29 Cdo 3632/2014
Datum rozhodnutí: 30.09.2014
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. a) ZKV, § 14 odst. 1 písm. d) ZKV, § 12 ZKV, § 29 ZKV



29 Cdo 3632/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce C. O., zastoupeného Mgr. Petrem Olbortem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, PSČ 760 05, proti žalovanému STAPRIN servis s. r. o., se sídlem v Bzenci, Na Pančavě 1502, PSČ 696 81, identifikační číslo osoby 26966191, zastoupenému JUDr. Vítězslavem Krabičkou, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Národní třída 262/4, PSČ 695 01, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 358/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2013, č. j. 38 Co 2/2012-104, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 1. září 2011, č. j. 5 C 358/2008-82, zamítl Okresní soud v Hodoníně žalobu, kterou se žalobce (jenž je na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2004, č. j. 38 K 40/2004-11, v konkursu prohlášeném na jeho majetek podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále též jen ZKV ) domáhal vůči žalovanému určení vlastnického práva k nemovitostem označeným ve výroku rozsudku (bod I. výroku) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 25.080,- Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a žalobci uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 26.362,- Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v posouzení otázky, zda žalobci jakožto úpadci, u nějž nebyl skončen konkurs (v režimu zákona o konkursu a vyrovnání), svědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva ve vztahu k majetku, jenž předtím správce konkursní podstaty zpeněžil, z důvodu, že smlouva, kterou ke zpeněžení došlo, je absolutně neplatným právním úkonem . Dovolatel míní, že touto otázkou se soudy dosud nezabývaly.
S ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí je pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí (k tomu viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále jen R 80/2013 , které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu). Toto kritérium dovolatel v dovolání zmiňuje (přes přiléhavé poučení odvolacího soudu o podmínkách přípustnosti dovolání) zjevně vycházeje ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012. Dovolání přesto z obsahového hlediska splňuje náležitosti, které vyplývají z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je naplněn formulací shora uvedené otázky, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, a tvrzením dovolatele, že tato otázka v rozhodovací praxi (ani Nejvyššího soudu) dosud nebyla vyřešena.
Dovolání však není přípustné.
Napadené rozhodnutí je v řešení otázky dovoláním předestřené (výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a d/ ZKV a aktivní legitimace úpadce v řízeních týkajících se majetku konkursní podstaty) v souladu s ustálenými judikatorními závěry, jak vyplývají již z odvolacím soudem přiléhavě zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (bod XXIII.).
Obdobný závěr formuloval Nejvyšší soud např. též v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněném pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 19/2005 , v němž uzavřel, že aktivní věcnou legitimaci ve sporu o určení neplatnosti smlouvy, podle které úpadce před prohlášením konkursu nabyl majetek sepsaný do jeho konkursní podstaty, má správce konkursní podstaty. K závěrům formulovaným v R 19/2005 se pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1194/2005 a v usnesení ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 597/2009.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil především v R 19/2005, úprava obsažená v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a d/ ZKV je důsledným provedením zásady, které zamezuje tomu, aby vedle správce konkursní podstaty s majetkem konkursní podstaty dále nakládal coby osoba, nezpůsobilá dostát svým závazkům i úpadce (což je v souladu i s účelem a cílem konkursu srov. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 ZKV). Úpadce není zbaven soudní ochrany ani v otázkách určení rozsahu majetku sepsaného do jeho konkursní podstaty. Má-li za to, že soupis konkursní podstaty není správně proveden, může se domáhat v konkursním řízení toho, aby konkursní soud zjednal nápravu případného pochybení správce konkursní podstaty při soupisu majetku konkursní podstaty v mezích své dohlédací činnosti (§ 12 ZKV).
K tomu lze doplnit, že dalším nástrojem, jímž může úpadce brojit proti postupu správce při zpeněžení konkursní podstaty, s nímž nesouhlasí, jsou námitky proti konečné zprávě (§ 29 ZKV) a žaloba na náhradu škody.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 17. dubna 2014) z částky 50.000,- Kč podle § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 3.100,- Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč jde o částku 4.114,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. září 2014
Mgr. Milan Polášek předseda senátu