29 Cdo 349/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 15 předpisu č. 83/1990Sb., § 3047 o. z., § 242 o. z.



29 Cdo 349/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce K. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, PSČ 150 00, proti žalovanému Mysliveckému spolku Načeradec , se sídlem v Načeradci, Na Kačíně 49, PSČ 257 08, identifikační číslo osoby 48925691, zastoupenému Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, Palackého 351/6, PSČ 390 01, o vyslovení neplatnosti vyloučení žalobce z žalovaného, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 75/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 28 Co 468/2012-239, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 4 C 75/2011-43, Okresní soud v Benešově zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 13. května 2010 o vyloučení žalobce není v souladu se zákonem a stanovami (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 13. května 2011 (dále jen členská schůze ), jímž byl žalobce ze žalovaného vyloučen, je neplatné (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), odvolacího řízení (třetí výrok) a o nákladech řízení státu (čtvrtý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 28 Co 468/2012-123, k dovolání žalovaného Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 28 Cdo 3918/2013-161, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Dovolateli lze přitakat v tom, že i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 (tj. za účinnosti zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) bylo vyloučeno, aby členská schůze občanského sdružení (dnes spolku) platně rozhodovala o záležitosti, jež nebyla součástí programu rozeslaného členům sdružení, nebyli-li na dané členské schůzi přítomni všichni členové sdružení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 945/2005, jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách).
Odvolací soud však při svém rozhodování vyšel z jiného skutkového stavu, než na jakém buduje svou argumentaci dovolatel. Odvolací soud měl za prokázané, že program členské schůze uveřejněný ve vývěsní skříňce žalovaného (tj. postupem v souladu s vnitřním provozním řádem žalovaného a jeho zavedenou praxí) obsahoval bod vyloučení člena . Ačkoli program neidentifikoval osobu, která měla být ze sdružení vyloučena, z dokazování vyplynulo, že identita konkrétního vylučovaného člena (dovolatele) byla všem členům žalovaného známa. Ostatně sám dovolatel se členské schůze zúčastnil a s projednáním otázky svého vyloučení souhlasil. K dodatečnému zařazení otázky vyloučení dovolatele ze žalovaného na program členské schůze tedy dle skutkových zjištění odvolacího soudu nedošlo.
Skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, respektive před soudem odvolacím (zařazení vyloučení dovolatele na program členské schůze, opakované vytýkání porušení konkrétních členských povinností dovolateli před konáním členské schůze i v jejím průběhu), pak nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn, neboť k tomu dovolatel nemá s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání, jež vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu věci, není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Taktéž hodnocení důkazů (věrohodnost svědeckých výpovědí) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není konečně ani dovolatelem tvrzená vada řízení (nepřípustnost důkazu listinou čtenou na členské schůzi), neboť dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zohlednil-li odvolací soud § 3047 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v projednávané věci toliko tak, že předmět řízení označil ve smyslu právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, postupoval v souladu s rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož citované ustanovení občanského zákoníku sice předpokládá použití nové právní úpravy na již zahájená řízení podle § 15 zákona o sdružování občanů, avšak bez možnosti aplikovat ta ustanovení, jež konstituují práva a povinnosti dosavadním předpisům neznámé či způsobem relevantně odlišným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu