29 Cdo 3472/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 3472/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. P. P., zastoupeného JUDr. P.J., advokátem proti žalovanému Ing. M. T., zastoupenému JUDr. J. P., advokátkou o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 114/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2007, č. j. 7 Cmo 450/2006 204, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč, do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í:


Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2006, č. j. 42 Cm 114/2004 138, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. února 2004, č. j. 42 Sm 612/2003 15.


Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že směnečné řízení je ovládáno zásadou koncentrace, což znamená, že veškeré námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést v zákonné třídenní lhůtě počítané ode dne jeho doručení. K námitkám vzneseným po uvedené lhůtě nelze přihlížet. Namítá-li tedy žalovaný až v odvolacím řízení, že mu nebyla doručena výzva k proplacení směnky ze dne 8. září 2003, neboť podpis na doručence této zásilky není jeho podpisem, a že v této výzvě je vyzýván, aby se dostavil do jiného místa placení, než je uvedeno na směnce, nelze k těmto námitkám již přihlížet, protože byly uplatněny opožděně.


Nelze přisvědčit žalovanému pokračoval odvolací soud že postupem soudu, kdy mu byla v září 2004 vydána kopie směnky bez uvedeného data splatnosti, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces . Žalovaným tvrzená skutečnost z obsahu spisu nevyplývá, naopak z obsahu spisu zcela jasně vyplývá, že současně s podanou žalobou byl předložen originál směnky s nevyplněným datem splatnosti, ačkoli ve skutkových tvrzeních v žalobě bylo uvedeno, že na směnce bylo doplněno datum splatnosti 15. září 2003. Poté, co soud prvního stupně žalobce na tento rozpor upozornil, ten na originál směnky tvrzené datum splatnosti 15. září 2003 doplnil, což soud deklaroval pořízením fotokopie směnky dne 10. února 2004, a teprve poté, dne 11. února 2004, vydal směnečný platební rozkaz. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, že k datu vydání směnečného platebního rozkazu byla žalobcem předložena perfektní směnka i s vyplněným datem splatnosti, jejíž podoba již odpovídala žalobním tvrzením.


Odvolací soud rovněž přitakal soudu prvního stupně co do posouzení námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, přičemž upozornil na to, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný neplatnost vyplňovacího směnečného prohlášení z důvodu nesrozumitelnosti nenamítl. Odvolací soud se přitom neztotožnil s názorem žalovaného, že částečná nesrozumitelnost směnečného prohlášení (v části, ve které se žalobce jako držitel směnky zavazuje směnku vydat žalovanému nejpozději do dvou dnů poté, co bude žalobce vyvázán jako avalista či dojde k zániku závazku, aniž by bylo jasné, zda má jít o žalovanou směnku či směnku, ve které byl žalobce zavázán jako aval), kterou dovodil soud prvního stupně, způsobuje neplatnost celého směnečného prohlášení. Podle odvolacího soudu lze tuto část směnečného prohlášení oddělit od ostatního obsahu směnečného prohlášení, ve kterém je zcela přesně a jasně uvedeno za jakých okolností je žalobce oprávněn doplnit na směnce chybějící datum splatnosti.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ); namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Vadu řízení spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly námitkami žalovaného ohledně rozporu mezi v žalobě uvedeným údajem o splatnosti směnky a absencí data splatnosti v originálu směnky. Namítá, že poté, co se dozvěděl o existenci směnečného platebního rozkazu v důsledku činnosti exekutora v průběhu září 2004, mu byla při nahlížení do spisu předložena kopie směnky bez vyplněného data splatnosti. Žalovaný předpokládal, že toto datum chybělo na jejím originále i v době rozhodování. Žalovaný dovozuje, že doplnil-li žalobce do směnky datum splatnosti, nemohl její originál vypadat tak, jak mu soud v září 2004, tj. poté, co ve věci rozhodl, vydal kopii směnky. Tvrdí, že z průvodního listu směnky, který je součástí spisu, nevyplývá skutečnost uváděná v odůvodnění soudu prvního stupně, tedy, že žalobce měl směnku bez data splatnosti z trezoru soudu vyzvednout a poté ji znovu založit s tímto doplněným údajem .


Nesprávné právní posouzení věci dovolatel vidí v tom, že soudy obou stupňů, se nesprávně postavily na stanovisko, že listina založená do spisu byla v době rozhodování platnou směnkou , ačkoli jí pro nevyplněný údaj o datu splatnosti nemohla být.


Dále namítá nesprávnost posouzení platnosti směnečného prohlášení. Tvrdí, že platnost směnečného prohlášení musí soud zkoumat i bez návrhu a že prohlášení bylo učiněno jako jeden celistvý právní úkon, v němž se všechny jeho části měly vzájemně doplňovat a na sebe navazovat. Je-li v tomto případě část právního úkonu nesrozumitelná, pak s tím spojená neplatnost se týká celého právního úkonu, neboť z povahy právního úkonu ani z okolností, za nichž k němu došlo nevyplývá možnost oddělit tuto část od ostatního obsahu .


Dovoláním napadené rozhodnutí má dle dovolatele ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, který spočívá v nedostatku judikatury dopadající na tento případ, v ochraně práva na spravedlivý proces a rovného postavení účastníků v něm .


Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje a odkazuje na argumentaci odvolacího soudu, kterou považuje za věcně správnou.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolatel sice odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, argumentací o tom, že z kopie směnky, vydané mu v září 2004, plyne, že v době vydání směnečného platebního rozkazu nebyla směnka, na jejímž základě soud platební příkaz vydal, perfektní, však zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, které shodně zjistily, že v době vydání směnečného platebního rozkazu datum splatnosti na směnce vyplněno bylo (když je žalobce k výzvě soudu doplnil a soud teprve poté vydal směnečný platební rozkaz). Případné nedostatky skutkových zjištění soudu však, jak shora uvedeno, přípustnost dovolání § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.


Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává dovolací soud ani v posouzení platnosti směnečného prohlášení. Je totiž zjevné, že přezkum závěru soudů obou stupňů o tom, že z obsahu směnečného prohlášení vyplývá, že jeho zbývající část obstojí sama o sobě i přesto, že je částečně neplatné, postrádá nezbytný judikatorní přesah, když je významný jen pro projednávanou věc.


O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % podle ustanovení § 18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobce učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobci 10.300,- Kč.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.


V Brně dne 29. července 2009





JUDr. Ivana Štenglová


předsedkyně senátu