29 Cdo 3376/2008
Datum rozhodnutí: 21.07.2010
Dotčené předpisy: § 12a ZKV, § 133 odst. 2 obč. zák., § 37 obč. zák.




29 Cdo 3376/2008

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužnice Bulín spol. s r. o., se sídlem Trubín 72, Králův Dvůr, PSČ 267 02, identifikační číslo osoby 25696360, o návrhu dlužnice na prohlášení konkursu na její majetek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 40/2007, o dovolání věřitelky Polabská stavební CZ, s. r. o., se sídlem Oseček 87, PSČ 289 41, identifikační číslo osoby 26115875, zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého 223/5, PSČ 288 02, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2008, č. j. 2 Ko 47/2008-298, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2008, č. j. 2 Ko 47/2008-298, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Nejvyšší soud ukládá Městskému soudu v Praze, aby jako rejstříkový soud dlužnice Bulín spol. s r. o. neprodleně po doručení tohoto usnesení obnovil zápis dlužnice v obchodním rejstříku podle stavu, který zde byl před jejím výmazem z obchodního rejstříku.

O d ů v o d n ě n í:

Ve výroku označeným rozhodnutím potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání věřitelky Polabské stavební CZ, s. r. o. (dále jen věřitelka ) usnesení ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 37 K 40/2007-223, jímž Krajský soud v Praze zamítl návrh dlužnice na prohlášení konkursu na její majetek z důvodu nedostatku majetku.
Odvolací soud - cituje ustanovení § 12a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - přitakal soudu prvního stupně v závěru o nedostatku majetku dlužnice. K námitce věřitelky, podle které je dlužnice stále vlastnicí minimálně dvou nemovitostí, a to stavby ocelového přístřešku a novostavby stáje číslo 3 (dále též jen sporné nemovitosti ), uzavřel, že z kupní smlouvy ze dne 7. února 2007 (dále též jen kupní smlouva ), ze znaleckého posudku Ing. Stanislavy Petrákové a z výpisu z katastru nemovitostí plyne, že dlužnice vlastnické právo ke sporným nemovitostem převedla (společně s vlastnickým právem k ostatním jí vlastněným nemovitostem) ke dni 8. února 2007 na společnost J. J. N., a. s.
Proti usnesení odvolacího soudu podala věřitelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého kupní smlouvou došlo k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem z dlužnice na společnost J. J. N., a. s. Namítá, že obě stavby, ač podléhají evidenci v katastru nemovitostí, nebyly v době uzavření smlouvy v katastru zapsány a tudíž nemohly být převedeny jako samostatné věci.
Dovolatelka, odkazujíc na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004, dovozuje, že sporné nemovitosti nemohly být převedeny ani jako příslušenství věci hlavní, domu č. p. 53, neboť nebyly ve smlouvě vůbec specifikovány. Přitom přesnou specifikací může podle názoru dovolatelky být pouze označení v souladu s katastrálními předpisy . Kupní smlouva sporné nemovitosti vůbec neuvádí, jejím předmětem je podle jejího obsahu pouze převod vlastnického práva k domu č. p. 53 a v článku I. vypočteným pozemkům, jež se podle článku II. převádějí se všemi součástmi a veškerým příslušenstvím ( ) tak, jak je vše popsáno ve znaleckém posudku Ing. Stanislavy Petrákové ze dne 6. února 2007 ( ) . Ačkoliv znalecký posudek popisuje i sporné nemovitosti, má dovolatelka za to, že kupní smlouvou vlastnické právo k nim převedeno být nemohlo; odkaz na obsah znaleckého posudku, který netvořil nedílnou součást smlouvy a katastrálnímu úřadu ani nebyl předložen, nepostačuje. Nehledě k tomu, sporné nemovitosti s ohledem na jejich značnou vzdálenost od domu č. p. 53, účelové určení i velikost, netvoří příslušenství uvedeného domu a jsou samostatnou věcí.
Skutečnost, že následně byla novostavba stáje číslo 3 zaevidována v katastru nemovitostí, dovolatelka považuje pro posouzení vlastnictví k této budově za nevýznamnou. Uzavírá, že dlužnice je stále vlastnicí sporných nemovitostí v hodnotě několika milionů korun a tudíž má majetek, z něhož lze pokrýt náklady konkursu.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434); s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož odvolací soud otázky dovoláním otevřené řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Námitky dovolatelky se koncentrují do výhrad, podle kterých:
1/ sporné nemovitosti nejsou v kupní smlouvě označeny, v důsledku čehož tato kupní smlouva není titulem pro převod vlastnického práva dlužnice k uvedeným nemovitostem, a
2/ vzhledem k tomu, že sporné nemovitosti nebyly - ač měly být - zapsány v katastru nemovitostí, nemohlo být vlastnické právo k nim vůbec převedeno.
Nejvyšší soud předesílá, že při převodu vlastnického práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Kupní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva kupujícím podle ní dochází až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod. Tím je v případě vlastnického práva k nemovitosti (zásadně) vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění - dále jen obč. zák. ).
K prvnímu okruhu námitek dovolatelky Nejvyšší soud uzavírá:
Má-li kupní smlouva představovat titul pro převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem, je nezbytné, aby vůle smluvních stran převést vlastnické právo i k těmto nemovitostem byla ve smlouvě vyjádřena určitě a srozumitelně (§ 37 obč. zák.).
Přitom platí, že lze-li k závěru o nezaměnitelné identifikaci nemovitosti v písemném právním úkonu dospět (byť nikoli na základě těch formálních znaků, jež jsou s náležitou identifikací nemovitosti obvykle spojovány) již na základě obsahu písemného právního úkonu, pak není na místě ani závěr o neurčitosti právního úkonu co do identifikace převáděné nemovitosti (srov. např. rozsudky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005, ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006 či ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Vznikne-li pochybnost o tom, zda převod vlastnického práva k určitým nemovitostem je předmětem kupní smlouvy, je třeba se pokusit o její odstranění pomocí výkladu právního úkonu, prováděného (jde-li o občanskoprávní vztah) podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., respektive - jde-li o vztah obchodněprávní (srov. § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen obch. zák. ) - podle ustanovení § 266 obch. zák. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84).
Výklad obsahu smlouvy přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v ní bylo projeveno. V případě, že nejasnost v obsahu smlouvy nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je odůvodněn závěr, podle něhož převod vlastnického práva k určitým nemovitostem předmětem kupní smlouvy není.
Dovolatelce je nutno přisvědčit, že v textu kupní smlouvy (jak z něj podle obsahu spisu vyšel i odvolací soud) nejsou sporné nemovitosti výslovně označeny. Nevyložil-li odvolací soud, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že kupní smlouva je přesto titulem pro převod vlastnického práva ke sporným nemovitostem a že dlužnice své vlastnické právo k těmto nemovitostem platně převedla ke dni 8. února 2007 na kupující J. J. N., a. s. , je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Případný závěr odvolacího soudu, že sporné nemovitosti, ač nejsou v kupní smlouvě označeny, se přesto staly vlastnictvím kupujícího, se logicky neobejde bez odůvodněné argumentace na téma součást a příslušenství věci hlavní, kterou napadené rozhodnutí postrádalo.
K druhému okruhu námitek dovolatelky:
Závěr, podle něhož stavba, jež podléhá evidenci v katastru nemovitostí, je jako věc v právním smyslu způsobilým předmětem právních vztahů (a tudíž i vztahů vznikajících při smluvním převodu vlastnického práva), a to bez ohledu na to, zda v rozporu s právními předpisy není v tomto katastru evidována, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již např. v rozsudcích ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81), ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007 (uveřejněném v témže časopise, číslo 4, ročník 2008, pod číslem 41), nebo ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nicméně okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí, je - jak plyne i z výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu - významná z hlediska právního způsobu (modu adquirendi) nabytí vlastnického práva k takovéto stavbě. Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí.
Nezkoumal-li tudíž odvolací soud, zda sporné nemovitosti podléhají zápisu do katastru nemovitostí, a v kladném případě, zda příslušný katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva společnosti J. J. N., a. s. k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), je i v tomto směru jeho právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.
Proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud usneseni odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dlužnice byla (jak se podává z údajů obsažených v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddílu C, vložky 62008) vymazána z obchodního rejstříku 9. července 2008, právě na základě usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 40/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 40/2007 ) dovodil, že výmaz dlužnice z obchodního rejstříku v důsledku zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k náhradě nákladů konkursu, nebrání věcnému projednání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, ani případnému zrušení takového rozhodnutí. Označeným rozhodnutím pak Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zrušil jako závislé na zrušovaném usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro nedostatek majetku i usnesení, jímž rejstříkový soud povolil výmaz dlužníka z obchodního rejstříku.
Oproti poměrům rozebraným v R 40/2007 je ovšem situace v projednávané věci jiná potud, že v červenci 2008 se již výmaz dlužníka z obchodního rejstříku v důsledku zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu z důvodu, že majetek dlužníka nepostačuje k náhradě nákladů konkursu, prováděl přímo na základě rozhodnutí konkursního soudu, aniž by rejstříkový soud vydával rozhodnutí o povolení takového zápisu (srov. § 200da odst. 3 o. s. ř.).
Stejně jako byla právní moc usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro nedostatek majetku důvodem k tomu, aby byla dlužnice bez dalšího (bez rozhodnutí rejstříkového soudu o povolení zápisu výmazu) vymazána z obchodního rejstříku, je zrušení rozhodnutí konkursního soudu dovolacím soudem bez dalšího (bez rozhodnutí rejstříkového soudu o povolení zápisu) důvodem k obnovení zápisu dlužnice v obchodním rejstříku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 498/2008, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Aby nebylo pochyb o tom, že rejstříkový soud je povinen bez dalšího provést obnovu uvedeného zápisu, zformuloval Nejvyšší soud ve druhém výroku tohoto usnesení příslušný (pro rejstříkový soud závazný) pokyn ukládající rejstříkovému soudu obnovit zápis dlužnice v obchodním rejstříku podle stavu, který zde byl před jejím výmazem z obchodního rejstříku.
Dokud nebude zápis dlužnice obnoven, není odvolací soud oprávněn vydat v této věci o návrhu dlužnice na prohlášení konkursu nové rozhodnutí, jímž se řízení končí nebo nové rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 21. července 2010

JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu