29 Cdo 3659/2010
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 3659/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a/ R. C. , a b/ J. C. , obou zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, PSČ 280 02, za účasti Výrobního a obchodního družstva Stěbořice , se sídlem ve Stěbořicích 168, PSČ 747 51, identifikační číslo osoby 47674431, zastoupeného JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem, se sídlem v Opavě, Sady Svobody 448/4, PSČ 746 01, o zaplacení částek 861.662,- Kč s příslušenstvím každému z navrhovatelů, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 39/2005, o dovolání družstva proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2010, č. j. 57 Co 447/2009-133, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Výrobní a obchodní družstvo Stěbořice je povinno zaplatit navrhovatelům k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.210,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 9 C 39/2005-93, Okresní soud v Opavě zavázal Výrobní a obchodní družstvo Stěbořice (dále jen družstvo ) zaplatit R. C. částku 861.662,- Kč s 2,5% úrokem od 31. července 2004 do zaplacení (výrok I.) a J. C. částku 857.169,- Kč s 2,5% úrokem od 31. července 2004 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se J. C. domáhal na družstvu zaplacení částky 4.493,- Kč s příslušenstvím a 2,5% úroku z částky 857.169,- Kč od 14. července 2004 do 30. července 2004 (výrok III.), zamítl žalobu v části, jíž se R. C. domáhal zaplacení 2,5% úroku z částky 861.662,- Kč od 14. července 2004 do 30. července 2004 (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok V.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a V. (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Družstvo napadlo rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání může být v projednávané věci přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2008, č. j. 57 Co 221/2008-72, jímž byl zrušen předchozí rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24. ledna 2008, č. j. 9 C 39/2005-48, kterým byla žaloba zamítnuta, neobsahuje právní názor, jímž by byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán, když uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro vadu řízení spočívající v absenci poučení ve smyslu § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani rozhodnutím obsahově měnícím předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť i přes dovolatelem namítané zcela jiné zdůvodnění potvrzujícího výroku ve věci samé byla práva a povinnosti účastníků řízení v obou rozhodnutích posouzena shodně - tedy že nárok navrhovatelů na zaplacení žalovaných částek je dán (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání družstva proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je přípustné pouze tehdy, jestliže dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Již v rozsudku ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007, jenž je - stejně jako ostatní rozhodnutí uvedená níže (nebyly-li uveřejněny jinak) - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož skutečnost, že postupitel poté, co postoupená pohledávka zanikla započtením, od smlouvy o postoupení pohledávky pro prodlení postupníka se zaplacením dohodnuté úplaty za postoupenou pohledávku s účinky ex tunc odstoupil, nemá za následek obživnutí zaniklé pohledávky, nýbrž vznik nároku postupitele vůči postupníku na vydání bezdůvodného obohacení. V případě zrušení smlouvy o postoupení pohledávky tak přichází v úvahu jen vydání pohledávky postupníkem postupiteli anebo, není-li to možné, protože pohledávka již zanikla, poskytnutí peněžité náhrady.
Jelikož byly postupní smlouvy uzavřené mezi navrhovateli a družstvem dne 26. října 1996, jimiž navrhovatelé převedli svá práva na vydání majetkových podílů z transformace Zemědělského družstva Stěbořice na družstvo, a to za účelem jejich započtení na členský vklad navrhovatelů do družstva, shledány absolutně neplatnými - tedy právní důvod pro vydání majetkových podílů družstvu namísto navrhovatelů jakožto osob oprávněných zde, shodně jako ve výše uvedené věci, nikdy neexistoval - je možné výše uvedené závěry obdobně aplikovat též v projednávané věci.
Námitka, podle níž by měl být předmět bezdůvodného obohacení vydán tomu, na jehož úkor byl dle názoru dovolatele získán (Zemědělskému družstvu Stěbořice), nikoliv navrhovatelům, proto napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka, podle níž navrhovatelé nemají nárok na finanční vypořádání. Pohledávky na vydání majetkových podílů, o něž se družstvo na úkor navrhovatelů bezdůvodně obohatilo, totiž zanikly - vydáním předmětných majetkových podílů družstvu - splněním (§ 559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), a navrhovatelům proto vzniklo právo na poskytnutí peněžité náhrady. Nadto z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod číslem 65/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek z 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo l, ročník 2002, pod číslem 14) vyplývá, že ve všech případech, kdy se o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace účastníci nedohodli, je nutné vycházet z universality vypořádání nároku v penězích. Případná dohoda mezi povinnou osobou (Zemědělským družstvem Stěbořice) a dovolatelem o jiném než peněžním způsobu vypořádání nároků z transformace přitom navrhovatele vázat nemohla.
Rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož vznesení námitky promlčení v projednávané věci představuje výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, odpovídá závěrům formulovaným judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 6, ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 38, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 171, a ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 47, ročníku 2007, části I., pod pořadovým číslem 185, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, či ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1361/2004, či ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 427/2006). O otázku zásadního právního významu proto nejde.
Nadto výtkou, podle níž k postoupení předmětných pohledávek navrhovatelů nedošlo z iniciativy družstva, stejně jako námitkou, že počátek běhu promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení nemá být spojen s okamžikem doručení výzvy k plnění nebo jinými lhůtami a okolnostmi , neboť navrhovatelé věděli o skutečnostech způsobujících absolutní neplatnost předmětných postupních smluv již dříve, dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle něhož k postoupení pohledávek došlo z iniciativy družstva, neplatnost postupních smluv způsobilo právě družstvo, přičemž navrhovatelé, jakožto osoby práva neznalé , vzhledem k průběžnému, několikaletému ujišťování družstvem o platném právním vztahu mezi účastníky nezanedbali náležitou ochranu svých práv. Uplatňuje tak dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však v projednávané věci nemá k dispozici (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak Nejvyšší soud neshledal a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání družstva bylo odmítnuto, čímž navrhovatelům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 4.875,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.035,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal navrhovatelům k tíži družstva částku 6.210,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. ledna 2012 JUDr. Filip Cileček
předseda senátu