29 Cdo 3605/2011
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: § 19 odst. 2 ZKV, § 18 ZKV, § 20 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb., § 21 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb.




29 Cdo 3605/2011 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ B. H. , a b/ L. H. , obou zastoupených Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 3, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Kavčí skála Říčany, identifikační číslo osoby 00472719, zastoupenému JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 4, PSČ 120 00, o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 35/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2011, č. j. 15 Cmo 32/2011-180, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení k ruce společné a nedílné částku 7.380,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 4. ledna 2011, č. j. 34 Cm 35/2001-148, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě a/ B. H. a b/ L.H., směřující vůči správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Kavčí skála Říčany, tak, že vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce v rozsudku blíže označenou bytovou jednotku č. 1689/18 a jednotku č. 1689/30 (garáž) v budově č. p. 1689, se spoluvlastnickými podíly ke společným částem domu a pozemku, vše v katastrálním území Říčany u Prahy (bod. I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod. II. výroku).
Šlo v pořadí o druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci. První rozsudek ze dne 3. března 2009, č. j. 34 Cm 35/2001-93, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o vyloučení spoluvlastnického podílu na v rozsudku označeném pozemku, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. září 2010, č. j. 13 Cmo 128/2009-125.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 15 Cmo 32/2011-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. ledna 2011 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1/ Smlouvami o převodu vlastnictví bytu a jednotky ze dne 30. dubna 1998, uzavřenými mezi pozdějším úpadcem jako předávajícím a žalobci jako přejímajícími (dále jen smlouvy ), byly na žalobce převedeny bytová jednotka č. 1689/18 a jednotka č. 1689/30 (garáž) v budově č. p. 1689, nacházející se na pozemku st. č. parc. 2586, společně se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a pozemku; u obou smluv byl povolen vklad do katastru nemovitostí dne 23. prosince 1998 s právními účinky vkladu k 9. červnu 1998.
2/ Pozdější úpadce byl v době uzavření smluv označených ad 1/ vlastníkem bytové jednotky, nebytové jednotky i odpovídajících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku.
3/ Usnesením ze dne 2. října 1998, č. j. 99 K 21/98-60, prohlásil Krajský obchodní soud v Praze (dále jen konkursní soud ) konkurs na majetek úpadce.
4/ Usnesením ze dne 30. srpna 2000, č. j. 99 K 21/1998-341, vyzval konkursní soud žalobce, aby podali žalobu na vyloučení bytové jednotky č. 1689/19 a nebytové jednotky - garáže č. 1689/30, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu č. p. 1689, z konkursní podstaty. Žalobci žalobu podali ve smyslu této výzvy; řízení o ní probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 249/2000 a bylo pravomocně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2005, č. j. 30 Cm 249/2000-18.
5/ Usnesením ze dne 3. dubna 2001, č. j. 99 K 21/1998-816, vyzval konkursní soud žalobce, aby podali žalobu na vyloučení (pouze) spoluvlastnického podílu na pozemku p. č. 2586 v katastrálním území Říčany u Prahy. Žalobci žalobu podali ve smyslu této výzvy a řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 35/2001 (jde o řízení v této věci).
6/ Usnesením ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 34 Cm 35/2001-135, připustil soud prvního stupně změnu žaloby, kterou se žalobci domáhají toho, aby z konkursní podstaty byly vyloučeny obě jednotky spolu se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a pozemku.
V rovině právního posouzení věci odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně (který vycházel z právních závěrů obsažených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 1. září 2010), že vlastnictví věci, jejíž vyloučení z konkursní podstaty úpadce bylo původně žalováno, tj. spoluvlastnického podílu na pozemku p. č. 2586, je odvozeno od vlastnictví jednotek č. 1689/18 a 1689/30 a nemůže být s ohledem na konstrukci upravenou v § 21 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) a na obsah prohlášení vlastníka předmětem samostatného převodu ani samostatných nároků, a naopak nelze samostatně převádět bytové (a nebytové) jednotky, aniž by s převodem a přechodem vlastnictví jednotky nepřecházelo s ní spojené spoluvlastnictví ke společným částem domu a k pozemku, na němž tento dům stojí. Předmětem zápisu v úpadcově konkursní podstatě tak nemůže být toliko podíl k pozemku, jenž je dán vlastnictvím bytové a nebytové jednotky a společných částí domu, z čehož vyplývá, že takto označená sporná věc nemohla mít účinky řádného zápisu nemovitosti ve smyslu § 18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) jako věci samostatné. Dal-li za této situace žalovaný konkursnímu soudu podnět k podání výzvy jen ohledně sporných věcí, nepostupoval v souladu s § 18 a § 19 ZKV, takže výzva neměla žádné účinky a na žalobu lze nahlížet jako na podanou bez výzvy s tím, že lhůta k jejímu podání žalobcům ještě nezačala běžet.
K tomu odvolací soud doplnil, že v dané věci nejde ani z části o věc pravomocně rozhodnutou, neboť řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 Cm 249/2000 neskončilo rozhodnutím ve věci samé a navíc k rozšíření žaloby o bytovou jednotku, garáž a spoluvlastnické podíly k domu došlo (v tomto řízení) až poté, co žalobcům byla zaslána řádná výzva k podání vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. O řádnou výzvu šlo, až když žalovaný do soupisu konkursní podstaty úpadce zapsal dodatečně také pozemek ve vlastnictví úpadce, na němž stojí dům, v němž se nachází bytová jednotka a garáž ve spoluvlastnictví žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že v dané věci konkursní soud žalobce dodatečně vyzval k podání žaloby na vyloučení podílu na pozemku a této výzvě předcházela výzva k podání žaloby na vyloučení bytové a nebytové jednotky (informaci o tom, že pozemek není jiného vlastníka , zjistil žalovaný až po vyhotovení první výzvy).
Podle dovolatele oba soudy pochybily, když uzavřely, že podíl na pozemku nemůže být předmětem samostatného zápisu do soupisu konkursní podstaty. Dovolatel naopak míní, že dodatečný zápis podílu k pozemku do soupisu konkursní podstaty je soudní praxí předvídanou změnou soupisu; potud odkazoval na rozhodnutí Nevyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 19/2006 , který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Dovolatel setrval na názoru, že v soupisu konkursní podstaty jsou stále zapsány tři samostatné majetkové položky (byt, garáž a podíl na pozemku) a že nedošlo k novému zápisu celku, to vše v době, kdy řízení o vyloučení bytové a nebytové jednotky nebylo skončeno. Žalobci měli a mohli po výzvě k podání vylučovací žaloby na podíl na pozemku navrhnout v probíhajícím sporu spojení věcí, respektive rozšířit petit o část pozemku tak, jako to učinili jiní , zvláště když jim bylo známo, že jim byl smlouvami převáděn i podíl na pozemku; pokus o rozšíření žaloby však je až z roku 2007.
Dovolatel konečně namítá, že zákon nezná pojmy účinnost výzvy nebo řádné výzvy , o nichž hovoří soudy nižších stupňů, a nadto zdůrazňuje, že v dané věci šlo o výzvy dostatečně srozumitelné a určité, protože se týkaly věcí zapsaných v době podání výzev do soupisu konkursní podstaty a žaloby k nim byly včas podány.
Žalobci navrhují dovolání odmítnout jako nedůvodné. Podle jejich názoru spočívá podstata sporu v tom, zda a jakým způsobem v případě jednotky podle zákona o vlastnictví bytů může být samostatným předmětem právních vztahů jednotka jako taková, podíl na pozemku a podíl na společných částech budovy. Žalovanému vytýkají dvojí přístup k této otázce s tím, že se brání úvaze, podle níž, nelze-li podat žalobu na vyloučení podílu na pozemku z konkursní podstaty, protože nemůže být samostatnou věcí (jak tvrdí sám žalovaný), pak takový podíl nemůže být ani předmětem soupisu. Zdůrazňují, že nikdy neobdrželi výzvu k podání žaloby na vyloučení bytové jednotky, podílu na společných částech domu a pozemku jako celku (stejně jako výzvu k podání vylučovací žaloby na garáž včetně podílů ). Žalovaným zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu podle žalobců naopak potvrzuje správnost názoru, že nedostatečná identifikace majetku v soupise konkursní podstaty znamená, že tento majetek nebyl sepsán řádným způsobem.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání v této věci je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 18 odst. 1 ZKV soupis podstaty (dále jen soupis ) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru.
Podle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Významem soupisu konkursní podstaty (zejména pro případy, kdy je do konkursní podstaty zapsán majetek osoby odlišné od úpadce) a jeho náležitostmi se Nejvyšší soud zabýval především v dovolatelem zmiňovaném R 19/2006. V něm formuloval a odůvodnil závěr, že soupis majetku konkursní podstaty úpadce musí vedle označení sepisovaného majetku způsobem umožňujícím jeho identifikaci a jeho ocenění obsahovat i důvod soupisu, jakož i údaj o tom, kdy byla příslušná položka sepsána. Tamtéž dodal, že již pořízený soupis podstaty může v průběhu konkursního řízení doznat změn (ať již tím, že některé položky budou ze soupisu vyloučeny, nebo tím, že jiné do něj budou doplněny).
Podstatou vylučovací žaloby je závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jedním z předpokladů úspěšnosti vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 ZKV je podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zjištění, že označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do soupisu majetku konkursní podstaty.
Z uvedených judikatorních závěrů se podává, že k tomu, aby mohla výzva konkursního soudu dle § 19 odst. 2 ZKV vyvolat předvídané účinky, tj. založit běh propadné lhůty k podání vylučovací žaloby, je nezbytné, aby v době, kdy je činěna, byl označený majetek skutečně součástí konkursní podstaty úpadce. Ostatně, nepřímo tento závěr vyplývá již z důvodů R 19/2006, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že vylučovací žaloba podaná (sice) k výzvě konkursního soudu, avšak v situaci, kdy dotčený majetek nebyl do konkursní podstaty sepsán, by musela být (přesto) zamítnuta.
V posuzované věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů vyplynulo, že (první) výzvu k podání vylučovací žaloby (ze dne 30. srpna 2000) učinil konkursní soud v době, kdy obě jednotky (bytová i nebytová) byly zapsány do soupisu konkursní podstaty sice spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, avšak bez příslušeného spoluvlastnického podílu na pozemku, na němž se nachází dům, v němž jsou tyto jednotky. Tomu následně odpovídala i specifikace obou jednotek ve výzvě konkursního soudu.
Podle ustanovení § 20 zákona o vlastnictví bytů s převodem nebo přechodem vlastnictví k jednotce přechází spoluvlastnictví společných částí domu, popřípadě další práva a povinnosti spojené s vlastnictvím jednotky a se spoluvlastnictvím společných částí domu (odstavec 1). Je-li vlastník jednotky podílovým spoluvlastníkem pozemku, lze vlastnictví k jednotce převést pouze současně s převodem spoluvlastnického podílu na pozemku. Přechod vlastnictví k jednotce je podmíněn přechodem spoluvlastnického podílu na pozemku (odstavec 2).
Podle ustanovení § 21 odst. 1 téhož zákona s vlastnictvím jednotky jsou spojena práva k pozemku (stavební parcele). Je-li vlastník budovy i vlastníkem pozemku, převede na vlastníka jednotky s převodem jednotky i spoluvlastnický podíl na pozemku odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§ 8 odst. 2). Ustanovení předchozí věty platí i pro původního vlastníka budovy a podílového spoluvlastníka domu.
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o vlastnictví bytů v době první výzvy konkursního soudu žalobcům k podání vylučovací žaloby (30. srpna 2000) a od té doby nedoznala změn.
Již v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, Nejvyšší soud uzavřel, že byt samotný (uvedený v § 2 písm. b/ zákona o vlastnictví bytů) nemůže být předmětem převodu vlastnického práva podle ustanovení občanského zákoníku. Platná právní úprava umožňuje smluvní převod pouze podle režimu zákona o vlastnictví bytů. Zmíněné vymezení podle Nejvyššího soudu navazuje na další ustanovení zákona, zejména § 3 odst. 1 a 2. Zde uvedený pojem jednotka představuje legislativní zkratku pro reálně vymezenou část domu podle tohoto zákona.
Je-li soupis majetku konkursní podstaty titulem, kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat, musí i zápis bytových a nebytových jednotek do soupisu konkursní podstaty odpovídat požadavkům, které vycházejí ze zákona o vlastnictví bytů.
Jak správně vystihly soudy nižších stupňů, s ohledem na konstrukci upravenou zákonem o vlastnictví bytů (především v ustanovení § 21 odst. 1), podle níž nelze samostatně převádět bytové (a nebytové) jednotky, aniž by s převodem vlastnictví jednotky současně nepřecházelo s ní spojené spoluvlastnictví ke společným částem domu a k pozemku, na kterém dům stojí (je-li vlastník jednotky současně podílovým spoluvlastníkem pozemku), nelze ani samostatně zahrnout do konkursní podstaty pouze byt (či nebytový prostor), bez současného zapsání spoluvlastnického práva ke společným částem domu a pozemku.
Přestože je v posuzované věci vlastnictví bytové i nebytové jednotky spojeno se spoluvlastnictvím pozemku, nebyly obě jednotky zapsány do soupisu konkursní podstaty způsobem, který by tuto skutečnost zohlednil (navenek tuto sounáležitost majetku deklaroval).
Zápis příslušné položky do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce však i při shora popsaném nedostatku dozajista dovoloval závěr, že příslušný majetek (jako celek, včetně spoluvlastnického podílu na pozemku) byl takto zahrnut do konkursní podstaty úpadce a jako takový také (jako celek) mohl být předmětem vylučovací žaloby. Pochybení správce konkursní podstaty ve způsobu označení sepisovaného majetku měl rozpoznat konkursní soud, jenž byl též oprávněn udělit správci konkursní podstaty v souvislosti se soupisem podstaty pokyny, které jsou pro jeho další postup závazné (srov. shodně např. bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 198 /374/).
Konkursnímu soudu také náleželo, aby bez zřetele k možným vadám příslušné položky soupisu konkursní podstaty úpadce zformuloval případnou výzvu k podání vylučovací žaloby se znalostí zákona o vlastnictví bytů (jeho § 20 a § 21 odst. 1), tedy s vědomím, že výzva se má (musí) týkat i spoluvlastnického podílu na pozemku. (První) výzva konkursního soudu k podání vylučovací žaloby (ze dne 30. srpna 2000) však řečenému neodpovídala (neobsahovala výzvu k podání vylučovací žaloby včetně spoluvlastnického podílu na pozemku). Nešlo tedy o řádnou výzvu a se zmeškáním lhůty k podání vylučovací žaloby, jež se měla odvíjet právě od této výzvy, tedy nelze pojit pro žalobce nepříznivé důsledky ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV.
Přestože žalovaný správce konkursní podstaty následně chybu v označení obou jednotek odstranil doplněním soupisu konkursní podstaty o spoluvlastnické podíly na pozemcích, odvolací soud správně uzavřel, že vadu předchozí výzvy nemohl konkursní soud zhojit tím, že z podnětu žalovaného zaslal žalobcům výzvy k podání vylučovací žaloby (jen) ohledně těchto spoluvlastnických podílů. Ty totiž, s ohledem na výše podaný výklad, netvoří samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nemohou být od vlastnictví obou jednotek odtrženy , jak to nesprávně dovozuje dovolatel, tvrdí-li, že do konkursní podstaty zahrnul tři samostatné majetkové položky (byt, garáž, podíl na pozemku) .
Správným postupem konkursního soudu proto mělo být vyhotovení výzvy, jíž by žalobce vyzval, aby podali žalobu na vyloučení obou jednotek, již řádně označených, včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na pozemku. Neučinil-li tak (a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, k nimž se odvolací soud výslovně přihlásil, opak neplyne), žalobcům dosud nepočala běžet lhůta dle § 19 odst. 2 ZKV. Podaná žaloba, včetně návrhu na její rozšíření, jemuž soud prvního stupně vyhověl usnesením ze dne 1. září 2010, tudíž není opožděná.
Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani postup žalobců, kteří (vedeni nesprávným obsahem obou výzev konkursního soudu) podali nejprve žalobu o vyloučení obou jednotek bez příslušného spoluvlastnického podílu na pozemku a následně žalobu, jíž se zprvu naopak domáhali vyloučení pouze spoluvlastnického podílu na pozemku. Stejně tak není významné tvrzení dovolatele, že žalobci věděli, co jim bylo smlouvami převedeno, pročež měli uplatnit svá práva již v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 Cm 249/2000. Z hlediska posuzování včasnosti žalobou uplatněného nároku je totiž podstatné pouze to, zda žalobci uplatnili svá práva v řízení před uplynutím lhůty dle § 19 odst. 2 ZKV, k čemuž nepochybně došlo.
Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že žalovaný nebyl s podaným dovoláním úspěšný, takže žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen vyhláška ).
Podle § 8 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 9.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 19a vyhlášky zvyšuje o 30% (jde o společné zastupování více osob), tedy o částku 2.700,- Kč, na celkem 11.700,- Kč. Podle § 18 odst. 1 vyhlášky se takto určená částka snižuje o 50 %, tj. na částku 5.850,-Kč, jelikož advokát žalobců učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty tak činí částka přiznaná žalobcům (podle povahy nároku k ruce společné a nerozdílné) k tíži žalovaného 7.380,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. července 2012 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu