29 Cdo 3344/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák.



29 Cdo 3344/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky L. Z. , zastoupené JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013/27, PSČ 500 02, za účasti Ing. L. Č. , zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 135/19, PSČ 500 03, o zaplacení 1.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 221/2013, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2016, č. j. 26 Co 327/2015-325, takto

I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit Ing. L. Č. na náhradu nákladů dovolacího řízení 16.698 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. března 2015, č. j. 14 C 221/2013-280, zamítl návrh, kterým se navrhovatelka domáhala, aby Ing. L. Č. byla zavázána zaplatit jí 1.300.000 Kč společně a nerozdílně s M. B. a Ing. J. Č., kterým byla tato povinnost stanovena rozsudkem Vrchního soudu v Praze spisové značky 5To 53/2011 , s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zastavil řízení v části zaplacení úroků z prodlení z částky 1.300.000 Kč za dobu od 1. ledna 2004 do 26. prosince 2006 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvoláním obou účastnic Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku III. jej změnil co do výše Ing. L. Č. přiznané náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) v souladu s § 237 o. s. ř. vymezila pouze ve vztahu k otázce, zda Ing. Č. uplatnila námitku promlčení práva dovolatelky odstoupit od dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 29. srpna 2002 (uzavřené mezi dovolatelkou coby převodkyní na jedné straně a Ing. Č. a jejím manželem coby nabyvateli na straně druhé) a námitku promlčení práva dovolatelky na vrácení plnění poskytnutého na základě uvedené dohody (resp. zaplacení peněžité náhrady za toto plnění) v rozporu s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou uvedená práva dovolatelky promlčena, a návrhu nelze vyhovět v důsledku námitky promlčení vznesené Ing. Č., shledal Nejvyšší soud souladným s ustálenou judikaturou. Z té se totiž podává, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011, jež jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách).
Z dovolací argumentace se podává, že dovolatelka dovozuje rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku z okolností a důvodů, z nichž dovozuje vznik svého nároku.
Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze přitom jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, kdy vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Jinými slovy, rozpor námitky promlčení s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku (šikanózní povahu námitky) je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012).
Argumentuje-li dovolatelka rozporem námitky promlčení s dobrými mravy i ve vztahu k právu na doplatek odstupného (jež bylo sjednáno mezi účastníky dohody jako úplata za převod členských práv a povinností), přehlíží, že odvolací soud neuzavřel, že její právo na doplatek odstupného bylo promlčeno; napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak na vyřešení otázky promlčení tohoto práva ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání stanovené § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14).
V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných dalšími dovolacími námitkami; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu