29 Cdo 3764/2013
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 132 odst. 3 obch. zák. ve znění do 31.12.2013



29 Cdo 3764/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. V. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalovaným 1/ K. K. , 2/ JUDr. J. D. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slovenská 955/7, PSČ 120 00, a 3/ Michalu Edlovi , jako správci konkursní podstaty úpadce STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48950122, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem, se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571/15, PSČ 149 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 9/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2013, č. j. 15 Cmo 131/2010-585, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 364,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 2. března 2010, č. j. 55 CmI 9/2007-378, Krajský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se Ing. V. S. domáhal určení pravosti své pohledávky ve výši 2 481 361 Kč přihlášené do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce STEKO, spol. s r. o. u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (bod II., III. a IV. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první rozhodnutí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 15 Cmo 131/2010-461 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011.
Odvolací soud dospěl k závěru, že uznání závazku ze dne 25. února 2002, 28. ledna 2004 a 30. září 2006, jimiž měl úpadce uznat své závazky vůči žalobci, nejsou učiněna v zákonem požadované formě podle § 132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen obch. zák. ). Nedostatek formy pak podle odvolacího soudu způsobuje neplatnost těchto právních úkonů a nemožnost založit účinky podle § 323 obch. zák. Z uvedeného důvodu byla námitka promlčení vznesená žalovanými důvodná a rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla řešena, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále též jen o. s. ř. ), tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném rozsudku nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může (vycházeje přitom chybně z občanského soudního řádu v jeho znění účinném od 1. ledna 2013), možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3511/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolání žalobce, jež může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí nečiní právně významným dovolatelem zpochybněná právní otázka, zda ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. platí i pro jednostranný právní úkon (uznání závazku), neboť jde o otázku Nejvyšším soudem již vyřešenou. K tomu srov. především rozsudek ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010, rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010 a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1856/2013, jehož závěry obstály i v ústavní rovině, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. září 2014, sp. zn. III. ÚS 863/14. V posledně označeném usnesení (vydaném v řízení vedeném mezi stejnými účastníky na základě dovolání, v němž dovolatel uplatňoval stejnou argumentaci jako v této věci) Nejvyšší soud výslovně uvedl, že vzhledem k účelu sledovanému ustanovením § 132 odst. 3 obch. zák., jímž je zejména ochrana zájmů třetích osob, není žádného důvodu činit rozdíl mezi dvoustranným a jednostranným právním úkonem zasahujícím do práv třetích osob.
Napadené rozhodnutí je přitom s výše uvedeným závěrem v souladu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Zatímco třetímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, náklady prvního a druhého žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. listopadu 2015), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění činí u každého z žalovaných částku 2 480 Kč, tj. celkem 4 960 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), což s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 104,60 Kč představuje částku 6 364,60 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu a druhému žalovanému společně a nerozdílně k rukám jejich advokáta.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. Milan Polášek předseda senátu