29 Cdo 3633/2012
Datum rozhodnutí: 30.06.2014
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb., § 243d odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.



29 Cdo 3633/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Hloubětín 61 s. r. o., se sídlem v Praze 9 Hloubětíně, Poděbradská 261/61, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 28 52 98 98, zastoupené JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 03 96 91, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 11/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2012. č. j. 10 Cmo 30/2012-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.292,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 10 Cmo 30/2012-180, potvrdil rozsudek ze dne 2. února 2012, č. j. 58 Cm 11/2011-127, jímž Městský soud v Praze vyloučil nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen sporné nemovitosti ) z konkursní podstaty úpadkyně (VELTEX spol. s r. o.).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K 21/2005-127, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného, který sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 58 Cm 146/2005-212, k žalobě společnosti ESOLUS s. r. o. (dále jen společnost E ) vyloučil sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, uzavíraje, že společnost E nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě usnesení o příklepu v dražbě, které nabylo právní moci dne 6. října 2005. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že nelze přezkoumávat postup státního orgánu v exekuci či při dražbě, neboť tomu brání ustanovení § 48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
3) Dne 12. února 2009 uzavřela společnost E (jako prodávající) a žalobkyně (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti a účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně k nim nastaly ke dni 13. února 2009.
4) Žalovaný upozornil dopisem ze dne 11. března 2009, že proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání a žalobkyně na tento dopis reagovala sdělením, podle něhož při uzavírání kupní smlouvy postupovala v důvěře ve veřejnou listinu (výpis z katastru nemovitostí).
5) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1361/2009, k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, a věc vrátil k tomuto soudu k dalšímu řízení; odvolací soud zavázal právním názorem, podle něhož regulérnost provádění exekuce prodejem nemovitých věcí a vznik vlastnického práva společnosti E ke sporným nemovitostem poměřoval (nesprávně) ustanovením § 36 odst. 1 a § 48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, tj. věc posoudil podle právního předpisu, který na danou věci nedopadá, a uložil mu, aby důvodnost procesní obrany žalovaného posoudil v intencích ustanovení § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, a to v vazbě na ustanovení § 336l odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
6) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 13 Cmo 239/2008-368, změnil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 28. května 2008) tak, že žalobu společnosti E o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl.
7) Následně žalovaný opětovně sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobkyně k výzvě konkursního soudu podala včas žalobu o jejich vyloučení (§ 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání dále jen ZKV ).
Na tomto základě odvolací soud konstatoval , že soud prvního stupně postupoval správně, pokud věc posoudil podle ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř., a nepochybil ani při výkladu tohoto ustanovení, když uvedl, že poskytuje třetím osobám ochranu v tom směru, že nemohou pozbýt práv a povinností nabytých na základě původního zrušeného rozhodnutí jen proto, že právní vztahy účastníků řízení byly novým rozhodnutím upraveny jinak, a že postavení třetích osob je chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikly platně .
Dále doplnil, že správnost napadeného rozhodnutí by mohl zvrátit jen nesprávný úsudek soudu prvního stupně o tom, že nebylo zjištěno, že kupní smlouva byla uzavřena v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení; v tom případě by totiž bylo možno dovodit neplatnost kupní smlouvy pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy. Žalovaný v tomto směru však neunesl břemeno tvrzení a potažmo ani břemeno důkazní .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky týkající se aplikace ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. a vzájemného vztahu tohoto ustanovení a ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Dovolatel podrobně rekapituluje průběh řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 146/2005 a v projednávané věci a snáší argumenty, podle nichž společnost E nenabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem. V této souvislosti zdůrazňuje, že konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen sice po vydání usnesení o příklepu, nicméně před právní mocí tohoto usnesení a exekutor přistoupil k dražbě , byť exekuce prodejem sporných nemovitostí byla ze zákona přerušena. Dále akcentuje, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví ke sporným nemovitostem od nevlastníka (společnosti E), a to podle zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Poukazuje i na personální provázanost společnosti E a žalobkyně, kterou soudy nižších stupňů zcela vědomě a cíleně pominuly . Z uvedeného důvodu nemohla být naplněna ani dobrá víra žalobkyně , která sporné nemovitosti koupila za částku výrazně nižší (přibližně 30 % skutečné hodnoty).
Dovolatel uzavírá, že ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. nemůže zhojit absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. a žalobkyni umožnit získat plnění, které jí nenáleží. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243 o. s. ř.
Podáním datovaným 31. prosince 2012, (tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání) dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, vyjádřil se k povaze rozhodnutí o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, včetně toho, že princip ochrany dobré víry v zápis skutečností v katastru nemovitostí nemůže za současné právní úpravy zhojit absolutní neplatnost nabývajícího titulu prodávajícího , seznámil soudy s novými fakty, které potvrzují, že od samého počátku se jednalo o připravený scénář k poškození úpadkyně a jejích věřitelů a poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2012, č. j. 6 C 199/2009-187, na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2012, č. j. 79 K 21/2005-1415 a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 60 ICm 1141/2011, 101 VSPH 190/2012-60 (MSPH 60 INS 9365/2010).
Podáním datovaným 13. května 2013 dovolatel požádal , aby věc byla postoupena velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, když jde o zásadní otázku, zda se soukromé vlastnictví skutečného vlastníka nemovitostí bude v našem státě chránit či nikoli .
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a souladné s judikaturou Nejvyššího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na ně navazující usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 396/2008 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1076/2010), jakož i rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012 a usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179 a rozsudek ze dne 16. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 62/2011.
Současně Nejvyšší soud nemá žádných pochybností o tom, že z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu [a přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] není významná judikatura, na kterou dovolatel v dovolání a jeho doplněních odkazuje, a to z důvodu, že na rozdíl od rozhodnutí výše zmíněných se vztahuje ke skutkově odlišným situacím.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že kupní smlouvu společnost E a žalobkyně uzavřely v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení , je závěrem skutkovým; dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však dovolatel u dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že soudní praxe je jednotná i v závěru, podle něhož je vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 ZKV žalobou určovací a rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává; návrh účastníka řízení na odložení vykonatelnosti takového rozhodnutí je tak zjevně neopodstatněný (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012, uveřejněného pod číslem 125/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání, sepsané dne 30. října 2012 a vyjádření k doplňujícímu podání žalovaného, sepsané dne 1. března 2013), která podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném k datu těchto právních úkonů, činí 4.600,- Kč (2.100,- Kč + 2.500,- Kč), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 2x 300,- Kč za úkony právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. a 1 a 3 o. s. ř.) a celkem činí 6.292,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. června 2014
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu