29 Cdo 3542/2011
Datum rozhodnutí: 19.06.2012
Dotčené předpisy: § 194 odst. 5 obch. zák.




29 Cdo 3542/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. E. K. , advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně ABRAM, s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 61064629, proti žalovanému 1) Mgr. F. J. , zastoupenému Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, a 2) K. Š. , o zaplacení částek 758.853,- Kč s příslušenstvím a 51.656,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 105/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. 11 Cmo 251/2010-418, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. 11 Cmo 251/2010-418, se ruší.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným se ruší i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2010, č. j. 14 Cm 105/2003-361, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek ze dne 12. února 2010, č. j. 14 Cm 105/2003-361, jímž Městský soud v Praze uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 758.853,- Kč s příslušenstvím a částku 51.656,- Kč.
Jde v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 30. srpna 2007, č. j. 11 Cmo 66/2007-167, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2006, č. j. 14 Cm 105/2003-140, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, a usnesením ze dne 22. dubna 2009, č. j. 11 Cmo 341/2008-319 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. září 2008, č. j. 14 Cm 105/2003-287, ve výrocích III., IV. a V., jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. prosince 1998, sp. zn. 16 Cm 193/98, byla uložena povinnost společnosti PEGAS Air Travel Service spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48593265 (dále jen společnost ), zaplatit společnosti ABRAM, s. r. o., identifikační číslo osoby 61064629 (dále jen úpadkyně ) částku 758.853,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 51.656,- Kč.
2) První žalovaný byl v období od 20. března 1996 do 20. května 1998 jednatelem společnosti. Druhý žalovaný byl jednatelem společnosti v období od 17. března 1996 do 20. května 1998.
3) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2000, č. j. 19 Co 336/2000-33, byl výkon rozhodnutí proti společnosti jakožto povinné, jenž byl nařízen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 1999, č. j. E 810/99-5 podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 16 Cm 193/98, prohlášen za nepřípustný a řízení o výkonu rozhodnutí bylo zastaveno.
4) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2001, č. j. 93 K 66/2000-51, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a žalobkyně ustanovena správkyní její konkursní podstaty.
Odvolací soud nejprve přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žaloba byla podána vůči žalovaným v dosud neskončené promlčecí době, a proto námitka promlčení pohledávky uplatněná prvním žalovaným není důvodná .
Odkazuje na ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen obch. zák. ), odvolací soud uzavřel, že pokud byl první žalovaný (společně s druhým žalovaným) v rozhodné době jednatelem společnosti (dlužnice úpadkyně), bylo na něm, aby prokázal, že dlužnici úpadkyně škodu nezpůsobil, neboť konal ve své funkci s péčí řádného hospodáře . Jednatelé postupovali v rozporu s ustanovením § 135 odst. 1 obch. zák., pokud dopustili, že do účetnictví dlužníka úpadkyně nebyla zaúčtována jako příjem provize za prodej letenek ve výši 2,053.063,24 Kč za období od 1. dubna 1997 do 15. května 1997, z této částky by, při řádném hospodaření a vedení účetnictví, mohla úpadkyně svoji soudem přisouzenou pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, jejíž splatnost nastala dnem 14. října 1997 a 7. května 1997, tedy v rozhodné době, uspokojit. Ve výši nezaúčtovaného příjmu z provize pak dlužnici úpadkyně způsobili škodu, a jejich ručitelský závazek, který je právním důvodem žaloby, uvedenou částku nepřevyšuje. Hypotetické úvahy o možnosti, že i v případě správného vedení účetní evidence by dlužnice úpadkyně nemusela mít prostředky k zaplacení pohledávky úpadkyni, jsou jen v poloze nedoložených tvrzení .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu přenesl důkazní břemeno na žalované, a to nejen ve vztahu k prokázání jednání s péčí řádného hospodáře, ale i ve vztahu k prokázání výše žalobcem tvrzené škody. Zdůrazňuje, že žalobkyně nezaúčtování údajné provize pouze tvrdí, přičemž soudy v obou stupních, které ve věci rozhodovaly, přenesly důkazní břemeno na žalované, kteří měli opak tvrzení žalobkyně prokázat účetnictvím společnosti. Zatímco odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tedy vzal za prokázané pouhá tvrzení žalobkyně o nezaúčtování plateb, která nebyla po celou dobu řízení ničím jiným prokázána, oba soudy v této věci přenášejí důkazní břemeno (nebo spíše důkazní nouzi žalobkyně) na prvního žalovaného a žádají po něm doložit opak .
V řízení navíc nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (nezaúčtováním provize, nepodáním daňového přiznání) a vzniklou škodou, a nebyl ani prokázán vznik škody a její výše.
Za zmatečné pak dovolatel považuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí v části týkající se promlčení; dovozuje, že žaloba byla podána až po uplynutí promlčecí doby a že promlčen je i případný nárok společnosti na náhradu tvrzené škody.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil předpoklady vzniku ručení jednatele společnosti s ručením omezeným a nesení důkazního břemene v rozporu s hmotným právem (§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák.) a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
S ohledem na dobu, kdy dovolatel vykonával funkci jednatele společnosti a kdy měl společnosti způsobit škodu, jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu významná zejména dále citovaná ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Podle ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva neodpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, pokud alespoň jeden člen představenstva valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornil a požádal o zapsání protestu ohledně nevhodného pokynu do zápisu z valné hromady, a valná hromada na nevhodném pokynu trvala; to neplatí, pokud je pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. pak určovalo, že členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, pokud společnost proti členovi představenstva právo na náhradu škody neuplatnila nebo nevymáhala a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody.
Podle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. se výše uvedená ustanovení použijí i na jednatele společnosti s ručením omezeným.
Jak je zřejmé z výše uvedených ustanovení, jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za závazky společnosti na základě § 194 odst. 6 obch. zák. nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007 či ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009). Výše ručení je omezena výší škody, za níž dotčený jednatel odpovídá, a zaniká, jakmile škodu společnosti uhradí. Je-li odpovědných jednatelů více, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně.
Přestože odvolací soud z uvedených předpokladů vycházel a nejprve posuzoval, zda dovolatel způsobil společnosti škodu, není jeho posouzení v uvedeném směru úplné. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou zejména porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Odvolací soud spatřuje porušení povinnosti dovolatelem v tom, že do účetnictví společnosti nebyla zaúčtována jako příjem provize za prodej letenek ve výši 2,053.063,24 Kč za období od 1. dubna 1997 do 15. května 1997 (k otázce prokázání této skutečnosti viz dále). Nicméně z následujících úvah odvolacího soudu již není zjevné, jak pouhým nepromítnutím určitého účetního případu do účetnictví společnosti měla vzniknout společnosti škoda, a to dokonce ve výši částky, jíž měla společnost přijmout a jež nebyla zanesena do účetnictví.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví svědčila jednatelům společnosti (§ 135 odst. 1 obch. zák.), tedy i dovolateli. Současně platí, že účetnictví společnosti muselo odpovídat požadavkům právních předpisů upravujících vedení účetnictví (srov. v této souvislosti zejm. ustanovení § 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Tedy, jinými slovy, musely v něm být zaneseny veškeré účetní případy týkající se daného účetního období, tj. i přijetí finančních prostředků představujících provizi za prodej letenek.
Nicméně samotným nezaúčtováním účetního případu do účetnictví (jakkoliv představuje porušení zákona o účetnictví) nevzniká společnosti škoda ve výši takto nezaúčtovaných finančních prostředků. K té by došlo (mohlo dojít) až tehdy, pokud by finanční prostředky takto přijaté nebyly předány společnosti, resp. využity pro její činnost, nikoliv však již pouze tím, že přijatá částka nebyla zaúčtována. Závěr odvolacího soudu, podle kterého společnosti měla vzniknout škoda již tím, že dovolatel nezajistil zaúčtování přijaté provize do účetnictví společnosti, je tedy nesprávný.
Nesprávným je však i postup, jakým odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel porušil svojí povinnost zajistit zaúčtování výše popsaného účetního případu, když dovodil, že bylo na dovolateli, aby prokázal, že společnosti škodu nezpůsobil. Odvolací soud totiž přehlédl, že přenos důkazního břemene na statutární orgán společnosti ohledně toho, zda tento orgán jednal s náležitou péčí, právní úprava účinná v době, v níž došlo k tvrzenému porušení povinnosti dovolatelem, neznala. Tento princip začlenil do ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. teprve zákon č. 370/2000 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2001, a nelze jej tudíž vztahovat na jednání, ke kterým došlo před tímto datem (srov. k tomu výslovně bod 32. čl. VIII přechodných ustanovení k citované novele, podle něhož ustanovení zákona č. 370/2000 Sb. o důkazním břemenu ve vztahu k prokazování splnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře se nepoužijí na jednání, k nimž došlo přede dnem účinnosti tohoto zákona, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008, nebo v rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008).
Odvolací soud navíc přenesl na dovolatele důkazní břemeno nejen ve vztahu k posouzení, zda jako jednatel společnosti jednal s náležitou péčí, ale ve vztahu k prokázání všech předpokladů vzniku jeho odpovědnosti za škodu; takový přenos důkazního břemene však nezná ani stávající právní úprava.
Námitka dovolatele, podle níž odvolací soud chybně posoudil promlčení pohledávky uplatněné žalobkyní, naopak důvodnou není. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně pak platí, že právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi (§ 310 obch. zák.). Jestliže pohledávky žalobkyně za společností, jejichž zaplacení se po žalovaném (jakožto ručiteli) domáhá, byly splatné (jak plyne z napadeného rozhodnutí) 7. května 1997 a 14. října 1997, byla žaloba v projednávané věci (doručená soudu prvního stupně dne 2. června 2003) podána před marným uplynutím promlčecí doby.
V situaci, kdy dosud nebylo zjištěno, zda dovolatel způsobil porušením povinnosti jednat s náležitou péčí společnosti škodu (viz výše), je pak předčasné zabývat se tím, zda případná pohledávka společnosti na náhradu této škody je již promlčena a jaký vliv má případně tato skutečnost na trvání zákonného ručení dovolatele za závazky společnosti.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek (§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil (ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným) i jej a věc mu vrátil (v uvedeném rozsahu) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2012 JUDr. Petr Š u k
předseda senátu