29 Cdo 3340/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 224 obch. zák.




29 Cdo 3340/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) Ing. P. K. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12a, PSČ 170 00, a b) Ing. B. K. , za účasti Bytového družstva Sosnovecká č. p. 578 582 , se sídlem v Praze 8, Sosnovecká 580, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 25626485, zastoupeného JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, PSČ 182 00, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 129/2010, o dovolání navrhovatele a) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 14 Cmo 393/2013-193, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel a) je povinen zaplatit Bytovému družstvu Sosnovecká č. p. 578 582 na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi zbývajícími účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. ledna 2013, č. j. 80 Cm 129/2010-148, zamítl návrh na určení, že navrhovatelé jsou společnými členy Bytového družstva Sosnovecká č. p. 578 582 (dále jen družstvo ) s právem užívat ve výroku blíže určený byt (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele a) potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, ve výroku II. o nákladech řízení je zčásti změnil a zčásti potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel a) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Napadené usnesení odvolacího soudu vychází z toho, že pouze ten uchazeč o členství v družstvu, který se zúčastnil ustavující schůze, hlasoval o přijetí zákonem předepsaných rozhodnutí (mimo jiné o obsahu stanov družstva), převzal závazek k členskému vkladu a zaplatil do patnácti dnů ode dne konání ustavující schůze členský (vstupní) vklad, se stane dnem vzniku družstva jeho členem. Tento názor odvolacího soudu odpovídá výkladu § 224 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, učiněnému Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 1543/2006, v němž formuloval a odůvodnil i závěr, podle něhož podmínkou vzniku členství při založení družstva je účast těch, kteří si podali přihlášku do družstva, na ustavující schůzi družstva.
Dovolací argumentace je pak polemikou s tímto závěrem, od něhož se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 645/2000, z nějž dovolatel dovozuje možnost vzniku členství při založení družstva i bez účasti uchazeče o členství na ustavující schůzi, není přiléhavý. Dovolatel přehlíží, že v odkazované věci došlo k rozdělení již dříve vzniklého družstva a členství v něm v důsledku rozdělení přešlo na nástupnická družstva; členové rozděleného družstva se tak stali zakládajícími členy nového družstva, aniž by se zúčastnili jeho ustavující schůze. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Okolnosti vzniku členství ostatních členů družstva nejsou pro posouzení otázky vzniku společného členství navrhovatelů v družstvu rozhodné.
A konečně, dovolatelem namítané vady řízení nejsou s účinností od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proto nemůže učinit přípustným výhrada, podle níž odvolací soud vůbec nehodnotil důkazy, ze kterých jednoznačně vyplývá, že jsou žalobci členy žalovaného , neboť dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Lze dodat, že hodnocení důkazů pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím skutkového dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
. předseda senátu