29 Cdo 359/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 138 odst. 1 o. s. ř.



29 Cdo 359/2017
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalované S. V. , zastoupené JUDr. Boženou Konvalinkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1368/26, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 218/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 8/2016-213, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 12 Cmo 418/2011-87, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 2. února 2011, č. j. 50 Cm 218/2010-30, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 50 Cm 218/2010-17, kterým uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 430.926,53 Kč s 6% úrokem od 12. srpna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.436,42 Kč a náklady řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (č. l. 91) a současně požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. 12 Cmo 387/2012-113, k odvolání žalované (mimo jiné) potvrdil usnesení ze dne 21. srpna 2012, č. j. 50 Cm 218/2010-105, jímž Městský soud v Praze přiznal žalované (k její žádosti o úplné osvobození od soudního poplatku za dovolání, který činí 10.000,- Kč) jen částečné osvobození od soudního poplatku za dovolání co do výše 30 % poplatkové povinnosti (v rozsahu částky 3.000,- Kč). Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2014, č. j. 29 Cdo 3322/2014-172, odmítl dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu.
Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 50 Cm 218/2010-174, doručeným žalované dne 19. listopadu 2014, (opětovně) vyzval žalovanou, aby zaplatila soudní poplatek za dovolání, který po částečném osvobození žalované v rozsahu 30 % poplatkové povinnosti činí 7.000,- Kč, ve lhůtě tří dnů ode dne doručení výzvy; současně ji poučil, že nezaplatí-li poplatek v určené lhůtě, bude dovolací řízení zastaveno.
Jelikož žalovaná poplatkovou povinnost nesplnila, Městský soud v Praze odkazuje na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích usnesením ze dne 19. ledna 2015, č. j. 50 Cm 218/2010-175, řízení o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č. j. 12 Cmo 418/2011-87, zastavil.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání, majíc za to, že splňuje předpoklady pro úplné osvobození od soudního poplatku (za dovolání), o které rovněž (nově) požádala.
Následně Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 1. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 8/2016-213, potvrdil usnesení ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 50 Cm 218/2010-204, jímž Městský soud v Praze odkazuje na ustanovení § 103, § 104 odst. 1 a § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) zastavil řízení o návrhu žalované na osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Odvolací soud vycházeje ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 99/2013 ) dovodil, že žalovaná v novém návrhu na osvobození od soudních poplatků neuvedla nic, z čeho by bylo možné usuzovat na takovou změnu poměrů, která by mohla mít význam pro posouzení, zda splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků v rozsahu převyšujícím 30 %.
Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu (ze dne 1. dubna 2016) podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 99/2013, jakož i v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
Přitom Nejvyšší soud neshledal důvod pro korekci právních závěrů vyslovených ve shora označených rozhodnutích ani na základě argumentů obsažených v dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu