29 Cdo 347/2012
Datum rozhodnutí: 30.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 151 odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 347/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) S. M., a b) P. M., obou zastoupených Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, Msgr. Šrámka 1183/20, PSČ 741 01, proti žalované Ing. S. F., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Zbrojovka Jablůnka a. s. v likvidaci , identifikační číslo osoby 47 67 36 05, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 Cm 24/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2011, č. j. 6 Cmo 9/2011-299, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k rukám společným a nerozdílným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.428,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 6 Cmo 9/2011-299, mimo jiné potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 25. ledna 2011, č. j. 34 Cm 24/2005-263, jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně nástěnné kompozice Živly akademické sochařky V. J. (položka 75 soupisu konkursní podstaty) [dále jen sporná věc ].
Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 34 Cm 24/2005-35, jímž Krajský soud v Ostravě žalobě vyhověl, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 6 Cmo 14/2006-74, zrušil a druhý rozsudek ze dne 13. února 2009, č. j. 34 Cm 24/2005-157, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, Vrchní soud v Olomouci ze dne 26. května 2010, č. j. 6 Cmo 86/2009-212, (opět) ve výroku ve věci samé ohledně sporné věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že v řešení dovolatelkou předestřených otázek, zda je v souladu se zákonem, aby důvodem vydržení byl tzv. právní omyl (nikoli skutkový omyl) držitele věci a zda může být držitel věci držitelem oprávněným jen na základě svého zjevného právního omylu, to vše s akcentem k všeobecně platnému a uznávanému postulátu neznalost zákona neomlouvá , rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Právní závěr, podle něhož omyl držitele může být skutkový nebo právní, přičemž právní omyl spočívá v neznalosti nebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků a právních skutečností, přičemž je omluvitelný tehdy, jestliže se držitel omylu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat, totiž Nejvyšší soud formuloval např. v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007. V rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud jednak přihlásil k závěru, podle něhož právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, když se držitel ujímá držby, není omluvitelný, jednak zdůraznil, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci; v případě pozemků lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který věřitel nabyl v dědickém řízení a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (respektive držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil.
Shora uvedené závěry se přitom obdobně bez jakýchkoli pochybností uplatní i v poměrech projednávané věci, a to z hlediska posouzení omylu žalobců, co do povahy sporné věci jako součásti nemovitosti, jejímiž vlastníky se žalobci stali, jako omylu omluvitelného.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Náklady dovolacího řízení žalobců v dané věci sestávají ze sazby mimosmluvní odměny, určené z tarifní hodnoty podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve výši 25.000,- Kč, a to za společný úkon při zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu) v částce 1.680,- Kč za každou zastupovanou osobu a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. ledna 2012), a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 4.428,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. května 2013


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu