29 Cdo 3472/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 164 předpisu č. 99/1963Sb.



29 Cdo 3472/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27 68 50 98, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) ORIGINAL GROUP s. r. o., se sídlem v Neratovicích, Dr. E. Beneše 1181, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 26 16 76 03, 2) H. Š. a 3) T. K., všem zastoupeným Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 9/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 115/2014-291, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 22 Cm 9/2011-148, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. května 2011, č. j. 22 Cm 9/2011-14, jímž žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 1.199.699,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2010 od zaplacení, směnečnou odměnu 3.999,- Kč a náklady řízení (výrok I.) a žalovaným spolu s vedlejším účastníkem uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů námitkového řízení částku 360,- Kč.
V odůvodnění rozsudku (mimo jiné) uvedl, že podáním ze dne 7. prosince 2012 subjekt ESTATE management Ltd., Mahé, jednající ředitelem společnosti , zaslal návrh na vstup vedlejšího účastníka vedle první žalované, a to z důvodu, že podepsaná společnost vlastní 50% podíl ve společnosti první žalované a má silný zájem na výsledku tohoto sporu . Návrh byl doručen do podatelny soudu prvního stupně faxem 12. prosince 2012 v 9:00 hodin. Cituje ustanovení § 93 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), soud prvního stupně dovodil, že návrh vedlejšího intervenienta neobsahuje základní předpoklad přípustnosti vedlejšího účastníka do řízení , pročež k tomuto nezpůsobilému návrhu nepřihlížel a považoval jej pouze za obstrukci .
Usnesením ze dne 11. března 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-155, soud prvního stupně opravil výrok rozsudku ze dne 12. prosince 2012 o nákladech řízení tak, že k náhradě nákladů námitkového řízení žalobkyni jsou povinni (jen) žalovaní.
Přitom s odkazem na ustanovení § 164 o. s. ř. zdůraznil, že z obsahu protokolu vyplývá, že až do vyhlášení rozsudku, a to konkrétně výroku o náhradě nákladů řízení soud s vedlejším účastníkem na straně první žalované nepočítal , návrh na vstup vedlejšího účastníka neakceptoval z důvodu absence právního zájmu na straně vedlejšího účastníka na výsledku soudního řízení a při vyhlašování rozsudku se dopustil omylu - zřejmé nesprávnosti.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných usnesením ze dne 30. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 115/2014-291, (opravné) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovodil, že z obsahu odvolání neplyne, že by žalovaní jakkoli explicitně brojili proti závěru soudu prvního stupně ohledně důvodů opravy dříve uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku solidárně s nimi. Svou odvolací argumentaci staví toliko na tvrzení, že soud prvního stupně pochybil, pokud s vedlejším účastníkem vůbec nejednal (nepřiznal mu toto procesní postavení). Důvodnost své opravy přitom soud prvního stupně vystavil právě na omylu (zjevné nesprávnosti) zařazení vedlejšího účastníka řízení do výroku o nákladech řízení na jejich straně. Správnost jeho procesního postupu (napadeného odvoláním) však nemůže být předmětem odvolacího přezkumu (nemůže zahrnovat věcné důvody v podobě zatížení řízení vadou spočívající v absenci rozhodnutí o přípustnosti vedlejšího účastenství) v tomto řízení .
Samotná skutečnost, že šlo v souzené věci o zřejmou nesprávnost pokračoval odvolací soud plyne z porovnání obsahu protokolu o jednání (č. l. 140-143), při kterém byl opravovaný rozsudek vyhlášen s textem výroku následně vyhlášeného rozsudku (č. l. 144). Z průběhu ústního jednání, jak je zachyceno ve zmíněném protokolu, je zřejmé, že soud prvního stupně vůbec s vedlejším účastníkem jednat nehodlal, nicméně v rozporu s tím jej zařadil do výroku o náhradě nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, majíce za to, že dovolací soud jinak posoudí otázku platnosti vstupu vedlejšího účastníka ve sporu . Nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů a odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1484/2001 (jde o usnesení ze dne 13. prosince 2001), podle něhož se vedlejší účastník stává účastníkem řízení okamžikem, kdy soudu dojde jeho sdělení, že vstupuje na straně některého z účastníků do řízení, nebo kdy toto sdělení učiní ústně do protokolu .
Dovolatelé akcentují, že soud prvního stupně neposkytl možnost vedlejšímu účastníku se ve věci vyjádřit a nebylo s ním jednáno jako s účastníkem , v důsledku čehož je řízení postiženo právní vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ; odvolací soud pak pochybení soudu prvního stupně nenapravil a pouze zopakoval jeho argumentaci.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak, jsa vázán vymezeným důvodem dovolání (§ 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky platnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení (tj. na výkladu ustanovení § 93 o. s. ř.) nespočívá, přičemž dovolatelé jak je zřejmé z obsahu dovolání nezpochybňují splnění předpokladů pro opravu výroku rozhodnutí podle ustanovení § 164 o. s. ř.
Navíc nelze přehlédnout, že základ dovolací argumentace spočívá v tom, že soud prvního stupně neposkytl vedlejšímu účastníku možnost se ve věci vyjádřit a nebylo s ním jako s účastníkem jednáno, tj. dovolatelé namítají, že soudy nižších stupňů porušily nikoli jejich procesní práva, nýbrž práva vedlejšího účastníka , jenž měl navíc vystupovat (jen) na straně první žalované.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu