29 Cdo 34/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 93 o. s. ř., § 16 odst. 2 IZ.



KSBR 37 INS 398/2010
37 ICm 158/2011
29 ICdo 34/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Miloslavy Horské , se sídlem v Brně, Velkopavlovická 4310/25, PSČ 628 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., proti žalovaným 1) Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, PSČ 110 00, 2) Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, PSČ 110 00, 3) Citibank Europe plc, organizační složka, se sídlem v Praze 5 Stodůlkách, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo osoby 28198131, za účasti společnosti Pivovar HOLBA, a. s. , se sídlem v Hanušovicích, Pivovarská 261, PSČ 788 33, identifikační číslo osoby 64610276, jako vedlejší účastnice řízení na straně žalobkyně, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova 18/3, PSČ 602 00, o určení neúčinnosti právního úkonu a o vydání plnění do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 ICm 158/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s. , se sídlem v Prostějově, Za drahou 4239/2, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS 398/2010, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2015, č. j. 39 ICm 158/2011, 12 VSOL 40/2015-178 (KSBR 37 INS 398/2010), ve znění opravných usnesení ze dne 30. září 2015, č. j. 39 ICm 158/2011, 12 VSOL 40/2015-200 (KSBR 37 INS 398/2010) a ze dne 21. prosince 2015, č. j. 39 ICm 158/2011, 12 VSOL 40/2015-228 (KSBR 37 INS 398/2010), takto:

Dovolání se zamítá .
O d ů v o d n ě n í:

Žalobou ze dne 20. ledna 2011 se předchozí insolvenční správce dlužníka Oděvní podnik, a. s. (JUDr. Jaroslav Svoboda) domáhal určení neúčinnosti právních úkonů (smlouvy o syndikovaném úvěru a plateb poskytnutých na jejím základě) a vydání plnění, poskytnutého pozdějším dlužníkem na základě tohoto právního úkonu prvnímu žalovanému, do majetkové podstaty dlužníka.
Usnesením ze dne 24. června 2011, č. j. KSBR 37 INS 398/2010 - B - 655 (jež nabylo právní moci 15. července 2011), zprostil Krajský soud v Brně funkce insolvenčního správce JUDr. Jaroslava Svobodu a ustanovil insolvenční správkyní JUDr. Miloslavu Horskou.
Podáním ze dne 22. listopadu 2012 oznámila společnost Pivovar HOLBA, a. s. (dále též jen společnost P. ), coby věřitel přihlášený do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, jehož pohledávka byla v insolvenčním řízení zjištěna, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně. Ta s jejím vstupem do řízení vyslovila souhlas (podáním ze dne 10. listopadu 2014, č. l. 145). První žalovaný namítl (podáním ze dne 15. března 2013, č. l. 126) nepřípustnost vedlejšího účastenství na straně žalobkyně, maje za to, že společnost P. nemá právní zájem na výsledku řízení v projednávané věci.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. února 2015, č. j. 37 ICm 158/2011-152, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2015, č. j. 37 ICm 158/2011-154, nepřipustil vstup společnosti P. jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobkyně, uzavíraje, že společnost P. nemá právní zájem na výsledku řízení ve smyslu § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť její postavení jakožto věřitele přihlášeného do insolvenčního řízení nebude dotčeno rozhodnutím v projednávané věci.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání společnosti P. ve výroku I. tak, že její vstup do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně připustil.
Jakkoliv postavení věřitelů v insolvenčním řízením (dané tím, že přihlásili své pohledávky a ty byly v insolvenčním řízení zjištěny) nemůže být podle odvolacího soudu probíhajícím řízením dotčeno přímo, nelze přisvědčit soudu prvního stupně, že práva a povinnosti přihlášených věřitelů, vyplývající z hmotného práva, nebudou rozhodnutím soudu v projednávané věci dotčeny vůbec. Výsledek sporu bude mít bezprostřední vliv na to, do jaké míry budou uspokojeny přihlášené pohledávky, přičemž co nejvyšší poměrné uspokojení všech věřitelů je hlavním cílem insolvenčního řízení [§ 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].
Odvolací soud zdůraznil, že případný úspěch žalobkyně bude mít značný dopad na právní postavení vedlejšího účastníka z hlediska hmotněprávních oprávnění a povinností , a to co do výše částky, kterou bude možné použít k úhradě jeho pohledávky. Proto oproti soudu prvního stupně uzavřel, že společnost P. má právní zájem na výsledku řízení v projednávané věci
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, maje je za přípustné k řešení otázky, zda má právní zájem na výsledku incidenčního sporu o určení neúčinnosti právního úkonu pouze ten z věřitelů přihlášených v rámci insolvenčního řízení, který má k předmětu příslušného incidenčního sporu zvláštní vztah, a tedy nikoliv každý věřitel již pouze z titulu svého účastenství v insolvenčním řízení . Jde o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a jež dosud nebyla vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolatel uvádí, že předestřená otázka je v praxi odvolacího soudu řešena rozdílně, a cituje na podporu svého tvrzení řadu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu [např. usnesení ze dne 22. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008, či usnesení ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněného pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 74/2015 ; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách Nejvyššího soudu] je jedním z předpokladů přípustnosti vedlejšího účastenství právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, přičemž pouhý morální, majetkový či jiný neprávní zájem nepostačuje.
Odvolacím soudem zdůrazněný zájem, spočívající v tom, že v případě úspěchu insolvenční správkyně dojde ke zvýšení plnění pro nezajištěného věřitele z případného budoucího rozvrhu, však není podle dovolatele zájmem právním, a vedlejší účastenství takového věřitele neodůvodňuje. Výsledek řízení v projednávané věci může ovlivnit pouze faktickou výši potenciálně dostupného plnění, hmotněprávní oprávnění na určitou výši plnění však (v důsledku rozhodnutí v projednávané věci) nevznikne ani nezanikne. Odvolací soud tak zaměnil zájem majetkový za zájem právní.
Vedlejší účastník svůj právní zájem v řízení neprokázal; v této souvislosti dovolatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13, v němž Ústavní soud uzavřel, že výsledek incidenčního řízení nemohl mít bezprostřední vliv na právní postavení stěžovatele (insolvenčního věřitele), ale toliko na jeho právo majetkové.
Pro posouzení právního zájmu pak nemá žádný význam ani případný souhlas insolvenční správkyně; její souhlas je pouze další podmínkou přípustnosti vedlejšího účastenství.
Společnost P. považuje napadené rozhodnutí za správné, poukazuje na důvody rozsudku ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 244/2012, v němž Nejvyšší soud v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dospěl k závěru, že zájem konkursního věřitele na výši uspokojení jeho pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty je právním zájmem odůvodňujícím vedlejší účastenství věřitele v incidenčním sporu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda zájem přihlášeného věřitele na úspěchu insolvenčního správce v řízení o odpůrčí žalobě, spočívající v tom, že v případě úspěchu insolvenčního správce dojde k rozmnožení majetkové podstaty dlužníka právnické osoby, a tím i ke zvýšení rozsahu (míry) uspokojení přihlášených pohledávek, je zájmem právním, opodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství přihlášeného věřitele; tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku vyřešena.
Podle § 93 odst. 1 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odstavec první). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh odstavec druhý). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec třetí).
Podle § 14 odst. 2 insolvenčního zákona vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné; ustanovení § 16 odst. 2 tím není dotčeno.
Podle § 16 odst. 2 téhož zákona vedlejší účastenství v incidenčních sporech je přípustné.
Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu k výkladu § 93 o. s. ř. se podává, že:
1) Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka).
2) Určuje-li ustanovení § 93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi stejnými právy a povinnostmi výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.
3) Vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil [postup podle § 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat].
4) Shora popsané závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (incidenčních sporech) [k bodům 1 až 4 srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam citované judikatury].
5) Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý morální , majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje (R 74/2015 a tam citovaná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu).
6) Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, včetně tam citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu).
V poměrech projednávané věci je nutné posoudit, zda zájem přihlášeného věřitele na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je zájmem toliko majetkovým (jak usuzuje dovolatel), jenž nepostačuje k připuštění vedlejšího účastenství, anebo zda jde (taktéž) o zájem právní, opodstatňující připuštění vedlejšího účastenství (jak uzavřel odvolací soud).
Ústavní soud se k uvedené otázce vyjádřil ve dvou usneseních, přijatých při přezkumu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vydaných v řízeních vyvolaných insolvenčním řízením vedeným na majetek téhož dlužníka jako v projednávané věci.
V usnesení ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13 (na jehož závěry poukazuje dovolatel), Ústavní soud uzavřel, že zájem insolvenčního věřitele na rozsahu (míře) uspokojení v insolvenčním řízením je toliko zájmem majetkovým, neopodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství věřitele.
Naopak v usnesení ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 363/13, Ústavní soud výslovně označil závěr Vrchního soudu v Olomouci, podle kterého zájem přihlášených věřitelů na co nejvyšší míře uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení je zájmem právním, opodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství, za závěr rozumný, srozumitelný, legální i legitimní a jako takový ústavně souladný .
Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým.
Nicméně současně platí, že rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva (předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním § 311 insolvenčního zákona). Současně platí, že insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí žalobu (§ 239 insolvenčního zákona) a tedy (s výjimkou upravenou v § 239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce) pomoci tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů vrátil zpět do majetkové podstaty dlužníka (a tedy se i zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty).
Z řečeného se podává, že přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.
Ke stejnému závěru ostatně již Nejvyšší soud dospěl (v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 244/2012.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2016 JUDr. Petr Šuk
předseda senátu