podanou v této věci, plynou především z toho, že při ochraně svých práv nepostupoval v souladu s judikaturou ustálenou prostřednictvím citovaného stanoviska již od roku 1998.


Ostatně, i na úrovni konkrétního posouzení dovolatelova podání z 19. května 2004 (jež se v kopii nachází na č. l. 59-62 a znovu na č. l. 87-90) lze bez jakýchkoli pochybností uzavřít, že dovolatel vůli přihlásit tímto podáním svou pohledávku do konkursu vůbec neprojevil (sloveso přihlásit se v textu podání v žádné ze svých podob vůbec nevyskytuje a takový záměr v něm není projeven ani prostřednictvím významově obdobných slov). Pro posouzení procesního úkonu je přitom rozhodující právě to, jak byl navenek projeven, nikoli to, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konkursní soud tedy ani neměl důvod upozornit dovolatele, že přihláška pohledávky podaná v konkursním řízení před prohlášením konkursu na majetek dlužníka nemá žádné účinky, (úmysl přihlásit pohledávku do konkursu nebyl v podání vůbec projeven a jako přihláška tedy takové podání objektivně nemohlo být rozpoznáno).


Dovolateli se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jeho dovolání zamítl ( § 243b odst. 2 o. s. ř. ).


Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že žalobce se svým dovoláním úspěšný nebyl a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny. Vyjádření k dovolání obsahující jednovětý odkaz na dřívější vyjádření žalovaného, nepokládá Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad žalovaného v dovolacím řízení.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 30. září 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu