29 Cdo 3554/2007
Datum rozhodnutí: 01.07.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 3554/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci úpadkyně P. h., a. s., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 49/2000, o procesním nástupnictví, o dovolání P. Z. a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2007, č. j. 1 Ko 39/2007-55, takto:


Dovolání se zamítá.


O d ů v o d n ě n í:


Usnesením ze dne 15. února 2006, č. j. 26 K 49/2000 - přihláška pohledávky č. 7, Krajský soud v Brně (odkazuje na ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ) připustil, aby do řízení namísto dosavadního konkursního věřitele Ing. M. K. vstoupila společnost P. Z. a. s. Soud uzavřel, že dosavadní konkursní věřitel prokázal smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. ledna 2006 právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde a s návrhem na změnu konkursního věřitele vyslovila souhlas společnost P.Z.a. s. jako nabyvatelka práva.


K odvolání konkursního věřitele Ing. J.W. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh Ing. M. K., aby na jeho místo konkursního věřitele vstoupila společnost P. Z. a. s., v rozsahu přihlášené pohledávky č. 7 ve výši 36.000,- Kč, zamítl.


Odvolací soud uzavřel, že účast původního konkursního věřitele v řízení zanikla (poté, co jeho nevykonatelná pohledávka byla popřena při přezkumném jednání konaném 19. prosince 2001) marným uplynutím lhůty k podání určovací žaloby počítané od 12. ledna 2002, když sice podal včas určovací žalobu, ale ta byla pravomocně odmítnuta (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2002, č. j. 4 Cm 74/2002-13)


V den podání návrhu na rozhodnutí o procesním nástupnictví proto již nebyl konkursním věřitelem a nebyl tedy oprávněn takový návrh podat.


Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání společnost P. Z. a. s., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V rovině právního posouzení věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o tom, že marným uplynutím lhůty k podání incidenční žaloby ve smyslu § 23 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále též jen ZKV ), konkursnímu věřiteli zároveň zaniká účastenství v konkursním řízení. Usuzuje, že pouhé zmeškání lhůty k podání žaloby u o určení pravosti pohledávky dle ustanovení § 23 odst. 4 ZKV nemá zároveň (bez dalšího) za následek zánik účasti takového konkursního věřitele v konkursním řízení, neboť k takovému závěru chybí právní důvod, s tím, že je nutné usnesení dle § 94 odst. 4 o. s. ř.


Dovolatelka napadá i závěr odvolacího soudu, že byly splněny zákonné podmínky pro to, aby se k pohledávce původního konkursního věřitele nepřihlíželo (že byl řádným způsobem vyzván k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, že mu tato výzva byla řádně doručena a od tohoto okamžiku počínající lhůta již počala běžet a tedy již marně uplynula).


Dovolání v této věci je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


V rovině právního posouzení věci dovolací argumentace neobstojí. Závěry odvolacího soudu potud vycházejí z ustáleného judikatury Nejvyššího soudu (srov. bod XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 183-185 /359-361/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1854/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 160, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 827/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2007, pod číslem 169, důvody usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a /v reakci na typově shodné námitky téhož dovolatele v téže konkursní věci pro jiného konkursního věřitele/ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3339/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).


Dovolání není důvodné ani v režimu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (co do námitky, že nebyly splněny předpoklady pro ukončení účasti konkursního věřitele uplynutím stanovené lhůty). V tomto ohledu zůstala dovolací námitka nekonkrétní (bez vysvětlení, proč by tomu tak mělo být a který z údajů obsažených v napadeném usnesení je proto nesprávný) a ze spisu se existence vady takového charakteru bez dalšího nepodává.


Nejvyšší soud proto dovolání zamítl.


Pro úplnost lze dodat, že konkursní věřitel, jenž má za to, že jeho účast v konkursu takovým způsobem nezanikla, se může domoci soudního prověření této otázky prostě tím, že přesto podá žalobu (zde znovu podá žalobu) o určení pravosti pohledávky; v rámci řízení o takové žalobě se vyjasní, zda jde o žalobu včasnou a zda k popření vůbec došlo.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 1. července 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu