29 Cdo 3462/2010
Datum rozhodnutí: 19.12.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 132 odst. 1 obč. zák., § 11 předpisu č. 265/1992Sb., § 5 předpisu č. 344/1992Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

29 Cdo 3462/2010 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, PSČ 280 02, proti žalovanému JUDr. Ivanu Salačovi, advokátu, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 46, PSČ 130 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně AUTOCENTRUM Šubrt spol. s r. o., identifikační číslo osoby 45 30 92 13, zastoupenému JUDr. Věrou Sedloňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Letní 69/3, PSČ 103 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 244/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 13 Cmo 26/2009-520, ve znění usnesení ze dne 18. března 2010, č. j. 13 Cmo 26/2009-529, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 13 Cmo 26/2009-520, ve znění usnesení ze dne 18. března 2010, č. j. 13 Cmo 26/2009-529, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2008, č. j. 5 Cm 244/2001-485 [jsa zavázán právním názorem formulovaným v usnesení ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 13 Cmo 253/2005-200, jímž Vrchní soud v Praze zrušil jeho v pořadí první rozsudek ze dne 17. června 2005, č. j. 5 Cm 244/2001-178, ve znění usnesení ze dne 25. srpna 2005, č. j. 5 Cm 244/2001-188, kterým Městský soud v Praze žalobu o vyloučení nemovitostí (domu č. p. 1110, na pozemku parc. č. 1712/2 /dále též jen budova / a rozestavěné stavby bez č. p. na pozemku parc. č. 1713/3 /dále též jen stavba /, zapsaných na listu vlastnictví č. 2119, pro obec a katastrální území Kostelec nad Černými lesy, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení], vyloučil sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Přitom vyšel z toho, že:
1) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 4. června 1998, č. j. 99 K 44/97-21, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
2) Žalovaný budovu i stavbu sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobu o jejich vyloučení žalobce podal ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu.
3) Podle revizního znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem KOPPREA spol. s r. o. ze dne 5. června 2007, č. ZÚ-330/2007, je budova z technického hlediska samostatnou stavbou, oddělenou svislými rovinami nosnými zdmi od sousední budovy, schopnou samostatného užívání za předpokladu vynaložení nákladů na samostatné měření, zejména vody a elektřiny, nutné pro zachování provozuschopnosti zbývající části areálu autoservisu .
4) V notářském zápisu sp. zn. NZ 253/98, N 264/98 ze dne 7. října 1998, sepsaném notářkou Mgr. J. Součkovou (dále jen notářský zápis ), žalobce prohlásil, že vlastním nákladem zhotovil na pozemku parc. č. 1712/2 (zaměřeného z původních pozemků 1712, 1713 a 1714) administrativní budovu autoservisu jako stavbu samostatnou na základě označeného stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí s následným přidělením čísla popisného. Administrativní budova není dosud evidována v katastru nemovitostí, u Katastrálního úřadu v Kolíně je na listu vlastnictví č. 1788 zapsána pouze stavební parcela zast. pl. č. 1712/2, která však vlastnictvím žalobce není. Dále prohlásil, že je výlučným vlastníkem rozestavěné stavby stanice technické kontroly, včetně komunikace a zpevněných ploch (parkoviště), oplocení, vnitřní kanalizace, vodovodu a elektropřípojky . Konečně znovu prohlásil , že je výlučným vlastníkem budovy i stavby, neboť je zhotovil vlastním nákladem. L. Š. starší potvrdil správnost prohlášení žalobce a souhlasil s tím, aby žalobce byl zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník budovy a stavby.
Na shora uvedeném základě, maje za prokázané ostatní předpoklady nezbytné pro vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně podle ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), soud prvního stupně zkoumal, zda žalobce, který se vyloučení budovy a stavby ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně domáhá, prokázal, že mu svědčí právo vylučující jejich soupis.
V této souvislosti zdůraznil, že jak budova, tak stavba jsou samostatnými věcmi (a způsobilými předměty právních vztahů), jejichž vlastníkem ke dni prohlášení konkursu (4. června 1998) byl dle údajů obsažených v katastru nemovitostí žalobce. Současně mimo jiné s odkazem na ustanovení § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona) a na obsah notářského zápisu uzavřel, že žalovaný neprokázal, že údaje v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví žalobce neodpovídají skutečnosti, tj. že žalobce jejich vlastníkem není. Podle soudu prvního stupně v řízení nebylo prokázáno ani to, že by na budově a stavbě vázla zástava ve prospěch věřitele, který by ji přihlásil do konkursu ; pod režim zástavní smlouvy ze září 1996 budova ani stavba spadat nemohla , jelikož první ještě nebyla dokončena a ohledně druhé ještě nebylo započato s výstavbou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. března 2010 č. j. 13 Cmo 26/2009-520, ve znění usnesení ze dne 18. března 2010, č. j. 13 Cmo 26/2009-529, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu o vyloučení budovy a stavby ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl.
Odvolací soud s odkazem na své předchozí kasační rozhodnutí zdůraznil, že je třeba se zabývat otázkou věcné legitimace žalobce, tj. zda mu svědčí práva vylučující zařazení sporných věcí do soupisu konkursní podstaty s tím, že v případě vylučovací žaloby zpravidla svědčí vlastníkům věci, práva nebo majetkové hodnoty, tedy osobám, jejichž vlastnické právo je ohroženo a v případě nepodání žaloby by je ztratily . V projednávané věci v obou případech jde o nemovitosti, jež nově vznikly (budova) resp. nejsou ještě dokončeny (stavba), avšak splňují kritéria určená ustanovením § 27 písm. l) katastrálního zákona. Jde-li o způsob nabytí vlastnického práva k novým nemovitostem, vyšel z ustanovení § 132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a dále z ustanovení § 5 odst. 4 až 6 katastrálního zákona.
Konstatoval, že soud prvního stupně postavil své rozhodnutí ohledně obou sporných nemovitostí na závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno, neboť prokázal své vlastnictví k nim, a to, na základě prohlášení žalobce a jeho otce ve formě notářského zápisu, s tím, že žalovanému se tuto domněnku vyvrátit nepodařilo . S výše uvedeným závěrem se odvolací soud neztotožnil, maje za to, že soud prvního stupně zcela pominul v řízení zjištěné souvislosti spojené s výstavbou sporných nemovitostí. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že úpadkyně výstavbu budovy prováděla na základě SOD i financovala, jak sama uvedla již v řízení sp. zn. 32 Cm 213/1996 před Městským soudem v Praze, takže jakákoliv tvrzení žalobce o tom, že ji zhotovil na vlastní náklady a že se aktivně výstavby zúčastnil, neobstojí, což podporuje i výpověď svědka Ing. Daňka, (list č. 456 spisu), jenž uvedl, že za úpadkyni jednal L. Š., jenž mohl být asi ročník 1955 a že jeho syna, jenž byl v té době mladý muž, z jednání ohledně stavby neznal . Jde-li o stavbu, z doplněného dokazování (smlouvy o dílo č. 053/1998 ze dne 10. července 1998 a jejího dodatku ze dne 4. září 1998) zjistil, že žalobce podle smlouvy o dílo objednal zhotovení stavby na pozemku parc. č. 1711, ačkoli se žalobou domáhá vyloučení stavby situované na pozemku parc. č. 1713/3. Zmíněný rozpor žalobce nijak nevysvětlil a z důvodu nepřítomnosti u jednání odvolacího soudu nemohl být ohledně jeho odstranění ani poučen ve smyslu ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Jelikož žalobce není ve věci věcně legitimován, neboť mu nesvědčí jakákoliv práva vylučující zařazení sporných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty úpadkyně , odvolací soud, aniž zkoumal, kdo je jejich skutečným vlastníkem či jinak oprávněným subjektem, jenž by mohl vůči žalovanému své nároky uplatnit, žalobu zamítl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel v prvé řadě vysvětluje, že k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil z důvodu, že při jízdě po dálnici byla na jeho automobilu poškozena pneumatika, včetně závěsu kol, a situaci bylo nutno řešit odtahem vozidla. Za tohoto stavu se právní zástupce žalobce snažil nepřítomnost u jednání omluvit telefonicky, nicméně předsedovi senátu se nedovolal a nedovolal se ani do civilní kanceláře 13 Cmo. Teprve následně zjistil, že ve věci bylo rozhodnuto a za této situace jakákoliv omluva byla nadbytečná.
Dále zdůrazňuje, že ohledně umístění stavby nebylo nutné cokoliv vysvětlovat, když z notářského zápisu, jakož i z dalších ve spise založených listin (zprávy Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 14. května 2004 č. l. 110) je dostatečně zřejmé, na jakém pozemku se stavba nachází. Údaje obsažené ve smlouvě o dílo patrně vychází ze starších operátu katastru nemovitostí , nehledě na to, že smlouva o dílo byla uzavřena ještě před dělením pozemků parc. č. 1711, 1712, 1713 a 1714 a k datu uzavření smlouvy zcela evidentně pozemek parc. č. 1713/3, na němž je stavba umístěna, neexistoval. Přístup odvolacího soudu k hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci považuje za vadu řízení, která měla vliv na rozhodnutí odvolacího soudu ohledně stavby.
Dovolatel polemizuje rovněž se závěrem odvolacího soudu, podle něhož výstavbu budovy prováděla (a financovala) úpadkyně, maje za to, že v projednávané věci bylo nezbytné především posoudit, kdo byl stavebníkem budovy a stavby ve smyslu občanskoprávním , nikoliv pouze o to, kdo stavbu financoval. Skutková zjištění jsou podle jeho názoru vyjádřena neurčitě a nedostatečně a nemají oporu v provedeném dokazování.
Ve vztahu k právním závěrům odvolacího soudu dovolatel s poukazem na ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a na ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák. akcentuje, že vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo ji vytvořil; jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Je tak bez významu, z jakých zdrojů žalobce výstavbu obou nemovitostí financoval. Vkládal-li do výstavby cizí prostředky, jde o jiný vztah mezi ním a třetí osobou. Z tohoto hlediska je proto nerozhodné i to, zda výstavbu budovy financovala úpadkyně na základě smlouvy o dílo .
Maje za to, že žalovaný neměl žádný důvod k soupisu budovy a stavby do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a že naopak sám prokázal, že právo, které vylučuje jejich soupis do konkursní podstaty úpadkyně, svědčí jemu, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i důvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák. vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Podle ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po prvním lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisu v katastru neodpovídá skutečnosti.
Podle ustanovení § 5 katastrálního zákona vznik, změna nebo zánik právního vztahu na základě právní skutečnosti nebo jednostranného právního úkonu, které nelze doložit a jsou-li nesporné, mohou být do katastru zapsány pouze na základě osvědčení ve formě notářského zápisu nebo na základě soudního smíru (odstavec 4 věta první). Pro zápis nových staveb, reálně oddělovaných části nemovitostí, jakož i věcného břemene v části pozemku do katastru, musí být předložen též geometrický plán, u nových staveb též doklad o přidělení čísla popisného nebo evidenčního, pokud se jim přiděluje, a u rozestavěných budov, bytů a nebytových prostor čestné prohlášení vlastníka nebo jiného oprávněného s jeho úředně ověřeným podpisem, že se jedná o rozestavěnou stavbu, byt a nebytový prostor (odstavec 5). Jako vlastník novostavby, která je předmětem evidování v katastru, zapisuje se stavebník uvedený v kolaudačním rozhodnutí, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je někdo jiný. Jako vlastník rozestavěné stavby se zapisuje stavebník uvedený ve stavebním povolení, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je jiná osoba (odstavec 6).
S důvody, na kterých odvolací soud založil závěr, podle něhož žalobce neprokázal, že mu svědčí právo vylučující soupis budovy a stavby do konkursní podstaty úpadkyně, Nejvyšší soud nesouhlasí.
Jde-li o stavbu, je z obsahu spisu zcela zřejmé, na jakém pozemku se nachází (parc. č. 1713/3). Učinil-li odvolací soud ze smlouvy o dílo ze dne 10. července 1998 dílčí skutkové zjištění, podle něhož měla být stavba zhotovována na pozemku parc. č. 1711 a vzhledem k nevysvětlenému rozporu ohledně umístění stavby žalobu zamítl, evidentně pominul skutečnosti plynoucí z obsahu spisu (viz sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, ze dne 14. května 2004 č. l. 110-111, jakož i výpis z katastru nemovitostí č. l. 112). Navíc není pochyb o tom, že samotné označení pozemku, na němž měla být dle smlouvy o dílo stavba zřízena, nemá bez dalšího vypovídací hodnotu o tom, zda žalobce je vskutku vlastníkem stavby, jež byla žalovaným sepsána do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a jejíhož vyloučení se žalobce v dané věci domáhá.
Ve vztahu k budově rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí již proto, že bylo pro dovolatele z hlediska právního názoru, na němž je odvolací soud založil, překvapivé. Nelze totiž přehlédnout, že odvolací soud ve svém předchozím kasačním usnesení ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 13 Cmo 253/2005-200, formuloval a odůvodnil pro soud prvního stupně závazný právní názor, podle něhož vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil, a jde-li o stavbu, je to stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe; to však neplatí v případě, že jsou tu listiny podle ustanovení § 5 odst. 4 katastrálního zákona. Je-li zde osvědčení ve formě notářského zápisu, jež staví najisto vlastnictví ke stavbě, respektive k rozestavěné stavbě, pak pro posouzení vlastnictví není podstatné, kdo stavbu financoval, ani kdo byl stavebníkem, respektive komu bylo vydáno stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Soudu prvního stupně přitom vytknul, že ač provedl důkaz notářským zápisem, nijak jej nehodnotil. V rozporu s výše uvedeným odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí naopak považoval za rozhodné, že úpadkyně stavbu prováděla na základě SOD a financovala , a následně dovodil, že žalobce neprokázal předpoklad pro vyloučení budovy ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, neboť mu nesvědčí jakákoliv okolnost vylučující její zápis v něm .
Rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo pro dovolatele s ohledem na dosavadní průběh řízení nepředvídatelné a ve zřejmém rozporu s jeho předchozím kasačním rozhodnutím, aniž by pro takovou změnu byly dány relevantní důvody (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10), respektive aniž by odvolací soud vysvětlil, jaké důvody jej k formulaci nového právního názoru vedly.
V poměrech dané věci je navíc zcela zjevné, že odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož žalobce neprokázal předpoklad pro vyloučení budovy ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (rozuměj neprokázal, že je vlastníkem budovy), aniž se jakkoli vyjádřil k povaze a významu notářského zápisu (§ 5 katastrálního zákona) a aniž jakkoli odůvodnil, proč oproti svému předchozímu kasačnímu rozhodnutí nepovažoval notářský zápis pro vznik vlastnického práva žalobce k budově za podstatný. Zatížil tak řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci Nejvyšší soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud při řešení otázky, zda žalobci svědčí právo, které vylučuje zařazení budovy a stavby do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, bude důsledně respektovat zásady pro hodnocení důkazů určené ustanovením § 132 o. s. ř. Vyhodnotí, zda některá z nemovitostí byla vskutku zhotovena na základě smlouvy o dílo, včetně toho, zda šlo o smlouvu o dílo uzavřenou podle občanského nebo obchodního zákoníku, a následně posoudí předpoklady vzniku vlastnického práva ke zhotovované nemovitosti, jak je rozhodný právní předpis určuje. Dále vyhodnotí význam a důsledky notářského zápisu, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž byl zmíněný notářský zápis sepsán, včetně toho, zda má (může mít) dopad do majetkových poměrů úpadkyně. Konečně nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3524/2007 a ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo 846/2003, uveřejněných pod čísly 36/2010 a 51/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudcích ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1312/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod číslem 13, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2810/2008 a ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009, jakož i v usnesení ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 4105/2007.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2012

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu